Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.

Tamyla

Dívka s neobvykým jménem byla hubená černoška, na první pohled jí mohlo být tak šestnáct sedmnáct let, ale ve skutečnosti jí bylo čtyřiadvacet a měla malého syna. Objevil jsem ji v zastrčeném podniku na hlavní ulici a jako ženská mě rozhodně nebrala – tím, jak vypadala jako pískle z dívčí školy. Ale hodně se smála a vrtěla zadečkem a vůbec byla to taková rozustilá holka. Hned na začátku jsem odmítl její služby, ale zaplatil jsem jí za čas, takže se ke mně přitulila a aby si své peníze zasloužila, různě mě hladila a hrabala se mi ve vlasech a něco žvatlala. Její řeč byla dost těžká, na popovídání to moc nevypadalo, ale přesto jsme si zvládli vyměnit dost informací. 

Zmínil jsem, že měla synka, chodil už do školy, porodila v sedmnácti, otec jen tušený. Od patnácti žila na ulici a živila se všelijak. Prostitucí až poslední dva roky, kdy nezvládala pokrýt životní náklady sebe a svého synka. Měla jasnou představu, že její syn se musí hodně učit, aby neskončil, jako ona. Proč takhle skončila ona, je dost zvláštní, protože pocházela z rodiny, která byla poměrně dobře zabezpečená. Tatínek pracoval jako řidič náklaďáku a maminka prodávala na ulici občerstvení. Ale Tamyla byla z osmi dětí a bylo jí doma těsno, takže když odešla, nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Zpátky už se vracet nechtěla. Ptal jsem se jí na muže, měl jsem na mysli ty, kteří si ji kupují. Tvrdila, že má štěstí, prý se ještě nesetkala s nikým, kdo by jí nějak ublížil. Ale také má na ně trochu čuch – tím, jak žije už devět let sama, dokáže poměrně přesně odhadnout, kdo před ní stojí. Muže, kterými si není jistá, odmítá.

Tím, jak jsme si spolu „povídali“, mi byla čím dál symatičtější. Nevím, co mě to napadlo, ale zeptal jsem se jí, jestli má pas. Zavrtěla hlavou. Škoda, reagoval jsem. Vzal bych tě s sebou do Evropy. V tu chvíli se mi vrhla kolem krku a mohutně mě objala. Tohle gesto bylo spontánní a nepředstírané a já si při něm uvědomil, jak moc touží změnit svůj život a jak moc se jí to nedaří.

Už jsem se na to místo nikdy nevrátil, ale Tamylu si budu pamatovat do smrti.

Zaznamenal: Jiří Roth; Obraz: Tiziano Vecellio, Zvěstování