„Jednou vás všechny zabiju!“ zařval na ně, na ten blátivý plácek, na kluky, co se teď po jeho ranách váleli po zemi a skučeli, na celou tu krajinu plnou komárů, smradů a lidí – a pak si jí všiml. Seděla na bobku na kraji lesa a s chomáčem šedivých vlasů vypadala jako obludně velká houba. Nejspíš tam močila nebo kadila nebo kdovíco. Prošel kolem ní co nejrychleji, ale její pohled mi stihl ukázat v detailu, oči ve vrásčité tváři, dlouhé chlupy obočí, zarudlé tváře, možná od toho, jak tlačila, možná od vzrušení, možná překvapením a silou té chvíle. 

Tenhle pohled znám. Od nepříjemných učitelek, pronajímatelek bytů, úřednic na sociálce, když chcete prominout dluh, recepčních u zubaře, protože jste minule řekli „účet nepotřebuju“ a teď nemáte jak dokázat, že jste tu korunku už platili, od revizorek, když vytahujete z kapes zmačkané papírky a doufáte, že z jedné vylovíte lístek. Ten výraz znám důvěrně a je nakonec jedno z jaké tváře – vždycky je v něm moc. Ženská moc. Pokřivená, zdegenerovaná a úchylná mateřská moc, která měla původně chránit, ale postupně se zavinula a prouzlovala k opačnému účelu. 

Rozběhl se, ten pohled se mu roztáhl tělem jako jedovatá pavučina. Musel běžet, protože jinak by mu zdřevěněly nohy, nejspíš tam seděla dlouho. Viděla, co udělal svému hliněnému otci, možná z toho přítmí lesa všechno viděla, všechno si zapamatovala a teď ho jediným pohledem uštkla. 

Zrychlil, stromy se míhaly v divokém tanci a zpomalil až u řeky u blátivé řeky s rozrytým břehem plným jam, kde otec vyhrabával svou hlínu. Nechtěl doběhnout právě sem, pod skály padající do vody, které břeh proměnily v past, protože dál už se jít nedalo. A už vůbec nechtěl doběhnout k otcově hlíně, ale strach má svůj vlastní záměr. Bál se, cítil jsem tu hrůzu v břiše, v nohách, všude. Určitě ho viděla, jak klečí na otcově hrudníku a zvedá ruku k ráně. Nezabil ho, ale ona to v něm viděla, ženy jsou takové, poznají věci, vidí hluboko. Páří se se s muži, nechají se od nich bít, procházejí táborem a oškrabují kůže, žvýkají a některé házejí své oštěpy dál a přesněji než lovci, ale uvnitř vidí hluboko a to je teď pro něj špatné. Nabral rudohnědé bahno do ruky jako už tolikrát a rozmazával po prstech. Tentokrát se ale nesnažil vymačkat ho do tvaru jako to dělal dřív, když chtěl otce napodobit. Obrátil se ke skále a několika tahy namaloval obrys postavy tak vysoké, kam dosáhl. Jen obrys a pak se o ni opřel, oběma rukama se jí opřel o hrudník a chvíli tak stál a odpočíval. 

Velká pevná postava, nikdo ji nemůže přemoct. Je jenom jeho, kamenný muž, jenom jeho. Tady je on a tam ta žena. Viděla všechno a má ho v moci, leda by ji někdo zabil dřív než tu moc použije, ale to se nestane. Není tak stará, aby ji bylo možné zabít, pořád ještě může pracovat a má sílu, má zuby, může jíst. Znovu mi předvedl její tvář a postavu, rozčaplou na hlíně už ne jako houba ale obří pavouk. Byla to špatná vzpomínka. Na chvíli, kdy směry začínaly mizet a zůstal jen jediný, k událostem vyhřezlým do mladšího času, kdy leží napůl v bezvědomí na zemi a pod zavřená víčka pronikne záblesk. 

