Napadlo vás někdy, že něco tak banálního, jako je chůze, může přímo ovlivňovat celkový zdravotní stav jedince? Kdybychom chodili, jak nás příroda naprogramovala, nikdy bychom takhle uvažovat nemuseli. Jenomže jsme se naučili od útlého dětství uzavírat nohy do neprodyšného obalu, a tím je zbavili jejich nejzákladnější funkce. Vzali jsme jim svobodu, prostor, kontakt s podložkou. Proč by jinak bylo na chodidle tolik citlivých bodů, kdyby příroda nepočítala s tím, že se z nich stanou snímače na přenos informací z terénu až do mozku? „To, jakým způsobem sedíme, stojíme, chodíme, řídí pohybový program naší hlavy, který se ovšem během života modifikoval – bohužel právě prostřednictvím obuvi, případně v dětství ještě objemnými plenkami omezujícími kyčelní klouby,“ říká fyzioterapeut Lukáš Klimpera.

Modifikace programu hlavy, o které mluví Lukáš Klimpera, má za následek, že náš způsob chůze nám způsobuje navazující zdravotní obtíže – od bolesti zad až po bolest hlavy. „Náš způsob chůze je patologický – většinou jdeme tak, že dolní končetiny vyhazujeme z oblasti pánevního pletence, kyčelního kloubu dopředu a tvrdě na ně dopadáme. Správný fyziologický způsob chůze by měl být opačný, to znamená, že odrazová síla by měla jít z nohy, z prstůprstu, a přes svalové zřetězení by nás to mělo zpevnit a vyrovnat. Došlapující dolní končetina by neměla dopadnout, ale měli bychom ji citlivě klást. To je velmi důležité, pokud plosku citlivě klademe a noha nás od prvního kontaktu s podložkou nese, způsobí, že se na ni nenavalíme, ale síla, kterou na ní tlačíme, automaticky vyvolá protireakci systému nohy, což je to nesení, které prochází celým tělem, stabilizuje a zpevňuje nás. Správný způsob chůze je nesmírně důležitý kvůli centraci a optimální zátěži kloubů a celotělovému svalovému řetězení. Pokud jdeme správně, tak nás každý krok zpevňuje, rovná, krásně otevírá hrudník, umožňuje přirozený dech a tím pádem vytváří ideální prostor pro funkci vnitřních orgánů. Aktivuje se bránice, pánevní dno, hluboké svaly, centrují se ramenní pletence, krční páteř, hlava a z těla najednou odpadne spousta napětí, které tam bylo úplně zbytečně,“ popisuje následky nesprávné chůze fyzioterapeut. Zároveň to má obrovský vliv i na psychiku – jak se člověk cítí sám v sobě, tak následně působí na okolí. 

Průkopnicí přirozené chůze je fyzioterapeutka Clara Lewitová, dcera jednoho ze zakladatelů Pražské školy rehabilitace profesora MUDr. Karla Lewita, která má svou soukromou praxi v Rakousku, ale působí i u nás. Ta učí své klienty správné chůzi tak, že jim v první řadě zuje boty. „Je to stejné, jako byste nosili tři roky v kuse rukavice a pak si zkusili zavázat tkaničku,“ připodobňuje vliv obuvi na funkci nohou. Kdyby člověk začal náhle chodit tak, jak by měl, způsobil by si patrně zranění. „Trénovat nohynoha se musí pozvolna,“ potvrzuje Clara Lewitová. Svým klientům pak předvádí správnou funkci nohy, která při každém kroku zapojuje aktivně do činnosti prsty na nohou a celou plochu chodidla. Velice brzy člověk pozná rozdíl už jen podle toho, kolik svalů, o nichž neměl ani tušení, najednou začne cítit. Správně kladené nohy pak tělo doslova nesou, udržují ho vzpřímené a hlavu vztyčenou. 

Je samozřejmě nesmysl, abychom všichni naráz zahodili boty a začali chodit bosi. Ale bosá chůze nám výrazně pomůže nastavit správný pohyb nohy. Pak už stačí jenom vybrat tu pravou obuv. „Ideální je, aby bota co nejméně omezovala nohu. V praxi to znamená plný prostor pro centrované prsty. Centrovaná pozice není něco rigidního, když jdete z kopce, brzdíte a přitom roztahujete prsty, když jdete do kopce, dáváte prsty k sobě. Bota by měla mít minimální hmotnost, plnou flexibilitu, aby dokázala reagovat na terén a žádný podpatek. Jakýkoli podpatek mění nastavení a zátěž v noze. O tom se ví a mluví se o tom, o čem se mluví málo, je, že zbytek těla to musí nějak vykompenzovat, to znamená, že v něm vznikne naprosto zbytečné napětí, které se při běžném nošení podpatků podpadků fixuje. Ideální je, aby podrážka umožnila kontakt s terénem a žádné zpevňování kotníku. To je ideál, ale je potřeba říct, že cesta k takovému ideálu může být někdy delší. Pokud má člověk nastavený pohybový program na tvrdé boty s odpruženou podrážkou a najednou si vezme tenkou podrážku, tak si může ublížit. Výrazně jednodušší je to pro lidi, kteří dělají jógu, taj-jotančí nebo mají povědomí o svém těle a umí ho vnímat,“ rozebírá vlastnosti správné obuvi Lukáš Klimpera.

Dotkl se tak mimoděk jednoho velkého mýtu, a to je pevná obuv do terénu. Skoro každý člověk si při výpravě do hor nebo do přírody obuje pohorky, kotníkové boty, které nohu dokonale uvězní. „Pohorky jsou největší zlo, protože totálně vyřadí funkce nohy, a to nejen mechanicky mechanické, ale i senzorickysenzorické. V pohorkách člověk absolutně nevnímá, po čem chodí, změní způsob chůze a celý pohyb přenáší do kolenou, kyčlí a bedra. Pokud si k tomu ještě nasadí těžkou krosnu, tak si úplně odrovná celé tělo. Navíc když je nějaká nerovnost, tak na ni v té tvrdé pohorce přes tvrdou podrážku nedokáže noha reagovat,“ vysvětluje fyzioterapeut. Jedním dechem ale dodává, že není možné hned přejít z pohorek na sandály nebo jiný druh obuvi, protože svaly kolem kotníku nejsou zpevněné. „Je spousta studií u běžců na zranění kotníku, které dokazují, že ti, kteří běhají naboso nebo v barefootových botách mají proti těm v klasické obuvi výrazně méně zranění. Noha má obrovské množství svalů a mechaniky, které ji dokáží stabilizovat a zpevnit, ale je potřeba, aby mohla dobře vnímat terén. Kotník je hlavně v terénu důležitý, vyrovnává nohu proti nerovnostem, rychle se adaptuje a je nepostradatelnou součástí celé dolní končetiny. Když ho uzavřete do pevné obuvi, tak to je, jako kdybyste chtěl psát s dlahou na zápěstí,“ dodává Lukáš Klimpera.

 Představa, že si koupím barefootové boty a v tu ránu začnu chodit správně, je ovšem mylná. „Ta bota za vás nic nevyřeší, nic vám nevyléčí, ona je jenom dělaná tak, aby nechala vaši nohu a celé vaše tělo fungovat přirozeně. Jak v té botě chodíte, už je jenom na vás. To za prvé. Za druhé na trhu je obrovské množství bot, které jsou barefootové, ale barefootová bota neznamená jenom tenkou podrážku – je to primárně prostor pro prsty a flexibilitaflexibilitu. Když máte úzkou botu s tenkou podrážkou, tak je to horší než klasická odpružená bota, protože pokud prsty nemají možnost pracovat, reagovat, adaptovat se na terén a ještě je tam tenká podrážka, tak to je úplně špatně,“ argumentuje Lukáš Klimpera.  

Fyzioterapeut si otevřel obchod s vlastní obuví, kde také zákazníkům testuje způsob chůze. Test je poměrně jednoduchý – člověk si nejprve stoupne a potom se prochází po speciální podložce s integrovanými senzory, které do počítače přenášejí data o zatížení jednotlivých částí chodidla. Troufám si tvrdit, že každý z nás bude zákonitě překvapený, jak málo využívá prstů a plochy chodidla a jak moc přetěžuje paty. Když vás pak terapeut přiměje zapojit celé chodidlo, cítíte, jak se najednou mění celý postoj těla, ale také jak vás nohy začínají bolet tam, kde nejste zvyklí. Totéž platí pro stání. „Když se podíváte třeba na tramvajové zastávce, tak většina lidí stojí na nohách úplně pasivně, padlá ramena, vyvalené bříško, kolena zapadlá zatvrdlá dozadu, kotníky vbočené dovnitř a veškerá hmotnost na nich. Takhle nikdo nevydrží dlouho stát a je to obrovská zátěž pro pohybový aparát. Ale pokud se postavíme tak, že nás nohy začnou nést, to znamená, že hmotnost, která působí na plosky nohou, aktivuje protireakci, v ten moment se aktivují dlouhé svalové řetězce, které vás začnou rovnat a stabilizovat. Celé tělo se napřímí, srovná, uvolní se zbytečné napětí, ale tonizuje se brišní stěna, pánevní dno, bránice, začneme se ve vlastním těle cítit skvěle a stabilizujeme bříško, které automaticky zmizí,“ popisuje Lukáš Klimpera.  

Trénovat správnou chůzi lze i v botách, ale pokud nejsou dostatečně prostorné, nikdy to zcela nepůjde. Minimálně si ale otestujete vhodnost své obuvi. Pokud máte dostatečný prostor na prsty, zkuste je více využívat. Přitom není problém, že první kontakt je na patu nebo celé chodidlo, ale noha nesmí pasivně spadnout dopředu. „Zadní stojná končetina nás nese, je aktivní, svalový řetězec nás stabilizuje a v momentě, kdy máme stabilní střed těla,  tak můžeme přední nohu citlivě položit na podložku, zatímco když na zadní noze nestojíme dobře, je zborcená, nejsme tedy stabilní, tak přední nohu můžeme jedině hodit,“ doplňuje Lukáš Klimpera. Citlivě kladená noha okamžitě zapojí prsty do akce, zpočátku na to nejsou zvyklé, ohýbají se, ale časem se zpevní a začnou více pracovat na odrazu od terénu. V tu chvíli dojde ke zpevnění svalových řetězců, o kterém hovořil Lukáš Klimpera. Je to jako první cvičení v posilovně. Bude vás všechno bolet a budete unavení, ale kdo vytrvá, zajistí si lepší funkci celého těla a zároveň tím bude předcházet onemocněním, jako je artróza, která vznikají z dlouhodobě nevhodné zátěže. 

Cvičení správného postoje

Při stoji byste měli mít váhu rovnoměrně rozprostřenou do chodidla. Neměli byste stát ani na patách ani na špičkách. Postavte se pokud možno rovně a lehce se naklánějte dopředu a dozadu a vnímejte, jak se chodidlo různě zatěžuje. Zastavte se tam, kde máte pocit, že je váha rozložená rovnoměrně po celém chodidle. Jestli stojíte správně, poznáte tak, že to vydržíte dlouhou dobu.

Cvičení zdravé chůze

Postavíte se doma na tvrdší podlahu, zacpete si uši, až slyšíte jenom svůj dech, a projdete se. Zcela jistě uslyšíte tvrdé dopady nohou na podlahu. Zkuste zpomalit, zjemnit, zkrátit krok a naučit se chodit v malé rychlosti tak, abyste to vůbec neslyšeli.
Jemná koordinace končetin je zase jenom pohybový program ve vaší hlavě, když s ním chvilku vědomě pracujete, tak se změní tak, že na něj už nemusíte myslet. 

Cvičení na prsty u nohou

Spousta lidí má problém pohnout palcem nebo malíčkem na noze. Vůbec o nich nevíme a pokud je mozek nevnímá, tak je taky nepoužívá. Zkuste si dát na podlahu ručník a prsty na nohou ho postupně mačkat. Nejprve jedna noha, potom druhá. Vědomě roztahujte prsty do co největší šířky a jejich pokrčením přitahujte ručník k sobě. Pokud doma chodíte bosi, zkuste si drobné věci, které vám upadnou na zem, sebrat nohou. A jestli si chcete procvičit chůzi na boso a aktivní zapojování všech částí chodidla, najděte si na youtube videa Clary Lewitové.   

Lukáš Klimpera

„Chůze je součást našeho života – celkově ergonomie: jak chodím, jak stojím, jak sedím,“ říká fyzioterapeut Lukáš Klimpera, který od praxe fyzioterapeuta přešel k výrobě vlastní obuvi, i když jako fyzioterapeut stále ještě v omezené míře pracuje. 

Veškerá jeho obuv je vlastní konstrukce a ruční práce. Ostatně první vzorek obuvi si sám vyrobil i otestoval. „Máme barefootovou linii, kde se snažíme mít extra široký prostor pro různé typy nohou a vedle toho máme komfortní linii, která je také prostorná, ale má odpružení na tlumení tvrdých dopadů. Ta je ideální do města, pro lidi, kteří chtějí postupně přejít na barefoot, nebo pro ty, kteří hledají pohodlí a barefoot je nezajímá.“

Lukáš Klimpera přistupuje k výrobě obuvi extrémně osobně. Protože je vegan, tak i všechny použité materiály jsou čistě veganské. A protože se jeho boty vyrábějí v Evropské unii, mají ty nejpřísnější certifikace na zdravotní nezávadnost.

Boty pravěkých lovců

Když v Alpách objevili zmrzlou mumii pravěkého lovce Ötziho, vypravil se ji zkoumat se svým týmem i dnes již zesnulý děkan technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Petr Hlaváček. Zajímalo je, jaké boty tehdejší lidé nosili. Když zbytky obuvi staré 5300 let prozkoumali, zkusili vyrobit a vyzkoušet její repliku. Boty měly podešev z medvědí kůže a svršek z jelenice. Nosným dílem boty byla síť z lipového lýčí, která tvořila nejpevnější a také nejnáročnější část obuvi. Každý spletený provázek unesl padesátikilovou zátěž. Vnitřek boty byl vystlaný senem, což moderní badatelé vyřešili takzvanou medvědí travou (kostřava červená), kterou se dříve plnily matrace. To nejdůležitější ovšem přišlo, když si vědci vyrobené boty obuli a vyrazili v nich v září 2001 do Alp. V archeologickém experimentu ušli čtyři dobrovolníci čtyřicet kilometrů a v dešti a mrazu překonali patnáct set metrů nadmořské výšky. Zjištění? Ötziho boty měly vynikající izolační vlastnosti, nohy v nich nemrzly, teplota uvnitř boty byla okolo pětadvaceti stupňů. Důležité ovšem je, že nikoho z výzkumníků boty netlačily a díky senu se veškerý lokální tlak rovnoměrně přenášel na celou plochu nohou, takže nikdo neměl otlaky, puchýře, nebolely ho nohy, ani se necítil po dlouhé chůzi unavený. Závěrem tým vědců pod vedením profesora Hlaváčka vyhlásil, že moderní výroba není schopna nabídnout pro alpské podmínky lepší obuv. Tento experiment se dostal i na stránky zahraničního tisku, v roce 2004 ho časopis Discover zveřejnil jako jeden ze sta vědeckých příběhů roku.

Text: Jiří Roth
Foto: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth by DALL.E3
Ikona: Mužská věc