Když nejste dost rychlí, dost opatrní a dost předvídaví, zvíře vás zabije. Nebo člověk. Těmhle třem to nevyšlo. Zpocení, jednomu tekla krev z čela, dalším dvěma nejspíš do vlasů. Stál nad nimi a uvažoval, jestli má pokračovat a dorazit je, jak by to nejspíš udělali oni, ale zjistil, že vlastně nechce. 

„A já nejspíš vím proč,“ řekl jsem a podíval se na Julii s obvyklou směsí lásky a nenávisti. „Když v životě přestaneš počítat s otcem a vůbec s kýmkoli, je ti najednou spousta věcí úplně jedno. A můžeš dělat, co doopravdy chceš.“ 

„A co teda doopravdy chceš ty?“ zeptala se Julie, ale odpovědět na tuhle otázku právě jí prostě nešlo. Sice celá zrůžovělá přijela a vypadalo to na restart, ale kdybych si k ní opravdu pečlivě a se zavřenýma očima přivoněl, ucítil bych vůni otcova ručníku a prášku na praní s vůní levandule. Od ranní rvačky s myslivcem uběhlo sotva dvacet hodin, ještě jsem neměl čas si zvyknout. Když si teď po čtyřech letech a 245 dnech své nové existence dělám krvavé stejky, otevírám holce z escortu nebo přikládám do krbu, víceméně si uvědomuju všechny nové i staré souvislosti. Tehdy jsem to ale Julii potřeboval odvyprávět. Dát celému tomu smotku výjevů tvar, abych sám sobě vysvětlil, kudy v mé hlavě vedou hranice mezi starým a novým. Takže jsem jí místo odpovědi upozornil na druhý návrat do tábora, kdy otec už nespal. Seděl na své hromadě kůží a něco pil z hliněný nádoby, z čeho jinýho. 

Rychle se rozhlédl, matka pracovala někde venku, byli sami. Po tom běhu měl žízeň, klusal i cestou zpátky z rokliny, vyrazil, když se ti tři začali probírat. Čekají ho těžké časy, na tuhle potupu nezapomenou. Na okamžik měl chuť se otci pochlubit. Říct mu, jak vyhrál sám nad třemi, jak přemýšlel a jak se zachránil. A taky potřeboval poradit s nebezpečím, který mu teď bude denně hrozit  – ale mlčel. Otec by mu poradit neuměl. Nic skutečnýho nezažil. A doopravdy ho zajímali jen hliněný tvorové a nádoby. Místa, kde se dá najít ještě lepší hlína. Barva hlíny. Váha hlíny. Vlhkost hlíny. Tvrdost vypálené hlíny. Pevnost hlíny. Měkkost čerstvé hlíny. Vůně hlíny. Čistota hlíny. Druh ohně vhodný k vypálení hlíny. Délka vypalování hlíny. Rychlost chlazení hlíny. Zdobení hlíny. Názory ostatních na jeho způsob využití hlíny. Nové druhy hlíny. 

Po dnešku by možná chtěl vědět, s kým se jeho syn ještě porval, komu se ubránil a koho přelstil. Jenže nic neuslyší, chuť přešla, je fuk, co by na to řekl. Díval se na otcovy vlasy, ještě trochu slepené krví. Vzpomněl si na jeho slepé bělmo a pěnu kolem rtů, na to divný škubání a najednou mu ho bylo líto – i když se tomu pocitu bránil, protože když někdo někoho lituje, nakonec udělá, co ten člověk chce. Litovat někoho je nebezpečný.

„Bolí to?“ zeptal se skoro proti své vůli.

Otec se na něj nepodíval, ale zavrtěl hlavou.

