Šťastné a veselé!

Začalo to tím, že si koupil kabriolet. S modrou metalízou. Pak přestal nosit ta úděsná, vytahaná trička s obrázky dávno zaniklých metalových skupin, ve kterých vypadal jako zastydlý puberťák. Bezvýsledně ho o to prosila roky a vždycky ji odbyl tím, že je nezávislej a nebude se nikomu přizpůsobovat. Najednou je sám od sebe vyházel do kontejneru místní charity a vyměnil za elegantní trička s límečkem. Jistěže značková.

To už věděla, že někoho má. Zhruba v té době začal také dbát na zdravou stravu a sportovat. On, který se vždycky posmíval všem běžcům, které potkávali v parku, si koupil přiléhavé sportovní kalhoty, které se mu zařezávaly do chlupatého břicha a zdůrazňovaly rosolovitá stehna. Když se vracel zpocený, zarudlý a zadýchaný domů, měla chuť se zacpaným nosem opustit místnost. Ale místo toho se ho pokaždé zeptala, kolik uběhl a vyjádřila se pochvalně o jeho pokrocích. Ačkoli o nich zdaleka nebyla přesvědčená. Ale tak to prostě je, že každý musí občas v zájmu fungujícího manželství zalhat.

Že odchází, jí oznámil první den letních prázdnin. Když o tom později přemýšlela, nemohla přijít na to, proč si vybral právě tohle datum. Nejspíš to byla jen náhoda.

„Pronajal jsem si svůj byt a do konce týdne se odstěhuju,“ řekl jí podobným tónem, jako kdyby jí oznamoval, že koupil k večeři steaky.

„Proč?“ Byla to debilní otázka, ale lepší jí v tom okamžiku nenapadla.

„Protože se vedle tebe nedá dejchat. Střiháš mi křídla,“ odpověděl ještě debilněji. To si snad musel někde přečíst, protože podobnou větu by za plného vědomí nikdy nevypustil.

„Vedle mě se nedá dejchat? Žes mě nikdy neupozornil… Říkal jsi, že jsi se mnou rád…“

„Protože jsem se snažil zachránit naše manželství. Tak jsem lhal. To snad dělá občas každej.“

Pod to by se mohla podepsat.

„Kdopak je ta šťastná?“ řízla do toho, co ji poslední dobou napadalo stále častěji.

Nedal vůbec najevo, že by ho ta otázka jakkoli překvapila: „Yvett.“

„Yvett. Aha“

Jméno jako pro herečku z béčkového pornofilmu.

„Psáno s dvěma té.“

Takže je to jasný. Je to štětka.

„Jistě, jak jinak. Vůbec by mě nenapadlo psát to s jedním té,“ podotkla ironicky, ale zdálo se, že to vůbec nezaznamenal.

Začal vykládat o tom, že jí s dětmi samozřejmě nechá byt a bude jí platit vysoké alimenty. Vždyť má přece vlastní firmu, tak nedopustí, aby jeho děti strádaly. O ní, své manželce, neřekl ani slovo. Proč by taky měl, když už s ní jako s manželkou nepočítal.

„Jak to bude s prázdninama? To už s námi nepojedeš ani na dovolenou? Děti se těší…“

Uhnul s očima: „Promiň, ale Yvett si to nepřeje. Děti to pochopí. Jsou už velký.“

Rychle převedl hovor zpátky k praktickým věcem. Tam se cítil jistější.

Odstěhoval se do konce týdne. „Alespoň tenhle slib splnil,“ pomyslela si, když se dívala do prázdných polic, kde bylo posledních sedmnáct let vyskládané jeho oblečení. Vzal si velkou část knih z knihovny a dokonce i několik květináčů s kytkami, které doposud zalévala výhradně ona. Prý aby to tam měl útulnější.

Čekala, kdy se dostaví ten pocit zmaru, beznaděje a zklamání z toho, že se její manželství rozpadlo. Protože o tom, že se dostaví, vůbec nepochybovala. Je to přece přirozené, když vás opustí partner, se kterým jste plánovali zestárnout a se kterým máte dvě děti. Ale zatím převažovala únava a poněkud překvapivě i pocit, že bez jeho věcí je v bytě najednou mnohem vzdušnější. Možná by se mohla přestěhovat do obýváku, uvolnit ložnici a splnit tak dětem jejich letitý sen o oddělených pokojích. Ano, přesně tak to udělá. Alespoň z téhle šílenosti vzejde něco pozitivního.

