Neklidná krev. Nevypočitatelný dostih genů. A dobře předpovězená molekula, na niž svět čekal půl století. Podivuhodný příběh objevitele von Willebrandovy choroby mezi lázeňskou saunou, laboratoří a příliš vzdálenou budoucností.
Občas přepínám kanály a narazím na Kmotra nebo Kmotra II. Řeknu si: Nechám si pět minut. Coppola je natočil tak krásně, že u toho nakonec vydržím celý film.
Když jsem utíkal z Československa, uvědomoval jsem si, že rodinu třeba už nikdy neuvidím, ale připouštět jsem si to nemohl. Musel jsem se dívat dopředu. Stýskalo se mi, ale nemohl jsem plakat.
„Promiň, kamaráde, já jen zaznamenávám události,“ řekl fotograf chroptícímu vojákovi s prostřeleným hrudníkem. Soustředěně hledal nejlepší úhel a pak zmáčkl spoušť.
A tam, na jeho břehu, bylo skutečně místo, odkud zřejmě pocházel ten mužík. Přes provaz natažený mezi kmeny stromů visel igelit a na něm další igelit, na něm nějaké hadry, staré nafukovací lehátko, kus plechu a linolea...
Láska má někdy podobu drobných scén, které se vejdou do pár odstavců – a přesto zůstanou v hlavě. Pět povídek o setkáních, návratech a pozdních rozhodnutích.
Celý dějiny dokazují, že Češi jsou rukodělný a hlavou dokážou spoustu věcí. Ale chybí jim charakter. To se začal dělat randál klíčema, všichni zpívali hymny a druhej den začali vozit z Německa prošlý jogurty, kradli naftu a hledali, jak okrást stát.
Kvůli Dikobrazu mě lidi dodnes hodně znají, což mě moc netěší. Styděl jsem se za to už tenkrát a přitom jsem tam neodevzdal jedinou politickou karikaturu.
