Původně to vypadalo na docela příjemný večer. Irena s Oldou je pozvali na grilovačku, která se konala u nich na chalupě. Protože Petr nerad přespával na cizích místech („Víš, jak jsem na tom se zádama. Matrace, na kterou nejsem zvyklej to vždycky zhorší a pak se z toho sbírám tejden.“) a protože se blížilo jejich výročí, podlehla falešnému sentimentu a nabídla se, že bude řídit zpátky, aby mohl steaky zapít pivem a nemusel se omezovat.
Večer plynul, dle očekávání, hladce. Probrala s Irenou všechno, co chtěla. Dozvěděla se pár šťavnatých drbů a pár jich sama udala. Maso bylo měkké, salát dobře ochucený, akorát Irena od posledního setkání dost zestárla v obličeji. Což ovšem na kvalitu večera pochopitelně nemělo výraznější vliv.
Odjížděli později, než předpokládala. Do druhé hodiny v noci zbývalo už jen pár minut. Ale Petr s Oldou se dobře bavili a nechtěla jim to kazit. Ostatně zítra je sobota, tak to můžou dospat. Možná zajdou odpoledne na procházku do města a večer potom na romantickou večeři. A třeba ještě na drink do nějakého baru. Určitě. Takhle to udělají. Bude to příjemný den.
Ve stejném okamžiku, kdy otočila klíčkem v zapalování, Petr zasyčel. Polekaně klíček pustila.
„Co se děje?“
„Já prostě nemůžu slyšet, jak to auto trápíš!“
„Cože?“
„Startuješ nemožně dlouho a to auto se tím ničí!“
„Aha.“
Začala vyjíždět.
„Podívala ses do zrcátka?“
Mohla odpovědět, že se samozřejmě do zrcátka podívala a navíc není příliš pravděpodobné, že ve dvě v noci v zahrádkářské kolonii přehlédne přijíždějící auto, ale místo toho způsobně odpověděla: „Ano, prosím.“
Snad to odlehčí atmosféru. Anebo Petra přemůže vypitý alkohol a brzo usne.
Neodlehčilo. Neusnul.
„Proč si před tou křižovatkou nevyřadíš?“
„To už jsme probírali mockrát. Protože mě v autoškole učili podřadit a brzdit motorem, tak to tak dělám.“
„To musel bejt debil, ten instruktor.“
„Možná, ale prostě mě to tak naučil.“
„A ty bys za ty léta, co jsme spolu, mohla konečně pochopit, že je to blbost a začít to dělat správně.“
Podívala se na něj. Ve tmě rozeznala jen jeho profil. Zíral upřeně před sebe a zřejmě pátral po dalších nebezpečích a dopravních záludnostech, před kterými by ji mohl varovat.
Znervózněla. Pocit pohody, kterým se ještě před pár minutami opájela, byl pryč. Vzhledem k tomu, že několikrát týdně vyrážela na služební cesty po celé republice, byla přesvědčená, že řídí nadprůměrně. S Petrem na sedadle spolujezdce se ale cítila zase znovu jako v autoškole. Jako kdyby vedle ní seděl otrávený a uřvaný instruktor, kterého v osmnácti srdečně nesnášela. Začaly se jí potit dlaně a zpomalila. Raději se pořádně soustředí, aby mu nedávala důvod ke kritice.
„Tímhle tempem budeme doma tak pozejtří. Tady není žádný omezení, tak jeď, prosím tebe, nějak normálně.“
Odrazky patníků se míhaly kolem silnice a chvilku bylo ticho. Zadoufala, že konečně usnul.
„Proboha! Jeď uprostřed pruhu, než se s tebou ta krajnice utrhne!“
|Jeho náhlé vyštěknutí ji polekalo, takže cukla volantem a udělala na silnici vlnovku. Kdyby něco jelo v protisměru, určitě by nabourali.
„Můžeš na mě přestat křičet, když řídím? Lekla jsem se a je to nebezpečný!“
„Nebezpečný je jenom to, jak řídíš!“
„Přestaň na mě řvát!“
„Ty jsi prostě nepoučitelná! A když se ti člověk snaží poradit, aby ses zlepšila, hned je to špatně. Ty prostě neumíš přijmout kritiku. Tak to je!“
Střídavě uvažovala nad tím, co ho vede k tomu, aby se takhle choval (nějaká atavisticky zakotvená potřeba dávat najevo svou převahu nad ženskou, nebo co?), a nad tím, jak mohla být taková blbka, že se vůbec nabídla, že bude řídit.
„Až to půjde, tak mi zastav, potřebuju si odskočit. A jestli ti teda můžu ještě vůbec něco říct, tak držíš ten volant úplně blbě.“
Neřekla nic a posunula si ruce na volantu.
Před nimi se objevilo odpočívadlo. Odbočila na něj. S blinkrem. Předtím se podívala do zrcátka. Zaparkovala. Ne moc blízko u krajnice. Vypnula dálková světla. Motor nechala běžet.
Petr se začal soukat z auta. S těmi vypitými pivy mu to nešlo moc rychle.
„Až se zase rozjedeme, nezapomeň si ty dálkový zase zapnout!“
Poodešel pár kroků, postavil se ke stromu a začal si rozepínat kalhoty. V zrcátku viděla jen obrys jeho zad.
Sešlápla plyn až na podlahu. Dokonce se jí zdálo, že slyšela zahvízdat gumy. Možná se za ní rozběhl. Těžko říct. Do zrcátka se tentokrát nepodívala. Bylo jí to dost jedno.
Uvědomila si sice, že klíče od domu zůstaly v jeho kapse, ale to jí bylo taky jedno. Třeba to ještě nakonec bude příjemný večer. Dálkový samozřejmě zapnula. Není přece blbka.
Text: Barbora Vajsejtlová
Foto: Zdeněk Macháček na Unsplash