Na dovolené v Rakousku jsme v uplynulém týdnu stihli s M vyrazit na tamní venkovské golfové hřiště „jen“ dvakrát. Hřiště fajn, byla jsem pouze lehce nesvá při pohledu na všechny ty seniorské flighty, které nás míjely. Byli jsme bezkonkurenčně nejmladší, což nás udivilo – zejména jsme se svorně pozastavili nad tím, že rakouští penzisté mají dostatek prostředků na úhradu golfového „fíčka“, zatímco ti naši jsou rádi, když jim důchod vystačí na chleba, nájem a léky. Potenciální existenční problémy jsme si ale odmítli připustit a naopak se těšíme na světlé perspektivy – ujistili jsme se, že golf se dá v pohodě hrát s umělou kyčlí, rozvinutou sklerózou i drobnou stařeckou demencí.
Po návratu z dovolené jsme se dohodli, že si pojedeme zahrát i o víkendu, aby aklimatizace nebyla příliš krutá. V sobotu po snídani se tedy balíme a vyrážíme. U auta se M zarazí: „Prosím tě, nenapadá tě, kde bych mohl mít vozík na bag? Do Rakouska jsem si ho přece nebral a v garáži není. Skočím se ještě podívat domů…no, tak tam taky není. Vůbec netuším, kde jsem ho mohl nechat?!“
Trasu byt-garáž-byt-garáž proběhne M několikrát a já si začínám blahořečit, že jsem teetime rezervovala až na jedenáctou. Hledání nicméně nepřináší výsledek. Manžel smutně hledí do garáže jako husa do flašky a i já, která na rozdíl od něj umím hledat, musím uznat, že vozík se v ní skutečně nenachází. Je mi jasné, že tenhle stres se podepíše nejen na M sportovním výkonu, ale rovněž na jeho řidičském výkonu, o dalších případných výkonech ani nemluvě. Golfový vozík totiž nebyl nejlevnější a kolenovrt M se skutečně dlouho trápil tím, jestli do něj má závratnou sumu investovat.
Začínám se v duchu připravovat na ony nadějné vyhlídky…
Představa, že tenhle poklad zapomněl třeba někde na parkovišti, mu způsobuje hlubokou depresi, nicméně musíme vyrazit. Po čtvrt hodině nesoustředěné jízdy, marného dohadování se, zádumčivého vzdychání a celkově pohřební nálady mě osvítí duch svatý:
„Hele, a neuklidil sis ho v garáži do skříně, aby ti venku nezabíral místo?“
„No jo! Ježišmarjá, ty jsi geniální, už si vzpomínám – já jsem si ho tuhle fakt zavřel do skříně, aby mi nepřekážel! To je skvělý, jsi úžasná!“
Užívám si lichotek, které jsou i v našem harmonickém, leč přece jen již dlouholetém manželství, celkem vzácností. A těší mě především, že zdlouhavou anabázi s výběrem vozíku – tedy louskání stovek recenzí a podrobnou lustraci na cenových srovnávačích – nemusím absolvovat znovu.
„Sakra, já jsem v tom zmatku zapomněl v kuchyni na stole termosky s pitím, ale nevadí, koupíme si vodu, viď?“
Je mi trochu líto, že si na hřišti nedám svůj oblíbený vychlazený džus jako zdroj energie a vitamínu C: „Na co jsi dneska prosím tě myslel? Zdáš se mi nějaký zapomnětlivý poslední dobou…?“
Po příjezdu na hřiště už ale spěcháme na první jamku a užíváme si slunečného počasí a šťavnatě zelených, vlhkých greenů. Radostně se zdravíme s ostatními golfisty. Na druhé jamce M smutně pohlédne na svoje nohy a praví: „Chápeš to, že jsem se zapomněl přezout? Já tady celou dobu chodím v těch bačkorách do auta? Mám je úplně promočený. Nemůžeš mi něco říct?“
Na to by se samozřejmě chtělo říct okřídlené „Tady orel, tady orel, Dášenka jde celou dobu v bačkůrkách!“ Chudák M ale nevypadá roztomile jako Dášenka, nýbrž jako lehce zmatený senior, takže je mi ho trochu líto. Začínám se v duchu připravovat na ony nadějné vyhlídky – kdy budu za pár let toho popleteného staříka v papučích podpírat na golfovém hřišti a modlit se, aby někomu neukradl vozík. No, co se dá dělat. Maminka kdysi věštila, že ten desetiletý věkový rozdíl mě jednou dožene, ale ve dvaceti holt zamilovaná dívka příliš racionálně do budoucnosti nehledí…
„Dojdeme devítku a přezuješ se,“ pravím chlácholivě a pokračuji ve hře… „Doprčic!! Já nemám v bagu sedmičku, musela jsem ji zapomenout na tom hřišti v Rakousku! Ty mě vůbec nehlídáš! Co teď budu dělat?“ hořekuji nad ztrátou své aktuálně nejoblíbenější hole.
„Nebreč, budu ti půjčovat svou, než si koupíš novou,“ nabízí mi velkoryse manžel.
Umiňuji si, že hned po víkendu nakoupím především XXXL balení ginkgo biloby, protože skleróza, možná dokonce lehká demence, si nás již našla. Mezi důchodce na golfu i jinde bez problémů evidentně zapadneme již dnes, rozhodně netřeba čekat až do penze.
Text: Klára V.
Foto: Danie Franco na Unsplash
Ikona rubriky: Jiří Roth, Mužská věc