Jistě, mnohokrát v následujících měsících si pobrečela, ale nebylo to zdaleka tak strašné, jak čekala. Nešlo o projev zoufalství. Spíš jí občas bylo líto dětí a toho, do jaké situace se vinou svých rodičů dostaly.

Očekávala, že bude postrádat společné rituály, s nimiž je každé manželství spojeno. Ve všech článcích na internetu, které si kolem tématu rozvodu našla, o tom alespoň psali. S úžasem ale zjistila, že věcí, které ji s manželem spojovaly, je mnohem méně, než si myslela. Nebo spíš nalhávala.

Naopak se jí ulevilo, že na něj nemusela neustále čekat, kdykoli měla někam přijít načas, přestože nedochvilnost odjakživa nenáviděla a on to věděl. Že nemusela poslouchat jeho funění, když vstával z pohovky. Nebo že si klidně mohla naházet do kafe pět kostek cukru a neposlouchat u toho přednášky o tom, že by se měla mírnit. Samozřejmě doprovázené rozčilujícím cinkáním lžičky o okraj hrnku, když své kafe nekonečně dlouho míchal.

Důkazy o tom, že jejich vztah vyprchal už dávno předtím, než si rozhodl odvézt květináče, se hromadily. Nechápala, jak je to možné, ale zjevně si v každodenním provozu nestihla všimnout, že se jejich manželství přežilo.

Neměla chuť měnit nějak razantně svůj život. Nemínila jet na cestu kolem světa, začít závodit v rallye speciálu, nebo si najít mladého milence. Ale tím rozchodem se jí paradoxně ulevilo, uklidnila se a dny plynuly v mnohem plynulejším rytmu. Teprve v jejich světle jí došlo, do jakých rozměrů to jejich manželské lhaní a nalhávaní v posledních letech narostlo.

Pár dní před Vánoci spěchala domů uvařit dětem rychlou večeři. Domluvila se s kolegy, že půjdou večer na svařák na adventní trhy. Děti bez problémů vydrží doma samy. Už jsou velké – v tom měl její bývalý muž pravdu.

Nejdřív ho vůbec nepoznala. Vypadal jako cizí člověk. Cizí, stárnoucí a popravdě trochu zanedbaný člověk. Přecházel před vchodem a čekal na ni.

Vidíte ten brutálně znázorněný smutek a beznaděj? Tak bacha na Yvett! Jak správně uhodla Bára Vajsejtlová a hrdinka její povídky, je to štětka!

Vyděsila se: „Stalo se něco?“ V duchu sbírala veškeré síly a snažila se připravit na zprávu o umrtí, nebo vážné nemoci někoho blízkého.

V očích se mu zaleskly slzy a bylo vidět, že se musí hodně přemáhat. Opřel se o zeď.

„Tak co je? Do prdele, řekni mi, co se stalo!“ Strach jí úplně ochromil. Panebože, hlavně, ať to nejsou děti. Cokoli, kdokoli, ale děti ne!

„Yvett mě nechala.“

„Cože???“ Měla pocit, že se přeslechla.

„Rozešla se se mnou. Kromě mě chodila ještě s jedním a ten se rozvedl dřív. Kromě toho jí taky prej líp zabezpečí. Jsem úplně v hajzlu. Vůbec nevím, co mám dělat… a ty jsi vždycky byla můj nejbližší člověk…“

Úleva, že se dětem nic nestalo, jí zaplavila jako teplá vlna. Nejradši by ho ze samé vděčnosti objala, ale místo toho ho obešla a strčila klíč do zámku.

„To je mi moc líto!… Jo a – šťastné a veselé!“

Ani jedno z toho nebyla pravda. Ale lidé prostě občas lžou.

 

Napsala: Barbora Vajsejtlová

Žygimantas Dukauskas na Unsplash