Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru. Tímto dílem ovšem putování za dívkami označovanými jako lehké končí. Další kapitoly zatím čekají, až je někdo napíše.

Prodejná Paula

Nikdy jsem tam nebyl a vždycky se tam chtěl podívat. Proslulá čtvrť St. Pauli v Hamburku. Místo opředené pověstmi o námořnících hledajících lásku na jednu noc. Dnes posprejovaná čtvrť s podivnými obchůdky a ještě podivnějšími obyvateli. V jedné z uliček přehrazených dřevěnou stěnou s nápisem: Vstup jen muži 18+ jsem vstoupil do dveří označujících místo, které jsem hledal. Pár znuděných dívek, žádný bar, ošuntělá křesílka. Nic, co by mě tu mohlo udržet. Zamířil jsem ke dveřím, ale cestu mi zatarasila hubená holka s ofinou spadající přes pronikavé černé oči. Byla hubená, i už tak malá podprsenka jí na hrudníku skoro plandala. Chytla mě za zápěstí a otočila zpět do místnosti. Nasměrovala mě ke křesílkům, ale nezastavili jsme se u nich. Táhla mě do rohu ke dveřím vedoucím k pokojům. Ta její nesmlouvavost se mi líbila. Ulovila mě. Chytla si kunčofta, ať se mu ti líbí, nebo ne. To bylo fajn a byl jsem zvědavý, jak to bude pokračovat. 

Pokoj byl malý, prakticky nezařízený, ta jeho strohost zase spíš odrazovala než lákala k nějakému potěšení. Holka neholka, nelíbilo se mi tu. Opatrně jsem jí vymanil svou ruku ze sevření a řekl, že jdu pryč. Vypadala, že jí to vyděsilo a opět mi zastoupila cestu. Omluvil jsem se jí s tím, že mi záleží i na prostředí, kde jsem, že si to chci užít, že chci, aby mi bylo dobře a příjemně. To, že jsem nemluvil o ní, ale jenom o prostředí, ji zřejmě uklidnilo. Šeptla, ať chvíli počkám, a vytratila se z pokoje. Za necelé tři minuty – byly to docela dlouhé tři minuty, kdy jsem si nadával, že tu dřepím a čekám nevím na co – se vrátila a pokynula, abych šel za ní. Vystoupali jsme do patra a tam vešli do jedněch dveří. Ocitli jsme se v útulném pokoji s velkou postelí, malým umyvadlem u zdi, stolkem s dvěma křesílky – stolek měl dokonce pravý látkový ubrus – a malou lednicí. Na stolku už stály dvě sklenice na bublinky. „Bude to ale dražší,“ upozornila mě Paula. Mávl jsem rukou. Tady se mi líbilo a snahu Pauly jsem oceňoval. 

Paula byla třiadvacetiletá dívka z Belgie. Měla snědou pleť po mamince, která byla míšeňka černošské dívky a bílého Belgičana, který si ji namluvil během svého pobytu v Africe. Pauliny prarodiče si zřejmě užívali dohasínající slávy kolonializmu. Její otec byl Francouz. Pouliční umělec, který objížděl celou jižní Evropu se svým divadýlkem. Ukazovala mi fotky, na nichž tatínek ovládal kolenem složitý mechanismus dřevěné bedny, na níž jako na jevišti tancovaly dřevěné figurky do rytmu hudby, již vyluzoval na několika nástrojích zavěšených na těle. Vždycky jsem tyhle umělecké kutily obdivoval. Co dokáží vymyslet, aby si vydělali minci hozenou do klobouku. A kolik těch mincí musejí nasbírat, aby si vydělali na živobytí. Jenomže pro ně to není vydělávání peněz, ale celoživotní performance. Když tatínka donutila jeho rodina pověsit pouliční umění na hřebík, umřel. Nebylo mu ani padesát. A Paula se na tatínkovu počest rozhodla stát umělkyní. Nechodila ovšem do žádné školy, ale rovnou začala hrát v divadle. Bylo to v Berlíně, kde s jedním souborem nastudovala hru, v níž se objevila do půl pasu nahá. Vyprávěla, jaké to vyvolalo reakce. Nikoli na jevišti, ale v jejím soukromém životě. „Každý si myslel, že když ukážu veřejně prsa, že jsem k mání.“ Při té vzpomínce se ušklíbla a pak dodala: „A zadarmo.“ Z jeviště, kde sehrála svoje poslední představení, odešla tam, kde jí za odhalená prsa byli ochotni zaplatit. „Taky je to umění,“ shrnula lakonicky a začala se mi umělecky věnovat. 

Odcházel jsem od Pauly a přemýšlel o tom, jaký je rozdíl mezi tím, co dělal její tatínek a co dělá ona. Honily se mi hlavou myšlenky o prostituci a o tom, co vše je člověk ochoten udělat za peníze. Proč se lidé, kteří se označují jako ti slušní, dívají na prostitutky skrz prsty, když žijí prakticky stejný život. Noční hamburská čtvrť hýřila, světélkovala, povykovala a překypovala štěstím. Zítra dopoledne bude zase jenom omšelá, zohavená a otrávená. Přešel jsem Budapester Strasse a ocitl se opět tam, kam správně patřím, v tom slušném světě, který je tak vznešený, ctnostný a… nudný.

Text: Jiří Roth
Foto: Creative Commons a Jiří Roth
Ikona: Mužská věc