Cizí muži se nakláněli na ztichlými těly, po dvou je brali každý za jednu nohu a vlekli je pryč, některým svazovali ruce a nohy lýkem a odnášeli je na dlouhých tyčích.
Poslední zjevení starého znaku stárlo jen velmi pomalu a když jsem zastavil před svou chalupou u Nového Bydžova, pořád ještě vonělo ledem, odporem a jemným pižmem jezevčíka smíchaným s parfémem spáleného benzínu.
Přítomný okamžik se dá přirovnat svou délkou ke slovu TEĎ. Když si to slovo budete opakovat třeba minutu, dojde vám, jak krátká je ve skutečnosti ta přítomnost.
Najít své opuštěné místo a začít ho znovu osidlovat. Ze svých souřadnic na pražské ulici v sedle vespy a v jiném čase můžu Jiřímu spokojené ohlížení přát a trochu závidět.
Nevím, proč mi někdo cizí musí pomoci rozklíčovat, že každý krok, každý pohyb, každá činnost, každá vteřina prožitá tady u té donedávna opuštěné chalupy, ve mně vyvolává pocit spokojenosti.
