Velkolepá trilogie o mytí, utírání a rozlešťování aneb Co musí vydržet naše auta, abychom se mohli cítit jako páni vesmíru.

Část druhá: Kdo vykastruje narcise?

 

„Víte, já když jsem si kdysi auto myl, tak mě hrozně bavilo se ho dotýkat,“ vyprávěl jsem v kavárně psychologovi Karlu Malimánkovi. „Myslel jsem přitom na designéry, kteří ho vymysleli, a užíval si ty tvary. A když bylo úplně čistý a lesklý, tak v jistým okamžiku jako by zmizelo a odrážela se v něm okolní krajina – stromy, oblaka. Jako ta zahuštěná zrcadlová džungle v Predátorovi.“ Karel se zamyslel a nadhodil, že tyhle reflexe světa v laku auta rezonují s mou psací profesí, která taky svým způsobem reflektuje svět – protože právě v tom vidím svou sebehodnotu. Jo, přesně. To ale není to nejpodstatnější. Po dvouhodinové debatě se moje sebereflexe rozšířila do poněkud skličujícího poznání: Jsem nejistý, úzkostný tvor, neustále vyděšený ze ztráty té trochy moci, kterou jsem ze světa vydoloval – a takových je nás víc. Většina. Svým způsobem všichni. Tak si to shrňme.

V psychoanalýze je auto už sto let symbolem mužské moci, síly a jedinečnosti. To víceméně všichni tušíme – třeba když vidíme pomenšího chlápka šplhat do třítunového SUV nebo při dálničním setkání se závodníkem, který umí sešlápnout plyn až k podlaze a blikat dálkovkami. Podobné výjevy zasluhují hlubší průzkum, protože když auto stojí někde zaparkované, nic se neděje a můžete ho obdivovat nebo ignorovat jako samostatný stroj. Ožije až ve chvíli, kdy se přiblíží jeho majitel a rozehraje se cosi jako – vztah.
„Do auta si promítáme, jak sami sebe vnímáme,“ pokračoval Karel. „Reprezentuje, jak si v životě stojíme a jak chceme, aby nás vnímali ostatní.“
Tak. Teď je okamžik na rychlou vnitřní přehlídku aut naleštěných, špinavých, opuštěných, otřesně, výstředně, rádoby vtipně i vkusně vytuněných, nových, starých, prorezlých, podrápaných, obouchaných a neopravených, tuctových i výjimečných, navoněných, plesnivých, vyluxovaných i plných bordelu všeho druhu. Každý ten stroj má svého majitele a může o něm cosi prozradit, protože je to něco jako prodloužené ego. Plechová oběť projekcí duševních jisker a kouřů ze všech myslitelných oblastí. A jak připomněl Karel, začíná to brzo. Tak brzo, že máte sklon na to zapomenout.

Mužská moc. Její symbol chlapečkové objeví kolem čtvrtého roku mezi nohama. „O dětské sexualitě se moc nemluví, ale právě v tomhle období vzniká představa imaginárního falu. Kluci si poměřujou pindíky, ukazujou ho maminkám ve vaně a mají z toho potěšení. Tam vzniká chlapská potřeba pěstovat si dojem, že mají něco cennýho a důležitýho.“
Fajn. Kdyby zůstalo u nekonečné radosti z falického bohatství, je možné, že mistři detailingu by přišli o práci. Jenže chlapečkové brzy zjistí, že tahle moc je sice skvělá, holčičky jim ji závidí a oni se cítí jako malí králové vesmíru, dokud nenahlédnou, že takhle falická moc je zároveň strašlivě křehká. Postupně je začne drtit kastrační úzkost – představa, že by o tuhle moc mohli přijít. Táta ho má většího. Spí s mámou. Určitě ho má většího i někdo jinej. Mám menší cenu? Podobné vědomé i nevědomé poryvy v mysli se budou časem stupňovat. Tuhle větu si zapamatujme: „Kastrační úzkost tvoří páteř psychiky chlapa.“

