Dokonale rozleštěný symbol moci III

PROMO

Velkolepá trilogie o mytí, utírání a rozlešťování aneb Co musí vydržet naše auta, abychom se mohli cítit jako páni vesmíru.

Část třetí: Pedanti, falické ženy a jiné pozoruhodné bytosti

 

Mám doma dva gigantické šuplíky, kam házím papíry a drobnosti, s nimiž si nevím rady. Takových lejster a krámů je většina a těm šuplíkům pracovně říkám podvědomí a otevírám je co nejméně. Přestože mě štvou škrábance na autě, kolem těch šuplíků není nijak zvlášť uklizeno, ostatně jako v celém bytě. Existují ale lidé, jimž by moje osobní prostředí působilo trable. Pedanti. Lidé s obsedantně kompulzivními sklony, nebo dokonce poruchou. „U OCD je to ještě jiný než u narcismu. V obou případech jde o úzkost, ale obsedantně kompulzivní typy mají strašnej strach z toho, aby na povrch nevyplavalo něco, co nemá,“ vysvětluje psycholog Karel Malimánek. „Agresivní představy, sprostý, nechutný myšlenky. Stokrát za den si myjou ruce, na chodníku počítají dlaždice… A musejí se před ostatními neustále očišťovat, aby jim nehrozilo odmítnutí.“

Bývalý tchán mého bratrance kdysi myl svou dacii každý den, chodil dokonale oblečený, učesaný a navoněný. Když doma manželka myla nádobí, obestavěl jí linku figurkami člověče nezlob se, a když ukápla za povolenou hranici, byl průšvih. Člověka s OCD vypěstujete tak, že mu jako dvouletému dítěti v análním stadiu budete diktovat, kdy má jít na nočník, budete ho často trestat, posílat na hanbu, nutit ho každou chvíli se mýt a zavádět do dětského života sešněrovanou disciplínu. Vyroste vám pruderní, úzkostný chlápek, který se bude i za poměrně nevinné prasárny stydět tak, že svoje auto umyčkuje došeda a drobky na koberečku mu přivodí záchvat. Někde uvnitř ví, že mnohem větší žumpy si nese ve své duši, a nechce, aby ho zase někdo poslal na hanbu a spát bez večeře. „Vždycky je důležitý, kolik chaosu můžete v životě přijmout. Kolik toho můžete nechat být, mít věci v nepořádku a být s tím v pohodě. Co musíme mít pod kontrolou a co se dá pustit.“ A právě tohle odečtete z auta. Je klient detailingové firmy, který nesnese smítko v okně, posedlý touhou být vidět? Nebo nebýt od světa oddělen špinavým oknem? Mít dokonalý přehled? Znamená fakt, že si pořídíte výjimečnou značku, touhu po originalitě a naopak – potvrzují majitelé škodovek, že většina se vždycky raději schová, podřídí, nechce být moc vidět a potřebuje patřit k velkému hejnu, jak naznačuje Karel Malimánek? V každém případě: „Čím větší zájem přikládáme autu, tím větší problém je v nás – jen místo sebe řešíme auto. Koneckonců, na autosrazu neukazuju sám sebe, ale svůj vůz. Já jsem nedokonalej, auto ano. Je v tom představa nesmrtelnosti a dokonalosti. Jak procházíme životem, je těžký se očistit, ale auto bude čistý. Bude mít čistej štít – za nás.“ Nicméně, žije mezi námi početná skupina lidí, která má k autu docela jiný vztah a hamburger pod sedadlem ani cihla na střeše ji nijak zvlášť nezraňuje. Ženy.

Zpátky do dětství. Chlapečkové se vytahují se svými pérky, holčičky jim je závidí. A pak si prostě tuhle freudovskou „ztrátu penisu“ odtruchlí. Takže si lakovaný a blýskavý symbol falické moci ani nemohou odřít – i když mají svou plechovku samý šrám. „Zjednodušeně řečeno – pro chlapa je nejdůležitější moc, pro ženu vztah. Chlapi se mnohem víc bojí, jsou stvoření k tomu prožívat úzkost. Ženy tolik ne, protože tu hlavní ztrátu už mají za sebou. A protože jsou víc vztahové než muži, odpovídá tomu i jejich auto. Je to prostředek pro vztahové chování. Takže hračky, věci, oblečení…“ Samozřejmě – jsou výjimky.

