Pouštěl jsem paní středního věku, a když mi pohledem děkovala, zvedl jí vítr vlasy a odhalil plešatou hlavu. Paní se nadzvedla asi deset centimetrů nad zem a zbytek přechodu už jenom přeletěla.
„Podal mu ji jako nějaký zatracený žezlo,“ řekl jsem tedy Julii a všiml si, že se tváří stejně jako přihlížející členové kmene. Vzrušení se nedalo přehlédnout.
„Rozvažte ho,“ uslyšel hluboký hlas hlavního lovce a u kotníků mu něco zaškubalo. Zahýbal ztuhlýma nohama a pomalu se posadil.
„Ruce,“ doporučil mu stejný hlas.
Byla to tak nevýslovně obludná představa, že jedinou možnou odpovědí bylo ochrnutí všeho včetně myšlení. Když se ale všichni začali rozcházet, přál si, aby dostal aspoň pár kopanců.
„A co s ním teď?“ vykřikl někdo do ticha. Musel vědět, že všechny myslitelné možnosti povedou ke stejnému konci, ale měli by se na tom zase shodnout všichni. Protože nic nemůže být libovolné.
Chtěla přežít. Nemohla se postavit proti všem. Bylo by to nebezpečné a jejím úkolem bylo zbavovat sebe i svoje lidi nebezpečí. A tím nebezpečím byl teď on. Takhle si to srovnala ve své rozcuchané kebuli.
„Jsem ráda, že už jsem se tě konečně zbavila, ty ubožáku,“ zopakovala mi Julie prakticky při každém z přibližně desítky rozchodů, takže nebylo těžké si tu větu přesně zapamatovat.
„Chtěls utýct mezi lovce, ale máme tě,“ poznal ho. Jeden ze tří, co po něm šli tehdy v rokli. „A víš, co bude?“ Pauza a nepochopitelně spokojený úsměv. „Večer. Podříznou tě. Protože nejseš člověk.“
Zastřelil se daleko od domova, v učení u drogisty, od kterého měl ruce rozežrané do živého, ale tatínek mu o Vánocích řekl, že chtěl jít do učení daleko od domova, tak ať si tedy nechodí stěžovat.
Už toho nech, miláčku,“ zmačkala hromádku oblečení, odhodila ji co nejdál od postele, ale muži na břehu řeky dál přemýšleli. A zdálo se jim, že se z chaosu vynořuje naprosto zjevné řešení.
