Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim.
Pozor, dnes přichází můj coming out: v posledních několika letech jsem se přistihla, že si občas položím otázku, nač vlastně žena mého příjemně pokročilého věku v 21. století potřebuje muže.
Začněte jednotlivcem a než se nadějete, zjistíte, že jste vytvořili typ. Začněte typem a zjistíte, že jste vytvořili… nic. Je to tím, že jsme všichni divné bytosti.
Napadlo by vás v době Ikey, Sconta nábytku a XXXLutz ta ta ta ta, že bývaly časy, kdy skříň, neboli almara byla nejcennějším majetkem rodiny? Předmětem, který skrýval veškerá hmotná i nehmotná tajemství?
„Tak takovou příšernost tady stavět nebudeš!“ Když jsem se nastěhoval, Jindra vypadal jako soused v pohodě.
„To je na tu podezdívku k plotu jak jsme se dohodli,“ mluvil jsem tiše a mírně.
Zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo. Něco, co dlouho spalo. A drzá ojínělá veverka měla důvod k obavám.
Že budou vajíčka jedním z prvních témat ve vztahu, bych si nikdy nepomyslela. Jenže naopak. Jejich úprava se stala jedním z hlavních a prvních témat mých vztahů.
„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. V očích měl slzy a v duši smutek. Byl to smutek po té jediné ženě, která v Harrym neviděla nikoho jiného než kým doopravdy je.
Režisér, spisovatel a znalec duchovních směrů Východu Viliam Poltikovič vydává knihu o tématu odedávna zahaleném v mračnu předsudků a falešných představ.
