„Žijte v přítomném okamžiku, hlásá nejrozšířenější kulturní mantra 21. století. Je za tím hodně moudrosti… Je to však v rozporu s naší biologií“, říká v úvodu knihy Dotěrné drmolení její autor Ethan Kross.
Tento týden mě v tramvaji chtěli pustit sednout celkem třikrát. Nejprve mladá studentka, pak dva muži. A tak je čas na kosmetiku, kam jsem se vypravila na pražský Smíchov.
Barre byl záhul a občas se mi třásla kolena. Zajímavá směs strečinku, baletu, posilování, pilates, ale i jógy, k tomu nějaké pomůcky. A pěkně svižně do hudby.
Teď už jde jen o to, jak mu to říct, aby z toho nebyla moc velká scéna. Ale, sakra, snad má taky právo strávit víkend podle svého. Po všech těch dnech, kdy pracuje a ještě kmitá v domácnosti.
Začalo to tím, že si koupil kabriolet. S modrou metalízou. Pak přestal nosit ta úděsná, vytahaná trička s obrázky dávno zaniklých metalových skupin, ve kterých vypadal jako zastydlý puberťák.
Zastavte čas a poslechněte si Adelitu od otce klasické kytary Francisca Tárregy. Zní jako vzpomínka na někoho, koho jste kdysi znali a možná byste ho chtěli poznat víc – ale už je pozdě.
Na dovolené v Rakousku jsme v uplynulém týdnu stihli s M vyrazit na tamní venkovské golfové hřiště „jen“ dvakrát. Hřiště fajn, byla jsem pouze lehce nesvá při pohledu na všechny ty seniorské flighty.
Takže jsem sedl ke kompu, zapálil si a zadal do Googlu: Jak najít vnitřní ženu. Po hromadě psychologických knih, které jsem rovnou zavrhnul, protože tolik času nemám, se vynořilo něco, co slibovalo rychlou nalejvárnu.
