Mužská věc 84: Podivné rozkoše lovců lidí

Vlastně nebyla tak stará a tak moc šedivá. Určitě mladší než matka, zuby měla všechny a jen málo obroušené. Při chůzi se držela rovně, jako by jí tělem až do hlavy procházel prut a táborem i lesem a vůbec všude se pohybovala, jako by země nepatřila duchům, ale jí. Převracela svět vzhůru nohama, něco mu připomínala. Někoho. Někoho, koho nikdy nepotkal, ale já už měl svoje tušení. Nebyla tak stará, vůbec ne. Když se od skály oklikou vrátil do tábora, už byla pryč, někde v hejnu postav kolem ohně, možná u jezera, kde se nakuřovalo maso ryb a prasat, někde tam byla, neviděl ji a to bylo i nebylo dobré. Chvíli se schovával mezi stromy a pozoroval tábor. Nic zvláštního, klid. Nehledali ho, nikomu nic neřekla, nevyzradila, co udělal otci, ale byla tam, žila a to znamenalo nebezpečí.

„Spí,“ řekla matka na otázku v jeho pohledu, když se vrátil do stanu. Otec ležel na kůži, matka ho vkleče hlídala. Přikývl. Dobře, ať spí. Ať si dělá, co chce. Ať si hraje s čím chce. S hlínou, se zaječíma bobkama, s větvičkama a kamínkama, s mušlema z jezera, s rybíma kostma, se zvířecíma kostma, ať si vyhrabává svoje jamky. Ať si hraje s ohýnkem na vypalování hliněných zvířátek a nádobiček. Ať se cachtá na mělčině v jezeře, matka ho bude hlídat, aby se moc nevzdaloval od břehu. Může si loupat kůru ze stromů, honit motýly, nebo lovit myši. On bude lovit velký zvířata, největší a nejnebezpečnější.

Vyšel ven a hned dostal ránu. 

Věděl jsem, že to přijde, a na chvilku se zatmělo i mně, ale jeho lebka byl tvrdší než moje – i když i tohle se mělo změnit. Zavrávoral, ale druhou šanci jim nedal. Samozřejmě, že na něj čekali. Když jsou zvyklí někoho mlátit, jedna porážka to nezmění. Rozběhl se k lesu, ale ne aby utekl. Myslelo mu to dokonale a byl rychlý, rychlejší než ti tři. Mezi stromy nemusel ani kličkovat, zůstávali za ním, brzdily je klacky v rukách, zatímco on letěl nalehko směrem k řece a naprosto přesně věděl, co udělá, myšlenky mu svištěly hlavou jako oštěpy vržené na jediný cíl.

„A já nejspíš vím proč,“ řekl jsem a podíval se na Julii s obvyklou směsí lásky a nenávisti. (Enrique Simonet (1866 – 1927): Paridův soud (1904)

Blížil se k roklině, místu, kam lovci vždycky zaháněli zvířata, a pak na ně shora házeli oštěpy. Nedovolili jim vyváznout, byla to dobrá past na zvěř i na lidi. On žádný oštěp neměl a byl sám, ale věděl, že kolem rokliny leží spousty dlouhých klacků a vyvrácených a uřezaných kmenů mladých stromů. Muži a mladé ženy měli oštěpy, kluci a staré ženy klacky, kdyby některé zvíře chtělo proklouznout, „víš Julie, bylo to dobře vymyšlený, moc dobře,“ řekl jsem se šťavnatou radostí, opravdovým štěstím a hrdostí, že nejsem jenom zdivočelý učitel, ale účastník důležité obranné akce, v níž jde o život. A pak jsem jí podrobně popsal, jak se zastavil na dně rokle a otočil se k těm třem sviním. Zatímco nadšeně a s pocitem jistého vítězství pádili dolů, aby si to s ním vyřídili, vyběhl na protější břeh, zmizel jim z obzoru a když ho pak uprostřed svahu znovu uviděli, bylo už pozdě. Hnali se za ním hloupě, ani se ho nepokusili obklíčit a v roklině stejně neměli šanci. Drápali se nahoru hezky vedle sebe a funěli a hekali jako unavený prasata. A jemu svah dodal obludnou rychlost, vůbec nečekali, že jim poběží naproti. Před kmenem mladého stromu dlouhým jako tři muži neměli šanci, držel ho vodorovně v natažených rukách jako nepřekročitelnou a pohyblivou smrtící hranici. 

„Srazil je všechny tři naráz, chápeš to? Složil je jako kuželky,“ pochlubil jsem se Julii a s nezvladatelným vzrušením vylíčil, jak to jeden dostal do krku, další se snažil uhnout, což ho stálo probodnutý ucho, jak si bokem palice naběhl na pahýl větvičky zalomené na prst od kmene, a všichni tři se svalili na zem a skutáleli na dno rokle. Doběhl k nim, váleli se vedle sebe, řvali a funěli a snažili se vstát, měl jen docela krátkou chvilku. Odhodil kmen a tomu nejbližšímu vyrval klacek. A během jediného nádechu a výdechu dal každému soustředěnou ránu do hlavy, takže zaskučeli a s tichým sténáním zůstali ležet. Tři kluci na hraně dětství a lovecké dospělosti. Zkusili to, jak uměli, a nezvládli to. Tohle se děje často, pořád někdo umírá. Zvlášť v tomhle věku, kdy máte na získání drahocenných zkušeností často jen jeden pokus. A když nejste dost rychlí, dost opatrní a dost předvídaví, zvíře vás zabije. Nebo člověk. Těmhle třem to nevyšlo. Zpocení, jednomu tekla krev z čela, dalším dvěma nejspíš do vlasů. Stál nad nimi a uvažoval, jestli má pokračovat a dorazit je, jak by to nejspíš udělali oni, ale zjistil, že vlastně nechce. 

„A já nejspíš vím proč,“ řekl jsem a podíval se na Julii s obvyklou směsí lásky a nenávisti. „Když v životě přestaneš počítat s otcem a vůbec s kýmkoli, je ti najednou spousta věcí úplně jedno. A můžeš dělat, co potřebuješ – a doopravdy chceš.“ 

Předchozí kapitola: Mužská věc 83: A smrt je rázem ta snazší a veselejší písnička

Text: Dalibor Demel
Ikona: Jessica Weiller na Unsplash
Ilustrace: Wikimedia Commons, Enrique Simonet: Paridův soud