Nikdo příčetný neruší šum vesmíru slovy ve stavu beztíže a jen naprostý mimozemšťan si něco takového dovolí ve vztahu k ženě. Stýskalo se mi po chlápkovi, který jednu natáhl svému žákovi bez ohledu na důsledky. Ten se uměl umazat životem. Kam zmizel?

„Dej mi taky loka,“ požádal jsem Julii a nalil do sebe pár deci na ex. Co by udělal, kdyby tu byl? Vytáhl by ji z postele a odvezl na některou z oplodňovacích klinik, protože před padesátkou by to bez doktorů nešlo, a zbytek nechal na budoucnosti? Protože by ji miloval a chtěl, aby nemusela mít na lednici fotky psů? Nejspíš ano. Jenže Julie si dala dalšího loka, klekla si na postel a zahájila monolog, v němž se vyskytovaly výrazy jako „ubožák“, „kluk“, „zoufalec“ a taky památná věta „fakt škoda, že nejsi svůj otec.“

Mezitím mi pokládala otázky typu „tak co mi k tomu řekneš?“, zvyšovala hlas a když vyslovila větu „hnusíš se mi psychicky i fyzicky“ a přidala proud ironických urážek, ten chlápek ze školy se na vteřinu objevil. Ruka mi vyletěla sama a přistála na Juliině tváři, nijak zvlášť silně, ale přece jen to plesklo. Prostě jsem jí jednu ubalil, což ten nepříjemný příval slov okamžitě vypnulo. Ticho. Zuřivě a překvapeně na mě zírala. A pak mě potichu požádala, abych okamžitě vypadl. „Nebo zavolám policii. Okamžitě! Tohle je konec!“

„Tak doprdele jo! Jdu do hajzlu!“ zařval jsem tentokrát já, protože někomu ve mně se tentokrát nechtělo ochrnout. S podivuhodnou a netypickou zručností, rychlostí a systematičností, které by Julie mohla ocenit, jsem naházel věci do kufru a dokonce si vzpomněl i na zubní kartáček. Mezi dveřmi jsem se ještě podíval na klečící polonahou postavu se zatnutými čelistmi a pohledem upřeným k zemi a pikovteřinu uvažoval, co pamětihodného ke své milované ženě pronést na rozloučenou.

„Tak čau,“ řekl jsem a švihl levnými plastovými dveřmi od pokoje penzionu Marienka, až ze stropu zasněžila omítka. Měl jsem to za sebou. Vzal jsem si taxi na nádraží do Ružomberku a čtyři nebo pět hodin čekal na mezinárodní rychlík do Prahy. Julie pojede domů svým BMW X6 s náhonem na všechna čtyři kola a já byl šťastný a svobodný.

Svět se i teď po půlnoci znovu projasnil, jako když se čerstvě zamilujete a všimnete si, že listy stromů jsou zelené a podobně. Měl jsem tu šílenou ženskou z krku. Dlouhodobě sevřený žaludek se uvolnil a protáhl jako modelka u bazénu, která si na chvilku zdřímla a po ošklivém snu o pavoucích se přesvědčila, že pořád svítí slunce a někdo přinesl další koktejl. Ve vlaku jsem usnul a za Olomoucí se probudil do další verze nového života – který nicméně potřeboval pár kosmetických úprav. Julie možná zůstala daleko na východě, ale mohla taky svištět po dálnici stejným směrem jako já a to mě znepokojilo. Stejně jako představa, že bych ji měl potkávat v domě a že nás od sebe bude dělit jen tenký strop. Budu muset poslouchat, jak někomu otvírá a v noci ječí, protože její žehličku nažhavil někdo jiný? Podáme si vchodové dveře a budeme se každý dívat jinam? Bude na mě řvát?

BMW možná už stojí na pumpě, polyká benzin a nabíjí kanóny. Modelka se znovu propadla do snu o vraždící tarantuli, ale někdo naštěstí zůstal vzhůru a Českým drahám proti všem předpokladům fungovala wi-fi. V Pardubicích jsem už měl vybraný nový byt na opačném břehu Vltavy poblíž své staré manželské adresy, ale jak to tak vidím dnes, za svým plotem z tropického dřeva a skoupenými pozemky, žádná řeka by nebyla dost široká. Za Kolínem jsem už měl na odpoledne domluvenou prohlídku s makléřem, ale věděl jsem, že ten byt chci. Zase podkroví, jako ten první. Žádné změny, jen navýšení vzdálenosti mezi mnou a Julií. Byl jsem v akci. Radost. Nádhera. Sice mě to stálo pár nájmů navíc, ale do týdne jsem už bydlel jinde. Když prakticky nic nemáte, stěhování je snadné. Julii jsem nepotkal, i když při pohledu na její rozsvícené okno jsem se cítil hůř než Frodo před plamenným okem Mordoru. Byl jsem prostě vcelku vyděšený Pytlík, ale natolik zaneprázdněný akcí, že mu tenhle umolousaný útěk připadal skoro jako hrdinská akce.

Předchozí kapitola: Mužská věc 64: Slasti umazané životem
Následující kapitola: Mužská věc 66: Vyšlechtěná žena věští mnohonásobnou smrt

Text: Dalibor Demel
Foto: Amy Shamblen (ikona) a Matthew Henry na Unsplash
Grafika ikony: Mužská věc