No tak takhle to úplně nebylo. Tomu prvnímu dvě rány stačily, protože ho vypnul už zásah na bradu. Jeden další blbec se do toho chtěl přimíchat, ale stačilo se otočit a vsedě na hrudníku toho prvního mu dát ránu do břicha, aby si začal vážit toho, že může dýchat. Naštěstí nikoho nenapadlo použít kámen nebo klacek, takže tenhle útok zapůsobil. Nechali ho na pokoji. Když vstal a odcházel od jednoho ležícího a druhého zlomeného v pase a lapajícího po dechu, nikdo mu nezastoupil cestu. 

„Jednou vás všechny zabiju,“ zařval na ně a já jsem věděl, že to myslí vážně a že to v jiném místě mých vzpomínek a své budoucnosti udělá. Půjde od stanu ke stanu a zabije je všechny. 

„Tak a tady bych to zatím nechal, chlapi,“ řekl jsem tehdy partě u stolu a hodil do sebe zbytek zvětralého Votroka. Rozpačité ticho, ve vzduchu visela otázka, jestli si z nich dělám srandu, nebo jsem prostě šílenec, případně jestli tohle není jedna z těch výstředností jistých velmi bohatých lidí, kteří už dokonale pečou na všechny hranice, pravidla a obvyklé způsoby chování. 

„No, ty vole,“ vyjádřil to jeden z nich, nejspíš dřevorubec Jarda. 

„Přesně tak, hoši,“ souhlasil jsem a dopil pivo.  

Neměl jsem v úmyslu zahajovat besedu. Došel jsem si k pípě pro další podomácku načepovanou hladinku a když jsem se s ní vrátil ke stolu, rozjížděla se konverzace kolem každoročně odkládané opravy místní silnice. Pár rychlých tázavých pohledů mým směrem, ale já okamžitě prohlásil, že na příštím zastupitelstvu se to musí znovu otevřít, (přestože můj nový hybridní Range Rover žehlil ten tankodrom do sametové stuhy) a dal tak jasně najevo, že má nepravděpodobná paměť pro ten večer definitivně zmlkla. 

Tenhle brutální a nevděčný příběh jsem už vyprávěl mockrát. Různým posluchačům s různou inteligencí, vzděláním, pohlavím, politickým smýšlením a nejspíš i sexuální orientací. V případě těchhle kluků bylo lepší skončit násilím a skrytou výhrůžkou a doručit jim poselství „dejte si na mě bacha“. Jsou to dobrý chlapi a mám je celkem rád, ale nikdy nevíte, co by mohlo napadnout někoho z jejich košatého příbuzenstva. Nezaměstnaní bratranci, zkrachovalí strejdové, sestřenice, které si to taky kdysi představovaly jinak než že budou dvacet let se svými alkoholickými manžely rekonstruovat chalupu po dědovi – abychom zůstali jen u základní sbírky stereotypů. Když si na kraji průměrné české osady postavíte něco jako nenápadný palác, musíte počítat s tím, že o vás lidé přemýšlejí.

Proč vy ano a oni ne? Není to nespravedlivé? Co když ty prachy ukradl? Neměli bychom nárok taky si líznout? No a pak se někdo líznout pokusí a zbytečně při tom umře, protože já jsem samozřejmě na podobné návštěvy připraven a nemyslím tím uslintaného bojového pejska. Nene, možná mám pravěkou duši, ale věřím v moderní technologie včetně elektřiny, takže jakákoli nezvaná návštěva by zpátky do svého doupátka přihopkala dost pochroumaná – jestli vůbec. Ach, tyhle nechutné starosti a manipulace. Přitom když jsem o té rvačce s otcem a následných výjevech vyprávěl úplně poprvé, byl jsem já ten vyplašený. Já ten pochroumaný. Já ten vyděšený. Já ten zkrachovaný. Já ten popálený a zmlácený na pokraj bezvědomí. Já ten, kdo se ocitl na nepřátelském území a potřeboval pomoc.

„To je ale blbá a navíc úchylná historka, miláčku,“ prohlásila Julie ani ne 12 hodin poté, kdy ukončila skandální návštěvu u mého otce a v jeho koupelně mi zanechala voňavý ručník. 

Když do mého polehávání na podlaze kolem půlnoci nastřelila zvuk zvonku, znělo to jako stříbrný vodopád, po jehož proudu jsem se měl vyšplhat zpátky do mé vlastní přítomnosti. Do nerozděleného života. A to nebylo zrovna snadné – trvalo mi minimálně pět minut, než jsem se doplazil ke dveřím. Kromě zvonku u dveří drnčel i mobil, jak se se svou obvyklou důkladností prolamovala, kam chtěla. Vlastně ani nevím, proč jsem jí otevřel. Nejspíš proto, že jsem se sotva držel na nohou, což vylučovalo, že jí něco udělám, aspoň jsem si to myslel. 

Ojela mi otce nebo mi otec ojel ženu? Jakmile se mi podařilo otevřít, tahle otázka se okamžitě vyřešila. Měla zase ten svůj šílený pohled odněkud ze světa, který jí v ničem neklade odpor. Vteřinu se na mě dívala a pak mi oběma rukama vrazila do hrudníku a ještě než jsem zahájil pád na záda, ubalila mi šílenou facku.

„Ty seš teda hajzl,“ zopakovala svou oblíbenou větu už vkleče na mém hrudníku a přísahám, že zespoda mi znovu připomněla tmavovlasou verzi Dolpha Lundgrena ve chvíli, kdy opustí svůj klid a opravdu se nasere. 

Tenhle brutální vpád a facka v mém mozku nicméně spustila záchrannou reakci. Čemusi uvnitř mé lebky došlo, že bojovat na dvou frontách by už bylo moc trochu moc. Vyškubl jsem ruce z jejího sevření a než mě stačila kousnout nebo provést nějakou jinou sviňárnu, shodil jsem ji ze sebe a stihl ji ještě v instinktivním škrtícím hmatu chytit za krk a něžně jí položit hlavu na parkety, aby se snad prokristapána neuhodila. A zároveň mi došlo, že kdyby tohle dokázal chlápek, co se tak rád hrabal v hlíně, možná by většina mých problémů vůbec neexistovala. 

„Tak já jsem hajzl?“ zařval jsem na ni tiše (kvůli sousedům), když jsme si vyměnili polohy, „Jaký to teda bylo s fotrem? Jak moc se ti to líbilo? Máš ráda starý draky s drápama na nohách, ty bestie? Co ty seš vůbec za ženskou?“ 

Pomalu jsem zvyšoval hlas a po každé větě trochu zesílil stisk kolem jejího krku se zlatým náhrdelníkem, bůhví, kdo jí ho dal. Kolem toho nádherného krku. Nejkrásnějšího krku na světě i v čase, s naběhlýma žílama a kůží hladkou jako dýchající ametyst. Uvolnil jsem stisk prstů a místo toho ji o dvě patra níž sevřel koleny. A pak jsem několika záškuby rozerval ty její luxusní šaty, co se v nich producírovala na nějaké blbé klientské párty. Před chlapama s klíčky od firemních audin a passatů v kapse, před hochama, co se vyznají v obchodních fíglech, dokážou zaujatě žvanit o víně, ale v Juliině případě vůbec netuší, s kým mají tu čest. 

„Hmmm,“ zavřela oči a mezi pootevřenými rty ukázala řadu zubů pořád ještě odhalenou víc na pravé straně. 

 A teprve teď, když zůstala jen v cárech látky a podprsence zuřivě narolované k nafialovělému krku, mohli jsme si rozumně promluvit. Protože po tom, co se stalo v poslední minutě i mnohokrát předtím, mi jedna věc byla jasnější než odraz slunce na hladině řeky zabydlené fosilními velemloky: Neexistovala žádná možnost, že by někde u dna neplavala i ona. Je tam. A já ji najdu. Na minulost není nikdy dost pozdě. Moje vyšinutá mysl to věděla tak jistě, jako že chlupatí obři se nechytají do jam, ale zahánějí ke srázům a do soutěsek. Stejně jsem neměl na výběr: Když to nezvládnu, oba se navzájem vnitřně zabijeme – a vzhledem k síle, s jakou mi na uvítanou ubalila tu facku a k mým nervózním instinktům ohledně škrcení, dost možná i doopravdy. And we won’t like that shit. Takže: Na minulost není nikdy pozdě. A pak se uvidí. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 79: Jednou je zabiju všechny
Následující kapitola: Mužská věc 81: Nejvzácnější ženská obětina

Text: Dalibor Demel
Foto: Fer Gomez a Omar Flores (ikona) na Unsplash
Ikona: MV