Nakonec to vypadalo jako výpověď z průměrného korporátu. Pro ztrátu důvěry z reorganizačních důvodů nebo podobnou vymyšlenou kravinu. Po deseti letech práce vám šéf na chodbě řekne, ať se po obědě stavíte v jeho kanceláři, a pak jste spolu hotoví za pět minut. Nebo vám rovnou přestane fungovat vstupní karta a máte chvíli než vám to dojde nebo než si s vámi promluví ochranka. Nebo jdete do kanceláře, kde sedí osmadvacetiletý právník s brýlemi bez obrouček a chce podepsat odchod dohodou, jinak vám napaří paragraf. V každém případě to jde rychle a na rituální loučení není čas. Hrnek, fotka dětí, dvě tři propisky a dřív než prase přeplave řeku, jste venku. Mateřské firemní prso připravené jednou za měsíc odstříkat do kbelíku zmizelo, nastal čas dospět a vyrazit do světa – a tady se nám už objevuje pár rozdílů v podobě sklonů k obřadnosti a účasti všech členů společenství, protože tolik jiné bezpečné zábavy zase nebylo. Nejdůležitější průsečík ale zůstal.
Nezáleží na délce spolupráce ani na zásluhách – nikdo se s vámi nebude mazat a půjde to rychle. Koneckonců, soudní večírek skončil před svítáním, takže když se jeho dočasně vypojená mysl vracela k sobě, probudila se do měkkého růžového světla. Začínalo poslední ráno ve společnosti lidí.

Vzpomněl si na včerejší svítání, kdy se budil k prvnímu společnému lovu vedle své ženy, pak řeka, ještěr, půlka lidského těla, krev a soud, stala se spousta podivných událostí, ale teď už byl klid. Už se nemusel snažit, napůl vyslovené věty dospěly k tečce.
Musel se novým souřadnicím svého života usmát skoro jako já ve chvíli nezvratného uvědomění, že se probuzené části paměti už nezbavím a navíc: když to v supermarketech nepřeženou s klimatizací, zvládnu se orientovat čichem a vím, jak zlikvidovat myslivce jen s pomocí motorkářské helmy. Ne že bych to nutně potřeboval, ale jsou chvíle, kdy se může hodit i obludná rychlost, s jakou dokážu vylézt do špičky stromu.
Během té noci a probouzení se taky naučil pár mně nových triků, použitelných v každé epoše včetně té mojí: Na nikoho nesmí spoléhat. S ničím nesmí počítat. A hlavně – nepatří sem, patří jinam. Možná do světa duchů. A zjistí to brzy, protože sám uprostřed směrů v tomhle světě nepřežije nikdo.

Ale jinde jo, určitě jo. V tomhle jediném bodě všechno končí, ale v žádném jiném ne. V tomhle bodě ano, ale v žádném jiném. V tomhle bodě ano, ale v žádném jiném ne – občas mu ještě teď posílám tohle LSD zaříkávadlo, jako by mohlo něco změnit. Protože jsem mu samozřejmě přál, aby si to ráno mohl normálně dojíst zbytky pečeného masa z ještěra, kterého sám ulovil a z něhož mu nikdo nedal ani hryznout, vrátit se ke své výstřední ženě a nějak to s ní vydržet aspoň měsíc nebo dva.

Jenže, a už to neoddalujme, les nohou, které za chvíli ze své blátivé polohy uviděl, se tu nesešel proto, aby se mu za včerejšek omluvil a za chvilku se vyráží na prasata.
„Rozvažte ho,“ uslyšel hluboký hlas hlavního lovce a u kotníků mu něco zaškubalo.
Zahýbal ztuhlýma nohama a pomalu se posadil.
„Ruce,“ doporučil mu stejný hlas. Natáhl je dopředu a jeden z lovců mu rozmotal kožené řemeny u zápěstí.
„Vstaň“.
Vstal. Chvíli hledal rovnováhu a odvahu rozhlédnout se, ale rychle objevil obojí, protože klid trval. Přišli všichni, myslím, že kromě dětí nikdo z nich nespal. Protože i jejich věty dospěly k malému kulatému nic.
Stáli proti němu všichni, hlavní lovec nejblíž. Tak blízko, aby mu mohl podat jeho dva oštěpy a sekyru a pak mu položit ruku na temeno hlavy.

„Tohle je poslední dotyk mezi tebou a námi,“ řekl nahlas, aby to všichni slyšeli a pochopili. „Než přejde doba horka a velké zimy. Každý dřívější bude pro tebe znamenat smrt. Kdo ti pomůže, bude s tebou muset zůstat až do konce.“
Díval se lovci přes rameno, jestli nezahlédne otce nebo ženu, ale nikde je neviděl, to je jedno. Jeho mysl se roztrhla na dvě části. Jedna zmizela do jeskyní pod horami a ochrnula, druhá cítila v rukách dva oštěpy a sekyru, a v břiše poněkud složitou úlevu. Dospělí se tvářili vážně, děti nechápaly, co se děje, ale cítily, že něco důležitého: všechno teď bude jinak.

Předchozí kapitola: Mužská věc 124: Výbuch uprostřed růžové zahrady

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay
Ikona: Unsplash a MV