Život na vsi má některé výhody. Například takhle v sezóně přichází M z místního pohostinství velmi často s různými naturáliemi, což (většinou) kvituji s radostí. Třešňový koláč jsme měli tento měsíc dvakrát, čerstvá vajíčka do něj jsou samozřejmostí. Můžeme se prý těšit na letní jablka, rajčata a už dopředu směle počítám s tím, že jako každý rok přijdou na řadu i švestky, hrušky a ořechy. Ani mimo sezónu ovšem nehladovíme. Před časem u nás zvonil starší pán a když jsem vykoukla z okna, dost mě překvapil – veze prý M svoji skvělou domácí čalamádu. Popadla jsem radostně tři sklenice a musím uznat, že byla výborná. Když zvonil o pár dnů později s tím, že nese tu pikantní omáčku na špagety, co M posílá manželka (pánova), začala jsem uvažovat nad tím, co asi můj muž v hospodě vykládá? Uvědomila jsem si velmi rychle, že tam může fabulovat co chce a já to na pravou míru fakt neuvedu, protože jsem do hospody za 20 let života v T nevkročila a ani to neplánuji. Podle všech indicií předpokládám, že tam cíleně budí soucit a svěřuje se s tím samým, s čím se svým kámošům a každému, kdo je ochoten naslouchat, svěřuje i naše dcera – a sice, že skoro nebývám doma, a když už náhodou jsem, tak rozhodně nevařím. Tuhle jsem svoji milovanou dcerku (které od malička snáším modré z nebe), zaslechla, jak komusi procítěně vykládá, že vařit se musela naučit v osmi letech, jinak by s tatínkem pomřeli hlady. (Ano, je pravda, že v době pandemie, kdy zůstala doma rok na online výuce, ve svých 15 letech zjistila, že součástí naší domácnosti je rovněž kuchyň a naučila se dokonce zapnout myčku a samostatně si nakrájet mozzarellu s rajčetem…).

Ještě že ta němá tvář, pes Vincent, nevykládá nikde nic. I když v hospodě ho prý kluci berou ke stolu automaticky. Má tam svoje místo a je-li k pivku obložená mísa či utopenci, náš podsaditý, na první pohled dobře živený pes, rozhodně nezůstává bez sousta – asi aby ho ta domácí harpyje neutrápila podvýživou.

Také nám ovšem přicházejí do domácnosti přírůstky, ze kterých se zase tak moc neraduju. Například ta obří srnčí noha, co máme v mrazáku už několik měsíců, mi tam docela překáží. Začínám se výjimečně těšit, že za pár dnů konečně po covidové pauze dorazí na návštěvu tchýně, stoupne si ke sporáku a té zcepenělé lesní mrtvoly mě zbaví. Co ale budu dělat s hejnem zelených oblud, které mi včera přistály na lince, vážně netuším. M pravil, že si mám urychleně najít nějaký recept, protože Karel v hospodě říkal, že letos se urodilo a slíbil, že další kousky jsou na cestě. Přemýšlím, že bych zase pár dnů nepřišla domů – možná ta monstra za nějaký čas zplesniví?

Text i foto cuket a třešňového koláče jako důkazů soucitu vesnické komunity s hladovějícím M: Klára V.