Tady bych problém neviděl. Problém vidím v hlavách těch, kteří jim to tam hodí. Jde o blíže nespecifikovanou a nevyzpytatelnou lidskou masu, kdy hloupost většiny vykupuje utrpení menšiny.
Fotka přes celou stranu a zoufalství nad úmrtním Největšího soudruha ever. Nejdříve komouši páchali sebevraždy nad smrtí Stalina, o týden později si rvaly vlasy, že nás opustil soudruh Gottwald.
Mám pocit, že moje látky mají společné jmenovatele dva: jedním je přátelství a potom radost ze života navzdory něčemu. K tomu ve svých filmech tíhnu. Jde mi o energii, kterou obsahují.
Příběh se vzpouzel, nechtěl ze stránek knihy ven, nechtěl na jeviště. Na jevišti jsou skuteční lidé, kteří vyslovují slova, jež by měla dávat nějaký smysl. Příběh by měl mít nějaký smysl.
Život se dá užít, protože nám nic jiného nezbývá. Když nad tím budeme moc přemýšlet, tak nám to stejně nepomůže. Prostě užít si to a nebýt sám před sebou za úplného kreténa.
Když si z hlediska svého času projdete vztah s partnerkou, zděsíte se. Více než polovinu života věnujete věcem, které nechcete dělat, které vás nebaví nebo které nenávidíte.
První, co Ziad na začátku našeho rozhovoru udělal, bylo, že na počítači otevřel mapu Arabského poloostrova. Pak píchal prstem do jednotlivých států a odříkával: „Amerika, Amerika, Amerika, Amerika, Rusko, Rusko, Rusko, Amerika.“
Seděl proti mně, bicepsy jako dva pytle s pískem, tetovaná ramena, hlava dohola a zpod hustého obočí pronikavý pohled úplně černých očí. Profesionální zápasník – jeden z těch magorů, kteří se nechají zavřít do drátěné klece s jiným magorem a
Alžbeta má hezký obličej, dlouhé husté blond vlasy a váží 138 kilogramů. Tu váhu mi prozradila sama a ani se přitom nezačervenala. „Zhubla jsem dvanáct kilogramů, ale hned jsem to nabrala zpátky.“