Sledoval, jak dva muži u ohně vstali a blíží se k němu s hořícími větvemi v rukách. Neměli oštěpy, ale měli dřevo s plameny. Jít do tmy bez ohně je špatné, ležet ve tmě sám je horší, takže když přicházeli, byl rád, cítil úlevu. Mockrát viděl, jak tma na jednom místě zhoustla a obrovskému tělu se špičáky dlouhými a zahnutými jako rohy stačil jediný skok, aby muž, žena nebo dítě v mžiku zmizeli. Když zuby neproťaly krk hned, vydala tma řev a smrtelný chropot, ale to nikdy netrvalo déle než pár úderů srdce. Ostatní pak vždycky vyskočili, křičeli a zírali do černoty, zády natlačení až k dosahu plamenů. Muži brali větve a probodávali tmu ohněm, ale už neviděli nic, jen šedé kmeny nejbližších stromů. 

Ze tmy povstávají zlí tvorové, nemoci a špatné sny. Proto byl rád, že muži přicházejí se svítícími větvemi – než ucítil, jak se mu na břiše, hrudi a ve slabinách připéká kůže. Před očima měl najednou spoustu světla, mávali mu ohněm přímo nad hlavou, zkusil se schoulit, ale kopanec do žeber ho převrátil zpátky na záda. 

Bolest v hlavě ho při tom pohybu málem znovu poslala do mdloby, ale ne dost rychle a silně. Ne na cestu mezi bílé duchy lesa, takže dotyk plamene na kůži ho mohl přivolat zpátky a taky přivolal. Tělo sebou škubalo, snažil se chránit rukama a navzdory bolesti v hlavě se znovu a znovu pokoušel překulit na břicho a nastavit ohni záda, kde je kůže méně citlivá – ale nedovolili to. Šlápli mu na ramena a drželi ho přitisknutého k zemi stejně jako on do písčitého břehu přišlápne rybu než ji probodne a navlékne na prut. Poznal je, vyrůstali spolu a on jim pak slíbil, že je zabije, ale to se nejspíš nestane, tentokrát ne. Skončilo to jako dřív. Jako když byl kluk a nechápal, proč ho nechtějí, proč ho nevezmou mezi sebe. Jenže teď už necítil zmatek a lítost, přesně věděl, o co jde. Nenávist touží po další nenávisti, a tak do bude navždycky. 

Světelný tanec s ohněm ustal, ale spálená kůže hořela dál, ležel se zavřenýma očima a zatínal zuby, poraněné tělo kolem něj kroužilo jako kůra hozená do peřeje. Na tváři ucítil teplý proud a na břichu další. Pootevřel oči a viděl dvě rozkročené siluety. Muži na něj močili jako na kámen pohozený pod skalami, jako na suchou trávu. Drželi větve vysoko nad hlavami a rozhlíželi se, protože ulevovat si tak blízko lesa a tmy je nebezpečné, a pak rychle odešli k ostatním, k jídlu, ke společnému ohni. 

Chvíli ležel bez hnutí a čekal, jestli tělo zmizí vprostřed víru a vezme ho s sebou pod hladinu světa, ale ne, kůra se vymanila z proudu. Přikolébala se na mělčinu a dál hořela. Síla ho opouštěla pomalu, neochotně, vůle k životu ještě vítězila. Podařilo se mu převalit se na bok a schoulit se, aby spálená kůže na hrudníku a břichu nebyla tak napjatá. Viděl vzdálenou skvrnu ohně a siluety protáhlé do nitek, oči mu slzely a dávaly postavám tvary podobné duchům, které znal ze snu. Určitě seděla mezi nimi, žena s chladným pohledem, která na něj ukázala jako první. Seděla tam a možná se občas zadívala jeho směrem, na konec své dokonale zbytečné pomsty.

A mně až ve chvíli, kdy jsem o tom vyprávěl Julii, došlo, odkud ještě ten pohled znám. Komu se na celém mém světě podobá úplně nejvíc. Ale to jsem jí říct nemohl a nechtěl. Protože z očí jí poprvé co jsem ji znal, netekly slzy vzteku nebo lítosti, ale něčeho, co nás mohlo oba vyléčit. Za jistých okolností. Výjimečných okolností. Tak vzácných a nepravděpodobných, že se tahle velkolepá možnost blížila nicotě.

Předchozí část: Mužská věc 81: Nejvzácnější ženská obětina

Text: Dalibor Demel
Foto: Lux Graves a Gabe Rebra (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc