Sepsal jsem si s pomocí umělé inteligence seznam všech nemocí, které by u mě mohly následující rok nastat a objednal se dopředu na všechna specializovaná oddělení, která léčbu řeší.
Propadl jsem chmurné náladě, ze které mě probralo vytrvalé dotírání Hraběnky. Jediná obrana je otočit se na bok a zachumlat se do deky. Udělal jsem to a cítil, jak si Hraběnka lehá k mým zádům.
„Sleduješ mě?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem váhavě přikývl. Nemělo smysl nic skrývat. Rozhodně není hloupá. „A co chceš?“ položila logickou otázku. „Chceš mě?“ Ano, cítil jsem, jak moc ji chci.
Dívka, mohlo jí být tak sedmnáct, kolem krku šátek, v uchu asi tisíc náušnic, navíc další v nosní dírce, žvýkala jablko a upírala na mě obrovské tmavé oči. Vůbec neladily s její zrzavou kšticí.
Život mi už nic nepřináší. Už jsem všechno zažil, všechno viděl. Ale hlavně – jak já nenávidím tuhle současnou dobu! Je mi z ní na zvracení! Opravdu nepocítím sebemenší lítost, když zítra umřu.
Být zásadně a tvrdě proti fašismu, rasismu a antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se zvlášť v poslední době nepovažuje za košer. Ale copak napáchali méně zla a hrůz než fašisti?
Nikdy jsem nechtěl bejt populární, je to pro mě strašná přítěž. Taky vím, že to lidi těžko nesou, to není žádná legrace. Jako malíř tomu nejste vystavenej, když nejste známej ze seriálu Ulice.
Snil jsem o dalekých cestách po celém světě pod oprýskanými baráky ověšenými rudými transparenty s nápisem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. A nikdy jinak. Ta tři strašná slova...
Odpudivý vzhled si Vilemína nese už od kolébky. Navzdory svému osudu se rozhodla, že i tak prožije svůj život naplno. Přesto jí nakonec zlomil cit, který si vědomě odmítala pustit k srdci.
Odpudivý vzhled si Vilemína nese už od kolébky. Navzdory svému osudu se rozhodla, že i tak prožije svůj život naplno. Přesto jí nakonec zlomil cit, který si vědomě odmítala pustit k srdci.
