Po tom, co se stalo v poslední minutě i mnohokrát předtím, mi byla jedna věc jasnější než odraz slunce na hladině řeky zabydlené fosilními velemloky: Neexistovala žádná možnost, že by někde u dna neplavala i ona. Je tam. A já ji najdu. Na minulost není nikdy dost pozdě. Moje vyšinutá mysl to věděla tak jistě, jako že chlupatí obři se nechytají do jam, ale zahánějí do soutěsek. Stejně jsem neměl na výběr: Když to nezvládnu, oba se časem vnitřně navzájem zabijeme – a vzhledem k síle, s jakou mi na uvítanou ubalila tu facku, a k mým nervózním instinktům ohledně škrcení, dost možná i doopravdy. And we won’t like that shit. Takže: Na minulost není nikdy pozdě. A pak se uvidí. 

 „Je to nejenom úchylná, ale taky hrozně násilnická historka,“ podivila se žena, která mi místo pozdravu málem vysadila spodní čelist z pantů. Už jsme oba odpočívali na novém saténovém prostěradle, dárek od modelkovské maminky do mého nového bytu. Na pozadí událostí, kterých jsem se v posledních hodinách zúčastnil, nevážil tenhle faul víc než drobné chloupky na Juliiných lýtkách. Byl jsem rád, že je zpátky. 

Ležela na boku, s hlavou podepřenou a pro jednou poslouchala, neječela, na nic se neptala a nic nekritizovala. A já se opravdu snažil vysvětlit, proč jsem tak dlouho ležel na podlaze a proč mi cesta ke dveřím trvala tak dlouho. Chtěl jsem jí říct všechno, protože rvačkami s hliněným mužem výlov z časové jámy teprve začínal. Bylo těžké popisovat uprostřed noci podvojný život, který se postupně sléval v jeden. Jako mluvit o snu, v němž vypadáte jinak, možná starší nebo dětštější, silnější nebo umírající, ale tušíte, že jste to vy. Na dně té nevýslovné nádoby lidově nazývané duší víte, že nesníte o nikom jiném, jen o sobě. Jenže tohle nebyl sen.

Tehdy jsem ještě nevěděl, co to je, ale sen určitě ne. Tělo mě bolelo, jako by ani nebylo moje a bylo vůbec, sakra? A znovu, už poněkolikáté se ptám – kam se poděl můj stříbrný jazyk a sametové myšlení? Nezapomeňme, že jsem kdysi býval učitelem češtiny na základní škole a vyjadřoval se v souladu s očekáváním. Dokázal jsem vytvářet ta nejrozkošnější souvětí, hebká jako zadeček novorozence a s přibližně stejnou vypovídací hodnotou. Od chvíle, kdy jsem toho třináctiletého drzého parchanta přirazil ke zdi a pak raději vzdělávací systém opustil, moje myšlenky hrubly, zjednodušovaly se na neotesané kamenné jádro a s nimi i slova. Jednoduché výrazy plné prapředka dnešního vzteku – jen moje tělo se pořád nechtělo přizpůsobit. Co to tu vlastně leželo za měkkého panáka s jemnou kůží a štíhlýma prstama? Jizvy pořád nikde a kůže bledá jako mrtvola vylouhovaná v jezírku s vroucí vodou tak hořkou, že se nedá pít ani když vychladne. Do kouřících tůní, v nichž nežilo nic kromě zelenavého povlaku na kamenech, se lidi za trest házeli už zaživa, se svázanýma rukama a nohama, nebo rovnou zlomenýma, když se někomu nechtělo obětovat pruh kůže. Bylo kolem toho vždycky hodně křiku, ale hlídači zvyklostí věděli, co se zajatci i vlastními lidmi, kteří udělají něco zakázaného.

„Jeho ale ne, jeho ani mně tam nikdo nehodil, nakonec to vymysleli jinak,“ řekl jsem Julii na úvod dalšího dějství.

„Ty nejseš úplně normální, že ne?“ zamyslela se s nadějí v hlase. Ani jsem nemusel namítat, že ona taky ne, kromě jiných důvodů i proto, že jinak by tu teď neležela a nenechala se vtáhnout do chvíle, kdy „odcházel od dvou poražených soupeřů a svět začal konečně dávat smysl. Být sám uprostřed směrů je špatný, ale je to taky velká slast a on si ji teď mohl vychutnat a dát mi taky líznout, miláčku, ty moc dobře víš, o čem mluvím, vidím ti to na čele, nose, očích a vlasech. Jsi na stejným místě jako já, akorát to ještě nevíš.“

Chvíli se na mě dívala, možná se v ní už tehdy něco pohnulo, ale nebyl čas to zkoumat.

„Nejseš normální,“ zavrtěla svou podepřenou hlavou. „Takže se ještě můžeš změnit. Třeba nebudeš takovej blbec, jak vypadáš. Protože kdybys byl, musela bych tě pořádně zabít.“

Tak jednoduché to ale nebylo.

„Zabít, jo? A jaký to teda bylo s otcem?“ vzpomněl jsem si na hlavní téma včerejšího podvečera. 

„Co jako myslíš?“

Měla tu drzost dívat se mi přitom do očí pohledem šelmy, jako bych byl já ten, kdo má něco vysvětlovat. Okamžitě se mi zvýšil tlak a rozhodně ne jako příprava k útěku.

„Všechno,“ zvýšil jsem hlas a vůbec to neznělo špatně. Koneckonců to „pořádně zabít“ řekla ona. Posadila se a tyčila se nade mnou jako mléčně bílá sfinga s temnou korunou vlasů.

„Je to tvoje vina,“ řekla. „Kdyby ses o mě normálně postaral, nikdy bych nic takovýho neudělala.“

„Jaký to s ním bylo?“ přiložil jsem pod kotel. „Je lepší než já?“

Začala se smát, čímž trochu snížila šance, že jí fialové stopy na krku stihnou vyblednout. Nejspíš jí to došlo, protože rychle zmlkla.

„Ne,“ řekla. „Je starej. Udělala jsem to proto, že jsem byla zoufalá a chtěla se ti pomstít. A vyprovokovat tě. Spokojenej?“

Mlčel jsem a čekal, co to se mnou udělá. Vysprchovala se v naší koupelně, koupila mu kachní paštiku a utřela se do ručníku. Určitě se na něj usmála a vyčurala se tam. A nejspíš se to stalo v ložnici, kde spávala moje matka.

„Tak vyprovokovat…“ zavrčel jsem, ve snaze ty představy zaplašit.

Naklonila se nade mě.

„Myslíš, že to bylo jednoduchý? Že jsem si to bůhvíjak užila? Celou dobu jsem přitom stejně myslela na tebe!“

A pak se naklonila ještě blíž, tak blízko, že jsem neviděl nic než její tvář.

„Ukaž mi jinou ženskou, která pro chlapa udělá něco takovýho. Něco tak příšernýho. Už seš konečně spokojenej?“

Myslela to smrtelně vážně. Měla vrásky kolem očí a jak se nade mě nakláněla, gravitace jí prohlubovala rýhy u tváří a dodávala výraz mučednice. A mně bylo jasné, že na mé odpovědi teď závisí celý můj současný, minulý i budoucí život. 

Po hladině starého, nejstaršího jezera se rozběhly vlny a vodou probleskl povědomý tvar.

„Jo,“ kývl jsem. „Už jsem konečně spokojenej.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 80: Facka od ženy s ametystovou šíjí
Následující kapitola: Mužská věc 82: Pomsta ženy s léčivými slzami

Text: Dalibor Demel
Klára Kulíková a Mari Lezhava (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc