Matka se otočila a posunkem ho přivolala a pak viděl znovu otcovu tvář. Dýchal těžce, ale tvář už neměl tolik od krve, matka ji stihla ještě venku otřít, aby se nikdo neptal. Klekl si vedle ní se sklopenýma očima. Nechtěl se na otce podívat. Ne proto, že by se bál, ale protože znovu nechtěl vidět to dítě. Ani já bych ho býval nechtěl vidět, ale proti vzpomínce nebylo obrany. 

 Vydechl a podíval se na tu tvář a viděl otce, jaký byl doopravdy. Kolem očí už mu netekla krev, ale slzy, možná bolesti nebo lítosti nebo překvapení nebo odevzdání, kterému nerozuměl, a co je mu vlastně po tom. Dívalo se na něj dítě, které se nikdy neodvážilo utkat se světem. Našlo si ale hlínu a to byl jeho způsob, jak přežít, ale jinak na něm nebylo nic. Jen neurčitá prosba. Otec mu stiskl paži jako předtím matce a slzami zalitýma očima se na něj díval. Byl v tom strach, smutek, zklamání ze syna, který ho právě málem zabil, smrtelné překvapení a hrůza z převráceného světa.  

Otec vůbec nic nepochopil. Kdyby ho praštil, byl by radši, ale musel vydržet i tenhle odporně lepkavý pohled. Koneckonců, otec je jen dítě. A děti jsou hloupé, on to ví moc dobře. Vytrhl ruku z toho zoufalého dětského sevření a vyšel ven. Byl rád, že otce nezabil. Nebyl ale rád, že otec pro něj nikdy nežil. Pro hlínu vždycky, pro něj nikdy. Cítil jsem jeho vztek v očích, v uších, v žaludku. Zaryl jsem nehty do parket, ale ani tříska a bolest v prostředníčku mi nepomohla. Nebylo kam odejít, žádné venku neexistovalo a kdyby se mi podařilo vstát, rozmlátil bych ten byt napadrť. Váza byl jen začátek, byly tu židle, okna, šuplíky od skříní, mohl jsem se tu vyzuřit a věnovat věcem, které patřily člověku, ale stejně, lidské tělo je lepší než skříň. Má barevnější, zoufalejší, pomstychtivější příběh a já věděl, že on to udělá, že se to musí stát. 

V jediné chvíli jsem viděl záblesky všech příštích běsnění, jako když se na hladině jezera zableskne odraz požáru, který se ještě nerozhořel. Ještě ale nenastal čas, ještě se to dalo vydržet, ale ne nadlouho. Zuřivost už mohla jen růst a nemohla se zastavit, nikdo neměl takovou moc. Ani matka, ani ženy, ani všechny vody světa a už vůbec ne já, nedobrovolný dědic toho všeho. Palcem jsem si roztíral malinovku vytékající z nehtu a on zatím venku narazil na pár kluků a ten, co mu kamenem rozrazil čelo, nebyl dost rychlý. Skočil na něj se zuřivostí, jakou u sebe ještě nezažil. Strhl ho k zemi a tentokrát pod sebou neviděl dítě, ale nastávajícího chlapa, jakým byl i on sám. Ostatní ucouvli, nebyli zvyklí, že se rve jako první. Rána pěstí z boku do držky, další do nosu, něco křuplo, tohle bylo dobré. Tolik vzteku a nasranosti a rudého blaha ještě nezažil – a já taky ne. Když jsem později tenhle výjev popisoval na psychiatrii, vždycky jsem ho trochu přibarvil. 

„Rozmlátil jsem mu palici napadrť, pane doktore. Byl to kokot a navíc si začal. Kripl. A sejmul jsem ještě jednoho, co byl tak vylízanej, že se odvážil jít tomu prvnímu hovadu na pomoc. Ostatní si už netroufli, ale tihle dva to odsrali za všechny. Říkal jsem vám, že jsem si jejich zuby pak provrtal a nosil na krku? No jistě že přežili, měl bych jinak průser, ale už mě nechali na pokoji, zmrdi. Byl jsem král s jedním okem hnědým a druhým modrým. A ty čubky, co o mě předtím ani nezavadily pohledem, se teď mohly zjančit. Samozřejmě nenápadně, protože šukat mohli jen dospělí, co mohli zaplatit kůžema a škeblema a solí, pravidla jsou pravidla, přece bych nebyl magor, abych riskoval život kvůli ženský,“ – jsem jim v mnoha obměnách vyprávěl a moc se mi líbilo jejich terapeutické „aha…“. 

No tak takhle to úplně nebylo. Tomu prvnímu dvě rány stačily, protože ho vypnul už zásah na bradu. Další blbec se do toho chtěl přimíchat, ale stačilo se otočit a vsedě na hrudníku toho prvního mu vpálit ránu do břicha, aby si začal vážit toho, že může dýchat. Naštěstí nikoho nenapadlo použít kámen nebo klacek, takže tenhle útok zapůsobil. Nechali ho na pokoji. Když vstal a odcházel od jednoho ležícího a druhého zlomeného v pase a lapajícího po dechu, nikdo mu nezastoupil cestu. 

„Jednou vás všechny zabiju,“ zařval na ně a já jsem věděl, že to myslí vážně a že to v jiném místě mých vzpomínek a své budoucnosti udělá. Půjde od stanu ke stanu a zabije je všechny. 

Následující kapitola: Mužská věc 80: Facka od ženy s ametystovou šíjí

Text: Dalibor Demel
Foto: Creative Commons – volné dílo (ikona) a Creative Commons 2 – volné dílo
Ikona: MV