A Karel dál nadhodil myšlenku, že třeba strach z toho, že chlapečka nelítostný fotr potrestá za jeho povýšenost a sebevědomí, se pak v dospělosti projeví úzkostí ve chvíli, kdy vás v autě zastaví policajti (a vy v kufru nevezete mrtvolu ani koks). „Auto je jako imaginární penis – falus, proniká do světa a reprezentuje moc. A pro chlapa je moc klíčová. Chceme být jako táta, mít větší auto než táta, překonat ho. My chlapi jsme permanentně vyděšený, že o tuhle moc přijdeme, takže většinu času trávíme tím, že dobýváme pozice, snažíme se je udržet a nenechat nikoho, aby nám přebral naše místo.“
A když v tomhle počátečním období, kolem čtyř pěti let náš chlapeček nedostane dost pozornosti a potvrzení, že jeho moc je skutečná, začne mít narcistní problém. Máme ho do jisté míry všichni – ale někteří víc.

„Může vzniknout přesvědčení, že na to, abychom si zasloužili pozornost ostatních, musíme být dokonalí.“ No a když malý narcis vyroste, objeví spoustu způsobů, jak světu, a hlavně sobě dokázat, že dokonalý opravdu je. Když ne v autě, tak jinde: oblečení, práce, svaly, moc, jachty, luxusní milenky… Narcis může klidně zaparkovat před operou starého žigulíka a pak z něj vystoupit oblečený jako dokonalý džentlmen. Když přitáhne pozornost ke svému dokonalému a zároveň originálnímu stylu, přede blahem. Nicméně auto je celkem dostupný prostředek, jak po zjištění, že existují hezčí, talentovanější, bohatší a chytřejší muži než my, ukázat světu ztracenou dokonalost. Jenže: „S tím zároveň přichází úzkost, že nám náš dokonalej bourák někdo ukradne nebo odře. Že se ušpiní,“ pokračoval Karel a rozvinul historku o kamarádovi, který po objevení škrábance musí okamžitě do nonstop lakovny, v noci se budí, chodí k oknu a kontroluje, jestli se jeho vypulírované ojetině daří dobře a bezpečně. Pocit méněcennosti?
„Rozhodně. Ti, co potřebujou mýt a luxovat auto třikrát denně, mají šílenej pocit méněcennosti. Nemůžou si dovolit mít aspoň týden auto nemytý, protože se ukáže, jak bezcenní jsou.“

A co nás pak bezprostředně nutí auto umýt a znovu přivést k dokonalosti? Ten pocit známe všichni. Díváme se na své špinavé, nijaké, ošuntělé auto, které nikoho nezajímá – a cítíme se stejně. Samozřejmě, může to být rafinovanější – otlučené auto se stříbrnou izolepou zacákané až po střechu může znamenat, že majitel si pěstuje tvář dobrodruha, který v životě něco zažil a je nad věcí. Nechce vypadat jako šampon. Nicméně existují lidé, kteří jako šampon vypadat musí, protože prostě musí. Jinak by se mohly vyplavat na povrch donebevolající temné myšlenky. Nádherně lesklé, čisté auto může skvěle odvést pozornost a odzrcadlit pozornost jinam. A tyhle velmi zvláštní zákazníky myček si pozveme do naší imaginární psychogaráže příště. A taky ženy. Takže se těšme – bude lesklo a veselo!

První část trilogie zde: Dokonale rozleštěný symbol moci

Závěrečný díl zde: Nekonečná přitažlivost falických žen

Text: Dalibor Demel
Foto: Robert Nordahl a Anders Nord (ČB) na Unsplash
Ikona: Mužská věc a Unsplash

Za inspiraci děkujeme Daniele Zemanové (CominvestCZ), která má s leskem všeho druhu hluboce blyštivé zkušenosti.