„Máš nemoc? Zlí duchové? Třásly se ti ruce. I nohy. Byls jinde.“ 

„Měl jsem. Dávno. Teď znovu… Ale už je mi dobře,“ řekl otec a napil se. Oba se rádi vyhnou tomu hlavnímu. Rozšlápnuté hliněné figurce a zběsilé rvačce, která navíc něco zlýho přivolala. Za něco takovýho by jiný otcové svý syny zmlátili do krve a pak jim několik dní zakázali najíst, a kdyby se o tom dozvěděli ostatní, dopadlo by to zle. Protože tohle se nesmí stát, jsou na to pravidla a zvyky. Jenže jiný syny by to nenapadlo. Ty tři z rokliny by to nenapadlo, neudělal by to nikdo, koho zná. Protože trest by musel přijít. Stačilo, aby otec promluvil. Měl nad ním moc, patřil mu, tak to bylo vždycky. 

„Jak dávno?“ nevydržel a zeptal se a jen pomalu mu docházelo, co to vlastně znamená.

Otec konečně zvedl hlavu a podíval se na něj, už vůbec ne zle ani vyčítavě a místo odpovědi k němu natáhl ruku s rudohnědou nádobou.

Vzal ji a chvíli si prohlížel zdobení ve tvaru zvířecích těl, z některých trčely tenké čárky oštěpů. Vypadaly věrně. Takhle by to on nikdy nedokázal. Zkoušel to, ale jeho čáry nikdy neožily. Napil se. Zkvašená šťáva. Mlčky vrátil nádobu otci a vyšel ven. Brzy všechno zalehne tma, blíží se noc. Posadil se pod strom, opřel záda o kmen, drsné, pevné dřevo. 

Otec možná nikdy nemohl být jako ostatní, musel si najít svůj způsob. Chápal ho, ale tohle nic nezměnilo. On taky nemohl být jako ostatní. No a co. Otec je tam uvnitř a on tady, nějaké neviditelné vlákno dnes prasklo, něco se změnilo. Mezi nimi už to nebude jako dřív, je to pryč, zmizelo to ve chvíli, kdy se rozhodl nepraštit vousatý dítě. Je dobře, že to už nikdy nebude jako dřív. Moc dobře. Otec zmizel, pro matku už přestával být dítě a to bylo moc dobrý. Bylo moc dobrý, že roste, že už nepotřebuje tolik utěšovat. Jenže ostatní mu jdou po krku. Víc než dřív. Dřív prohrával, dnes dvakrát vyhrál. Zůstal ale sám uprostřed směrů a to bylo špatný. Tak špatný, že ani nemohl brečet, ani teď. A zároveň to znamenalo, že si může vybrat. Musí myslet a je to jen na něm. Slunce klesalo, lidé přicházeli z lesa a od jezera, plameny ohňů šlehaly výš. Někde v šeru je ona, najde ji. Ještě dřív ale musí najít a oslovit ještě někoho jiného. Existuje jen jeden způsob, jak může přežít a já ho v té chvíli cítil taky. Jenže ani tohle jsem Julii nemohl říct. Styděl jsem se, ale odhodlání toho kluka mě posilovalo. Odhodlání nebo zoufalství nebo nutnost, životem vynucená odvaha. 

„Musel rychle dospět a dostat se mezi muže,“ řekl jsem Julii. „Jinak neměl šanci.“
Ležela vedle mě zamračená se stisknutými zuby, tváře už měla suché. Nikdy se nedojímala moc dlouho a nikdy jste netušili, kdy se jí nálada otočí do protisměru. Žena z magazínu Forbes. 
„Jasně, miláčku,“ řekla s potlačovaným výsměchem. „Stejně jako ty.“
Za jiných okolností bychom se pohádali nebo rovnou porvali – teď jsme to ale museli dotáhnout do konce. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 84: Podivné rozkoše lovců lidí
Následující kapitola: Mužská věc 86: Čerstvě vylíhlý muž a divoké pohledy žen

Text: Dalibor Demel
Foto: Yuri Bodrikhin na Unsplash (ikona)
a Wikimedia Commons: Jean-Léon Gérôme (1824 – 1904): Ženy v lázni
Ikona: MV