„Já jdu prostě pryč,“ oznámil jsem jí tichým hlasem a na jílových necitlivých nohou vyšel z bytu.
„Jasně, utýct, to je jediný, na co se vzmůžeš,“ vyslala ke mně obvyklý tón na hraně smíchu, aniž by si aspoň náznakem uvědomila, že zamrznutím a následným útěkem jsem jí zachránil život. Boj jako třetí klasická možnost vyrovnání se s ohrožením nepřicházel v úvahu, protože tělo i mysl správně odhadly, jak by skončil. Ostatně ani náznakem jsem si to neuvědomil ani já, takhle chytrej jsem až teď, s prsty zahnědlými od ořechových slupek a gigantickou hromadou kompostu za zády. A přitom jsem měl na začátku spoustu plánů: Chtěl jsem jí pomoct tu obří prázdnou planetu s péřovým povrchem obydlet živými organismy. Vzkřísit její polomrtvou část převlečenou za semetrikální úřednici a vyvést ji z mauzolea. Chtěl jsem jí na sklonku našeho společného středního věku pomoct ke štěstí. Dnes se té velikášské misi musím usmívat. Myslel jsem to upřímně, stejně jako kdysi česká sociální demokracie – a svůj vývojový i dějinný úkol jsem vycítil správně, ale kromě jiného mi scházela ta nutná trocha mužné síly, odolnosti a peněz. Oba jsme byli nemocní a právě proto jsem chtěli být spolu a ze stejného důvodu to nešlo.

Druhý den mi Julie několikrát volala, ale pohled na její jméno a displeji znamenal struhadlo v žaludku. Večer se ozval zvonek a ve špehýrce jsem ji uviděl v rudých šatech, ty jsem měl nejradši, vypadala v nich jako manažerská Carmen. A v ruce flaška a v tašce půlku lahůdkářství. Za ty tři měsíce už mě trochu znala a věděla, že jídlo a šukání u mě vždycky vítězí nad strachem, lží a nenávistí.
„Promiň, miláčku,“ řekla mezi dveřmi a dodala, že takhle rozzuřit ji umím jen já, což mi dodalo vzácný pocit velkoleposti.
Přiopili jsme se, přejedli a v noci ztratili pár dalších zábran. Chtěla, abych jí přivázal ruce a nohy k posteli, vyžádala si několik facek a nechala se zabít na mnoho způsobů včetně opakovaného nabodávání na rožeň a bůh i svatý Valentýn jako patron milenců a dobrých manželských svazků ví, že jsme si to užili. Ráno měla sice zadek samou modřinu a tváře jemně zrudlé od facek, ale vypadala spokojeně jako už dlouho ne. A já taky.

„Fakt tě ty jelita nebolej, lásko?“ zeptal jsem se, když se v koupelně otáčela před zrcadlem a zkoumala noční stopy.
„Vůbec, jsou nádherný, podívej se, třeba tahle,“ ukázala na fialovou verzi mé ruky s roztaženými prsty na pravé půlce. „Budu tě mít s sebou celej den. Aspoň vidím, že ti na mě fakt záleží, ty hajzle.“
„Dobře miláčku, takhle s tebou můžu bejt až do smrti,“ řekl jsem a díval se do zrcadla na naši zmalovanou svatební fotku.
„To doufám,“ usmála se Julie. Šla sbírat svůj díl cestičky z oblečení mezi kuchyní a ložnicí a zpívala si u toho nějakou moravskou baladu o duši a kostelu. Chvíli jsem zkoumal míru šedi v chlupech na hrudníku pak zjistil, že mám na zádech pár škrábanců od nehtů a na krku kousnutí.

Vůbec jsem si nevzpomínal, kdy mě hryzla, zato jsem si přesně vybavoval den, kdy se na mě ze stejného zrcadla díval chlap s krvavou linkou na čele. Julie je naše společná žena, tohle je jeho svět, jeho krev, jeho šrámy. Ale i moje. Dnešní noc nás znovu spojila, už beze snů, skoků z věží a všech těch pomocných atrakcí pro začátečníky. Tohle byly opravdové modřiny a když jsem si prsty přejel po zádech, našel jsem na nich rozmazanou rudou šmouhu. Nejsem nijak zvláštní milenec a tušil jsem, že tohle nebudou jen šrámy z vášně, které si kluci předvádějí v šatnách posiloven. Jejich skutečný původ i smysl jsem měl teprve zjistit, ale Julie teď musela do práce a já ke stolu a úmorným scénářům.

Další dny jsme pak na internetu studovali techniku uvazování, já v potřebách pro kutily koupil provazy (zboží ze sexhopů jsme oba intelektuálně odmítli jako neautentické) a Julie vyslovila myšlenku, že ji násilí ve spojení s rozkoší nejspíš přitahuje proto, že zaneprázdněná a přepracovaná učitelská matka si jí doopravdy všímala jen když ji za něco mlátila. Příštích pár týdnů uběhlo v experimentech všeho druhu, a kupodivu jsme pořád ještě žili. A s námi i jiná, docela jiná přání než fialová dlaň na zadku.

Text: Dalibor Demel
Foto: İpek Dükel na Unsplash