Definitivně to bouchlo během pokusu o další romantický prodloužený víkend, tentokrát ve slovenských termálních lázních Bešeňová. První dny jsme se jen tak váleli v hnědé vodě plné lithia a různých jiných těl a napůl veřejně potrtkávali pod neprůhlednou hladinou. Jenže mezi hosty byla i velká porce skutečných rodin, všude běhala roztomilá batolata, kojenci se nosili ve zvláštních taškách, u vnitřního bazénu se občas kojilo a pak přišla trochu jiná noc. Julie začínala tuhnout už při večeři, kolem čelistí se jí napínaly svaly, i když zrovna nežvýkala a na pokoji pak zničehonic (jako obvykle) vyslovila podezření, že ji mám jen jako milenku. Což nebyla pravda, ale (jako obvykle) jsem pro to nedokázal uvést žádný reálný důkaz.

„Ale nemám…“ kontroval jsem ještě lehkým tónem s nadějí, že by to pořád ještě šlo přepojit na kolej legrace a sexu. Leželi jsme na posteli a Julie vytáhla komp a podle mých propočtů jsme si měli vybrat film na Netflixu, vypít u toho láhev vína a pak by se vidělo. Jenže tentokrát jsem se přepočítal. Z mého pokusu o obejmutí kolem ramen se vykroutila a rezolutně zaklapla svůj zlatý MacBook Pro, znělo to jako výstřel. Vydechl jsem a marně se pokusil udělat si pohodlí. Příměří vydrželo něco přes tři týdny.
„Nevím, proč vzdycháš,“ zaútočila Julie. „Nic tak hroznýho se ti neděje.“
„Ježišikriste. Takže to tady máme zase.“
„Co tady máme zase?“

Posadila se a dívala se rovnou před sebe, kdyby neměla černé vlasy, z podhledu vypadala trochu jako Dolf Lundgren, ale to jsem jí pochopitelně neřekl.
„Ale nic…“
„Jak nic?“
Ještě pár výměn projelo v tomhle stylu a pak to konečně odpálila:
„Hele, jak ty to vlastně máš s těma dětma?“
„Jako jak?“
„Chceš ještě děti nebo ne? Se ženama to funguje velice jednoduše, tak to řekni jasně.“
„Ale já fakt nevím.“
„To není odpověď. Buď řekni, že ano, nebo ne, nebo uvidíme,“ dala mi na vybranou jako u testu, kde ani jedna možnost není správná.
„Dobře, tak ne. Spíš asi nechci.“
Chvíli bylo jen slyšet, jak dýchá. Jemně vrtěla hlavou a pořád se dívala před sebe.
„Ty seš hajzl,“ řekla potichu a znělo to úplně jinak než když mi tak řekla při průzkumu svých modřin. Teď hajzl znamenal hajzla nebo ještě někoho horšího.
„Ptala ses, tak odpovídám. Co je na tom špatně? Teď si to prostě nedokážu přestavit. Sotva jsem se rozved, vůbec nemám myšlenky na nějaký dítě. A za pár let mi bude padesát.“
„Jenže to mně taky!“

Nemohl jsem jí říct pravý důvod, protože jsem mu ještě nerozuměl a sobě už vůbec ne. Tohle byla jiná láska než s Míšou. Místo zahrady bych měl střídavě bitevní a minové pole obohacené o kočárek, tohle jsem věděl jistě. V šedesáti bych chodil na rodičovské schůzky a doma by možná všemu vládla skoro šedesátiletá matka a významná podnikatelka. Na obzoru alimenty. Julie si moje mlčení vyložila správně.

„Seš neuvěřitelnej sobec,“ řekla. „A srab. Bojíš se umazat životem. A navíc jsi s tím začal ty!“
Natáhla se k nočnímu stolku a lokla si vína přímo z láhve. Kromě té „jen jako milenky“ měla naprostou pravdu. Začal jsem s tím já, jen tak jsem to plácl, abych ji potěšil a sobě zařídil trochu klidu a to dospělí lidé ani indiáni nedělají. Nikdo příčetný neruší šum vesmíru slovy ve stavu beztíže a jen naprostý mimozemšťan si něco takového dovolí ve vztahu k ženě. Stýskalo se mi po chlápkovi, který jednu natáhl svému žákovi bez ohledu na důsledky. Ten se uměl umazat životem. Kam zmizel?

Text: Dalibor Demel
Foto: Sharon McCutcheon a Karen Maes na Unsplash

Předchozí kapitola Přehlídka ztracených zábran