Skoro jsem končil, když mě málem porazila rána do zad. Znovu do mě zkusil strčit, ale uskočil jsem a přirazil ho ke stromu. Špičatá suchá větev se mu z hrudníku vynořila celá od krve.
Poslední dobou se sebou špatně vycházím. Nenávidím svou práci (opravuju špatně položené potrubí), ale mám strach odejít. Krátce po padesátinách mi diagnostikovali cukrovku druhého typu.
Umím nesouhlasit tím nejdrsnějším způsobem a pořád si udržet styl – na kterém mi vůbec nezáleží. Mám totiž rád maskování. Doma schovávám jezuitskou kutnu.
Odešel z Nečistého zaměstnání v byznysu a žil na vsi v souladu s Duchem a Přírodou. Jak ale roky ubíhaly, pokoušela ho Netrpělivost. Začínal Pochybovat.
Leželi na zádech a dívali se na noční oblohu. „Třeba ve vesmíru vážně nejsme sami,“ začal Manu. „To by bylo fakt hezký,“ vzdychla Patteny. Zlaté vlasy jí kolem hlavy vířily jak bouřka.
„Zvítězí ten, kdo zahraje nejúčinnější akord,“ navrhla Isabella, majitelka nejvyhlášenějších bordelů v celé Andalusii. Carlosovi soupeři rozezvučeli kytary a ženy ze sebe strhaly šaty.
„Je zde někdo, kdo by chtěl nechat zmizet manželku?“ zeptal se kouzelník. Publikem proběhla vlna smíchu a šeptání. Přihlásil jsem se. „Já nikam nejdu,“ vzpouzela se má žena.
Uvědomil si vztek, který ale patřil matce – v dětství mu pořád někam mizela. Projel čísla bývalých milenek. Žádné nenapsal, protože věděl, že by je v rámci obranného mechanismu použil jako částečné objekty.
Došlo mi to při usínání. Zhasl jsem lampu a zjistil, že můj vnitřní hlas se mnou nemluví. Samota mě vyděsila, takže jsem začal vyvolávat naše společné chvilky. „Tuhle ženu nenech odejít,“ radil mi.
Nečekal, že odpoví, tyhle případy už dávno nemluví – oči mají otevřený, ale nevidí. Vezl ji ke sprchám a pozoroval bílý kudrny, hlavu měla skloněnou k rameni. Před sedmdesáti lety jí bylo osmnáct.