„V mým autě se jíst a pít nesmí,“ zhrozila se jedna z nich. „Proč se v autě chovat jako dobytek? Je to můj prostor, chci se v něm cejtit hezky a dobře a mám ho ráda. A když mi ho někdo škrábne, chce se mi brečet. Dílem vzteky a dílem, že je mi to líto. Proč je někdo takovej blbec? Beru to jako bezohlednost a zneuctění mýho prostoru. Jsem pyšná na to, že jsem si to auto koupila sama, nový a za svoje peníze.“ A ještě: „To auto je jako já: vtipný, drzý, malý auto, hajzlík tvrdej – stejně jako já.“ Tak vidíte. Hezká, čistá holčička se svým vlastním hnízdem, které si nenechá jen tak někým narušit? Možná. Ale všimněte si – vtipné malé auto. To je pořád celkem fajn, protože „dá chlapovi prostor, aby měl svoje auto větší, a respektuje dominanci potenciálního partnera“.

Existuje ještě skupina žen, které si vtipná, malá, barevná auta nekupují. Potřebují něco většího. Falické ženy. Znáte je: „Typicky pracují v korporátech na vedoucích pozicích, velký prachy, kabelky, kostýmy a často nemají chlapa – a jezdí velkými drahými auty. To ony mají moc. Chlapi většinou nemaj šanci, protože tyhle ženy s nimi úspěšně soupeřily a soupeří, a mají tak řečeno větší falus než oni. Často opovrhují ženskou rolí a svou matku vnímají ve srovnání s otcem jako slabou. Nikdy se skutečně mužům nepodvolí – udělají to jen naoko, ale pořád s nimi bojují o moc –, nechtějí dopadnout tak jako jejich matka. Dostatečně v sobě neměly možnost rozvinout ženskou vztahovou stránku. Nemůžou je uspokojit. Tyhle ženy jsou vychovávající, těžce kastrující a navíc mají logicky zkušenost se selhávajícími chlapy.“

No, škoda. Ve velkých černých a stříbrných autech jezdí inteligentní, zajímavé, přitažlivé, inspirativní a sexuálně talentované bytosti, se kterými se nedá žít. Jako chlap nemůžete ukázat slabost, což vzhledem k výše popsanému není tak snadné. „Nedostaly se z fáze, kdy falus závidí a touží po moci,“ pokračoval Karel. „A po vysněném imaginárním supermocném muži, který nezná slabost, podobně jako ony.“ Což rozhodně nebude ten, kdo jim jejich káru odveze na myčku a vyluxuje jim koberečky. Nebude to nikdo. Holčičky se kolem pěti let často snaží čurat vstoje, protože chtějí být jako kluci. Většina z nich si pak přidřepne a nechá značkování stromů klukům – a některé to prostě nevzdají. Škoda. Přijdou tak o možnost obdivovat naše naleštěné plechovky, protože ty jejich jsou prostě nekonečně nádherné – a dokonalé, stejně jako ony samy.
Tak.

Karel Malimánek dopil kafe a odešel. A mně se někde ve hlubinách mysli trochu ulevilo. V duchu jsem si vybavil své postarší oduševnělé vozidlo se všemi škrábanci, odřeninami a deformacemi. Shodou výjimečných okolností je už dva měsíce v servisu, takže žiju sám, bez svého poškrábaného symbolu. Trochu si o něj dělám starosti. To víte, holubi, lhostejní mechanici s ostrými klíči… Ale hned jak zaznamenám stín úzkosti, vzpomenu si na žlutý květ narcisu, své šuplíky chaosu a dobu, kdy mi bylo pět. A někde vzadu v mozku se objeví věta napsaná prstem do prachu na odřené zašlé kapotě s oprýskaným lakem a rezavými fleky: „Aha. Tak proto.“
A tohle vědomí nakonec znamená další kus vybojované svobody. A není snad auto samo o sobě už přes sto let nádherným symbolem svobody a volnosti? Až vezmete do ruky nějakou tu lahvičku s autokosmetikou, začnete z masky stírat muší mrtvolky, nebo jen pořádně vydrbete přední sklo, abyste viděli, co je ve světě nového, zkuste si na oba tyhle odstíny svobody vzpomenout. Tušit, proč se vaše auto leskne a co pro vás znamená, je skoro taková slast, jako skvěle rozleštěná odřenina – na haubně i na duši. Uvidíte. A pak už jen stačí nastartovat a vyrazit ven do světa.

….a jestli chcete lak svého korábu přece jen trochu obrnit a proměnit kabinu v provoněný a uklizený salon, prokliněte na na nový e-shop výhradního dovozce autokosmetiky Autosol, české rodinné firmy Cominvest CZ, které tímto děkujeme za podporu literární a jiné tvorby na Mužské věci i za prostředky k psychické úlevě všech vnitřně rozkolísaných motoristů světa.

V oddělení auto kosmetiky virtuálního obchodu Cominvest CZ objevíte třeba tohle:

 

 

Text: Dalibor Demel
Foto: Scott Umstattd, Sarah Cervantes na Unsplash a Cominvest CZ