Leželi na zádech a dívali se na noční oblohu.

„Třeba ve vesmíru vážně nejsme sami,“ začal Manu.

„To by bylo fakt hezký,“ vzdychla Patteny. Zlaté vlasy jí kolem hlavy vířily jak bouřka.

„Hele, Manu, ty věříš na lidi?“

„No… třeba teta s nima mluví. Normálně je
 vidí.“

„Fakt?“

„Slyší i jejich hlasy,“ pokračoval Manu a nenápadně se přisunul.

„Co říkají?“

„Většinou chtějí, aby na ně v noci někdo z nás dával pozor. Nebo aby je vyléčil
a a tak,“ šeptal Manu a pokusil se vzít ji za ruku. Jenže Patteny se překulila na břicho, roztáhla křídla a odstartovala rovnou ze země.

Z audioknihy 100×100 slov. Vydalo nakladatelství Jorge Zorro, čte Oldřich Vlach, na kytaru hraje Jára Novák.

Pro další povídky na 100 slov stačí kliknout sem.

Text: Dalibor Demel
Foto: Gaston Roulstone na Unsplash