Mužská věc 137: Setkání v jezeře

Kolem ohňů přecházely siluety mužů a žen, matky zaháněly děti na mělčinu a cákaly vodu na svoje i jejich tělíčka, muži se mokrýma rukama plácali po zarostlých tvářích i hrudích. Bojoval s touhou vyskočit a běžet přímo mezi ně a všechny něžně hladit po tvářičkách. Což by za jakýchkoli okolností znamenalo potíže a právě teď jistou smrt.

Ta touha ale byla tak silná a náhlá, že se rozbrečel, kousal se přitom do dlaně a nechal lidské siluety domova rozmlžit.

A zatímco leží s mrtvou matkou na mrtvé kůži na dohled od domova, jeho žena se ve stanu protáhne a na líných dlouhých nohách se vydá večerním šerem k jezeru. Je zvyklá mýt se každý večer. Vydrbat se v podpaží, v zadku, ošplouchnout mezi stehny, probrat jeden po druhém prsty u nohou, nakonec se ponořit celá a vyplavat na hloubku. Tohle ho napadlo, když uviděl známou figuru kráčet po břehu, dál od ostatních, aby menší a zvlášť větší až největší děti nerušily její soukromí – a blíž k němu. 

Rozbušilo se mu srdce, jak jinak. Počkal, až si vydrbe poslední tělesný záhyb a vyrazí na svou závěrečnou plavbu, prodral se křovím k hladině, potopil se a co nejtišeji zamířil ke splihlé hlavě vzdalující se od břehu. Slunce prošívalo vodu šikmými paprsky a nasvěcovalo zelenou louku a hejna ryb, malých i velkých tlustých lenochů pasoucích se v tichu na vláčných listech. Plaval co nejblíž u dna, aby nevířil vodu. Nechtěl na sebe upozornit předčasně a po pěti nebo šesti opatrných nádeších nad sebou konečně uviděl rozvlněné nohy a prsa přelévající se ve vodním proudu jako roztomilá a zaručeně neškodná vodní zvířátka. 

Pro něj ale voda byla jen vodou a západ slunce hrozbou – brzy se setmí a kdo nebude u ohně nebo vysoko na stromě, nemusí už vidět světlo a někdy nestačí ani plameny a větve.

Poslední velejemný nádech těsně za celou tou soupravou růžových končetin, pár rychlých temp a vynořil se přímo před ní. Zaječet nestačila. Než se mohla nadechnout, stáhl ji pod hladinu, dlaní ucpal pusu a když se znovu vynořili, přitiskl jí rty k uchu a začal s rychlým zaříkáváním nebezpečí.
„Nekřič, neboj se, nekřič, neboj se, nekřič, neboj se, nekřič.“ 
Přitom jí nadnášel, šlapal vodu a nechal dost místa, aby se udržela nad hladinou vlastní silou, jen ji nasměroval tak, aby ho před očima ze břehu chránila její hlava. A pak to zkusil a sundal jí ruku ze rtů.

Nevykřikla, jen pořád kulila oči, funěla a párkrát jemně vyprskla vodu. Tiše, nenápadně, nechala si ji stéct po bradě jako slinu. 
„Neboj se,“ zopakoval ještě jednou. „Potřebuju mu něco ukázat.“
Věděla, o kom mluví, dech se jí pomalu zpomaloval, ale pořád se na něj dívala jako na zvíře z jiného světa.
„Zabijou tě.“
„Možná ne,“ řekl se rty těsně nad hladinou, trochu to zabublalo. „Něco musíš vidět, plav pomalu do křovin, víš kam. A neboj se. Nepomáháš mi, nic se ti nestane. “
Váhavě a celá zamračená přikývla a pomalu se otočila ke břehu. 

Postavy ozářené posledními paprsky slunce se dál věnovaly svým mechanickým úkonům, takový klidný líný večer. Mohl by to být krásný romantický výjev pozdního léta a kdybych ho zažil dnes, v pískovém jezeře u sousední vesnice, napadala by mě spousta poetických myšlenek. Pro něj ale voda byla jen vodou a západ slunce hrozbou – brzy se setmí a kdo nebude u ohně nebo vysoko na stromě, nemusí už vidět světlo a někdy nestačí ani plameny a větve.

Potopil se, zákryt nemůže fungovat z celého břehu a dvě hlavy blízko u sebe na hladké hladině by mohly nutit k pátravějším pohledům. Na dně utrhl snop vodních rostlin a při příštím nádechu si zeleným chuchvalcem zamaskoval hlavu a rozhlédl se. Kdyby změnila směr a zamířila rovnou ke břehu, získal by trochu času na útěk, ale ne, dodržela slib. Pomalu ho následovala s tělem pod hladinou, potichu a jemně, jako oblý kus dřeva unášený proudem.

Předchozí kapitola: Mužská věc 136: Vezmu tě domů

Text: Dalibor Demel
Foto: Tim Marshall na Unsplash
Ikona: Mužská věc