A mně až ve chvíli, kdy jsem o tom vyprávěl Julii, došlo, odkud ještě ten pohled znám. Komu se na celém mém světě podobá úplně nejvíc. Ale to jsem jí říct nemohl a nechtěl. Protože z očí jí poprvé, co jsem ji znal, netekly slzy vzteku nebo lítosti, ale něčeho, co nás mohlo oba vyléčit. Za jistých okolností. Výjimečných okolností. Tak vzácných a nepravděpodobných, že se tahle velkolepá možnost blížila nicotě. 

„Viď, že tam neumře,“ řekla tiše a já odpověděl, že ne, jasně že ne, ale žádnou jistotu jsem neměl.

Pohladil jsem Julii po mokré tváři skoro jako dítě, takhle jsem ji neznal. Zavřela oči a tiskla tvář proti mé dlani, byl jsem v pokušení obejmout ji a usnout a mít konečně klid, ale zároveň jsem ji nechtěl šetřit. Musela to slyšet až do konce, protože otec byl ještě naživu, tady i tam, a já jsem byl sice spokojený, ale ne tak docela. Protože nikdy nic není tak docela a před kamenným panákem nešlo stát věčně.

*

Je to zbytečně komplikovaný a hysterický, celej ten vztah nebo co to vlastně je, řekla si Julie s tváří přilepenou k mé dlani – ale má přitažlivost, to jo. Když jí tehdy vytopil byt, pořádně se nakrkla. Voda smočila péřový lustr, brka splihla a nateklo i do postele. Takže se ho o patro výš vypravila tvrdě sjet, jak byla zvyklá. Když ale důrazně zazvonila a nasadila svůj šmirglpapírový úřední tón s obraty jako „děkuju, že to okamžitě vyřešíte“, zdálo se, že to na něj nijak nezapůsobilo. Ani se jí, kruci, nelekl. Nedocházelo mu, co má na svědomí a s kým vůbec mluví? Vydal se zkontrolovat koupelnu tak pomalu a lhostejně, jako by nešlo o vteřiny a další zmoklá pírka na lustru za deset tisíc, blbec. Tyhle sebevědomý laxní typy nesnášela, ale zároveň ji zajímalo, odkud ta bohorovnost pochází. Protože zrovna tenhle byteček vypadal otřesně. Hromádka bot nakopaná pod zrcadlo hned naproti vchodu, skříňka ze sedmdesátek a dokonce to trochu smrdělo odpadky až na chodbu. Prase. Ztroskotanec, kdo před padesátkou žije v takový díře? Průměr, podprůměr chlapa. Její předešlí milenci takhle tedy nebydleli. Moc jich nebylo, ale aspoň měli vkus a finance. Peníze jsou koneckonců energie, zlatý Buddha a jeho dary. A je sexy, když chlap umí tuhle hojnost přivolat, přijmout a utrácet. Za posledních 15 let si jakožto reklamní manažerka a žena z Forbesu vydělala dost vlastních peněz, ale bylo přirozený, když ji chlap mohl v pohodě pozvat třeba na víkend do Alp. To by tady nehrozilo, tady by nehrozilo vůbec nic, tohle prostě není její sorta, vůbec v ničem – až na tu drzost a naprosto nepochopitelný sebevědomí. Tak jak se jí něco takovýho mohlo takhle připlést nejdřív mezi nohy a pak do života? Co měla znamenat ta žehlička na zádech a všechny úžasný hry se sbírkou řetězů? Jak to, že se po každý hádce tak snadno usmířila a zase se mu nastavila v jakýkoli pozici, když on do toho vztahu nepřinesl prakticky nic? Kromě sexu, neurčité inteligence, bezhraniční fantazie (pokud nešlo o praktickou stránku života) a příležitostných vzrušujících rvaček na prostěradle? Úplně ztratila soudnost, hrdost a nakonec ještě vlezla do postele s tím dědkem. Ne že by neměl něco do sebe, ale když z toho všeho trochu vystřízlivěla, bylo jí ze sebe na zvracení.

Na tom podělaným Slovensku se rozešli, práskl dveřma v penzionu a zdrhnul jako malej kluk. A teď poslouchá další výplody jeho uhýbavý povahy, dost dobře možná chorobný, protože předtím spadl z motorky a kdo ví, co se mu přitom stalo s mozkem. A ona je v tom zase chycená a chce se o něj postarat, chce z něj něco vydolovat, vylovit, probudit ho prokristapána do reality, ale zatím se mu tady tiskne k ruce jako malá holčička. Jako koťátko k velkému bílému tvorovi s klíčema od paláce plného kočičího žrádla, napadlo ji v jediném okamžiku – tak jsem si to aspoň představoval, držel v dlani její tvář a zároveň věděl, že o tom, co se jí doopravdy děje v hlavě, nemám ponětí. Píšu to sem hlavně proto, abych dal najevo, že jsem o ní přemýšlel. Že jsem ani tehdy nebyl tak beznadějně sebestředné hovado a docela přirozeně a s upřímným zájmem se snažil zaujímal její úhly pohledu. 

A dělám to i teď, po tolika letech, kdy už jsem se se zlatým Buddhou dávno skamarádil a v týkovém botníku přechovávám tenisky Nike odpružené vodou z posvátné řeky Jordán. Nemine den, aniž bych nehádal, co se jí děje v hlavě a – na to nezapomeňme – s tělem. Sedávám v prvním patře své opevněné dřevostavby ze světově proslulého architektonického atelieru Gabriely Kaprálové ASGK, pozoruju plevel na pozemcích, které jsem koupil jen kvůli výhledu, a oči mi občas marně kmitnou k příjezdové cestě. Přestože vím, že i kdyby se tam objevil Juliin bavorák (nebo čím teď jezdí), nic důležitého by to neznamenalo. Ta nejpodstatnější část příběhu teče tak hluboko, že se k ní během života dostane jen málokdo. A když se to aspoň trochu povede, smrt je rázem ta snazší a veselejší písnička.

Předchozí kapitola: Mužská věc 82: Pomsta ženy s léčivými slzami
Následující kapitola: Mužská věc 84: Podivné rozkoše lovců lidí

Text: Dalibor Demel
Olga Bast a At Infinity (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc