Povídání o knize, na jehož konci nalezne čtenář malé překvapení. Představte si, že vás napadne nějaký příběh, který má začátek, prostředek a konec, tedy výchozí situaci, zápletku a pointu, a teď se ho rozhodnete přenést na papír (nebo do počítače, to je jedno). Fajn, tak to uděláte, nějak to dopadne, dá se to číst, možná je to i vtipné, dokonce se to i líbí někomu jinému než vám. Dobře, tohle je jasné. Teď si to malinko zkomplikujeme: Celý ten příběh se vám musí vejít do sta slov. Proč? Protože jedině tak oceníte sbírku stojedenasedmdesáti povídek, které jsou všechny stoslovné.
Detektivka, western, lyrika, horor, realismus všeho druhu, sci-fi, divadelní hra, fantasy, písňový text. To vše obsahuje ojedinělá e-kniha literárních miniatur Dalibora Demela, který zvládá psát povídky s maximální úsporností a důrazem na atmosféru a pointu. Vlastně to celé vzniklo jako trochu hec, trochu fór a trochu víc výzva. Dělal jsem šéfredaktora české edice amerického časopisu Esquire, kde jsme kromě původních materiálů měli i materiály přebírané z mateřské redakce nebo z jiných zahraničních edic. V roce 2012 slavil americký Esquire sedmdesáté výročí založení a zaoceánští kolegové při té příležitosti vyhlásili soutěž o nejlepší povídku na 79 slov. Mně se to líbilo, tak jsme se po nich opičili a rovněž vyhlásili soutěž o nejlepší povídku na 79 slov. Těch povídek do redakce dorazilo pozoruhodné množství. Ani se mi nechtělo věřit, že tato výzva vyvolá takovou reakci. Není podstatné, kdo vyhrál, protože ať by vyhrál ten nebo onen, vždycky by to byl stejný autor – Dalibor, který seděl v redakci časopisu FHM na stejné chodbě jako my. Tím by mohla tahle historka skončit, ale kdepak….
Dalibora to snažení uchvátilo natolik, že si stanovil metu sta slov a v poměrně krátké době – on říká, že mu to trvalo půl roku – napsal hned sto povídek na sto slov. „Samozřejmě, všem je nakonec fuk, jestli počítají do devadesátky nebo stodvacítky nebo do úplně jiné cifry. Ta stovka slov se stala spíš hrou, vnitřním příkazem, omezením, formou, nenápadným vnitřním řádem, o němž jsem věděl jen já. Možná jsem ve svém chaotickém životě potřeboval něco jasně daného, těžko říct,“ říká Dalibor Demel. Když o tom řekl svému otci, grafikovi Karlu Demelovi, celá tahle bláznivina dostala najednou úplně jiný směr, protože Karel Demel vzal už několik hotových kreseb, jimiž synovy povídky doprovodil a vznikla nádherná publikace čtvercového formátu, která se jmenovala 100 x 100. Nedělejte si marné naděje, je dávno rozebraná.
Tak pokračujeme dál. Sto povídek na sto slov, co by se s tím dalo ještě udělat? Opět zasáhl Karel Demel, když nás zkontaktoval se svým kamarádem, hercem Oldřichem Vlachem a společně jsme se domluvili na stejnojmenné audioknize. Domluvili, natočili, vyslali do světa a něco prodali. Řeklo by se, že jsme udělali, co jsme mohli, a nemusíme se tím dále zabývat. Jenomže tímhle to neskončilo. Dalibor se totiž rozepsal a ačkoli byl na světě sto povídek, on psal další. A napsal jich ještě sedmdesát jednu.
Jsme tedy v současnosti, kdy všech sto jedenasedmdesát povídek vyšlo v jedné e-knize nazvané Roztržka s vnitřním hlasem. A tady přichází to překvapení: Kdo bude v tomto odstavci hledat, nalezne cestu, jak se ke knize dostat. Tak komu se to podaří?
Jako bonus přidáváme povídku, podle níž nese celá kniha název:
Roztržka s vnitřním hlasem
Došlo mi to při usínání. Zhasl jsem lampu a zjistil, že můj vnitřní hlas se mnou nemluví. Samota mě vyděsila, takže jsem začal vyvolávat naše společné chvilky.
„Tuhle ženu nenech odejít,“ radil mi, ale já ji propustil docela snadno.
„Musíš změnit práci,“ ozval se ve chvíli, kdy jsem se v kanceláři zabydlel. Nikdy se nechoval rozumně. Kromě jiného mě marně nabádal, abych ho bral vážně.
„Promiň,“ skuhral jsem do polštáře – ale dál mlčel. Vstal jsem, otevřel okno a přehodil nohu přes parapet. Ticho.
„Tobě nevadí, když umřu?“ zakřičel jsem a poslouchal.
„Že to říkáš zrovna ty,“ zašeptal můj vnitřní hlas.
Z recenze časopisu Tvar na knihu 100 x 100 slov:
„100 x 100 slov se propojilo v jakýsi současný Dekameron, svým způsobem soudržnou výpověď o světě o mnoha fasetách, z mnoha perspektiv. … Hlavním motivem stovky mikropříběhů je hledání. Hledání smyslu, duše, ducha, pravé lásky v konfrontaci s marností, pochybováním, banalitou každodennosti, zavádějícím chtěním, vlastní slabostí, ale i se smrtí. … Celek této knihy je však něčím víc než součtem jednotlivostí – je z těch, k němuž je možno a snad i nutno se čas od času vracet. … Ano, a ještě bych měla zmínit humor. Ty texty jsou totiž opravdu vtipné, i když někdy hlavně proto, aby nebrečely. Ale nepřipadá mi to na nich úplně podstatné, jejich jich účinnost spočívá v něčem jiném – v již zmíněné vazbě na hluboké kořeny lidské existence.“
Božena Správcová
Text: Jiří Roth
Ilustrace: Karel Demel
Obálka knihy: Jiří Roth s použitím kresby Karla Demela
Ikona: Mužská věc