Afrika moje peníze potřebuje rozhodně víc než Petra, ta moje roztomilá malá filosofka. Ba ne, matka by z mého cyklického života měla radost, nakonec nezapomínám ani pravidelně sekat trávu. Tohle sídlo koneckonců vzniklo přestavbou naší staré chalupy a dobře si vzpomínám, že pravidelné pochody se sekačkou pro matku znamenaly základ víkendového štěstí.

Uklidňující kruhy opakování ale nejsou všechno. Něco z nich přece jen trčí a vypadá to jako dosahování. Jako pokrok. Narušení pravidel. Horečná snaha s několika významnými a nesrovnatelně větší cisternou ubohých výsledků – k nimž patří i pokusy beztrestně narušit kolektivní zvyklosti. 

Ale pozdě v noci, když utichnou všichni umělohmotní i skuteční slavíci a dojdou mi síly i důvody k mudrování, napadá mě, že bych se mohl o Petru a jejího chlapečka přece jen postarat, i za tu nevyhnutelnou cenu. Přejde mě to ještě než začne svítat. Stačí jen docela malá loužička fantazie.

Samozřejmě, že ho chytili. Rangem bych tu vzdálenost zdolal za pár minut, možná dokonce i v tom divokém terénu, ale táhnout obří lebku, čerstvě stažený kožich a lidské tělo na dvou dlouhých klaccích chvíli trvalo. Slunce sláblo do oranžova. Než vyrazil, vytloukl z lebky zub dlouhý jako předloktí a schoval do matčina vaku. Ať už to dopadne jakkoli, tuhle trofej si zaslouží a bude se hodit. Matčino tělo položil ke kmeni, tváři jí zežloutla a s tmavým otvorem otevřené pusy vypadala jako by křičela. Zkusil jí rty přiblížit k sobě, ale nešlo to, čelist ztuhla. 

Nelíbilo se mu, že tu matku takhle nechává. Přijdou a přiletí zvířata. Tělo se má rychle spálit nebo zahrabat, aby se duch mrtvého mohl soustředit na další cestu. Ani na jedno teď není čas. Chvíli nad ní nerozhodně stál.
„Vezmu tě domů,“ pronesl jako při nějakém zatraceném obřadu. 
A pak tělo zabalil do kožichu, přivázal spolu s oštěpem k tenkým kmenům a už podruhé táhl k táboru dvojitý náklad. Tentokrát ale nešel hlučně a nejkratší cestou. 

Našlapoval tiše, pomalu, rozhlížel se, zastavoval, čichal a zase rozhlížel. Jen jeden muž ho může zachránit. Ten nejdůležitější. Musel ho najít dřív než ti méně důležití objeví jeho. Stromy vystřídaly houštiny na břehu jezera, křoviny zarůstající břeh až k hladině, sem nikdo rybařit nechodil. Prodral se i s nákladem mezi větve a listí tak, aby viděl na tábor, položil se vedle mrtvé matky na kůži a čekal. 

Na břehu hořely malé kouřové ohně, nad nimi navzájem podepřené klacky se schnoucími hrozny ryb. Vítr k němu nesl jejich vůni, pravděpodobně zárodky mé slintavé závisti, když někdo ze sousedů griluje zvlášť dobře prorostlou a naloženou krkovičku. Vůni starých jalových časů. Dob, kdy můj čich zůstával na úrovni běžného technologiemi oslabeného homo sapiens a nedal se použít k nočnímu houbaření. V každém případě ty ryby voněly zatraceně dobře. Ne snad že by byly naložené v olivovém oleji a směsi středomořského koření, ale kvůli vzpomínkám na bezpečnější svět. Na uklidňující pravidla společenství. Předem známé drobné hnusárny. Obvyklé podrazy i polibky, výpomoci všeho druhu i nože pod krkem. Na domov.

Kolem ohňů přecházely siluety mužů a žen, matky zaháněly děti na mělčinu a cákaly vodu na svoje i jejich tělíčka, muži se mokrýma rukama plácali po zarostlých tvářích i hrudích. Bojoval s touhou vyskočit a běžet přímo mezi ně a všechny něžně hladit po tvářičkách. Což by za jakýchkoli okolností znamenalo potíže a právě teď jistou smrt. Ta touha ale byla tak silná a náhlá, že se rozbrečel, kousal se přitom do dlaně a nechal lidské siluety domova rozmlžit.

Předchozí kapitola:

Text: Dalibor Demel
Foto: Dominicus Johannes Bergsma, CC BY-SA 4.0 na Wikimedia Commons
Ikona: MV