Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.

Manuela, dívka ze zapadlé vesnice

Nebyla ani moc hezká ani moc chytrá. Pracovala v hotelu svého strýčka a brzy zjistila, že cizí turisté mají kromě místní přírody zájem také o její tělo. A že jí za to dávají peníze. To se jí líbilo. A tak když přijeli do hotelu noví muži, hned se jim nabídla. Hotel jejího strýčka bylo bizarní stavení na hlavní ulici vedoucí od přístavu na Ostrově Ometepe v Nikaragui. Podél prašné silnice, která se za deště měnila v bahnitou řeku, byl vyvýšený betonový chodník a z něho se vcházelo do hotelu. Hotel tvořilo asi pět domů postavených do čtverce, přičemž vzniklý dvůr zakrývala dřevěná konstrukce pokrytá vlnitým plechem. Na dvoře byla jídelna a recepce, v domech pak pokoje. Celodenní prací majitele hotelu bylo, že ráno kolem šesté hodiny vytáhl před hotel houpací křeslo, usedl do něj a kolem desáté i s křeslem zmizel opět v útrobách hotelu. Manuela tak dělala vše ostatní: byla recepční, pokojská, číšnice a po večerech i prostitutka. Své řemeslo vykonávala stejně, jako zametala podlahu nebo roznášela pití: netečně, monotónně, pomalu. Poslední večer, který jsme v hotelu trávili, jsem si ji zavolal na pokoj. Objevila se během chvilky a hned se chystala k práci. Zadržel jsem ji a vtiskl jí do ruky bankovku. Vybídl jsem jí, aby se posadila a začal se jí vyptávat na život a na to, jakou má představu o své budoucnosti. O současném životě mluvila tak nějak nezúčastněně a v podstatě mi neřekla nic, co bych už o ní nevěděl. Ale svou budoucnost, tu měla zcela jasnou. Těšila se, že jednoho dne bude jako strýček. Ráno si vytáhne na chodník houpací křeslo, usedne do něj a až do setmění si v něm bude hovět.

Zaznamenal: Jiří Roth; Obraz: Pieter de Hooch