Mám je moc rád. Skoro bych řekl, že jsou schopné vyvolat ve mně na nich závislost. Mluvím tu o ústřicích. O mořských mlžích, kteří se polykají živí. Rozlousknete lasturu, uvolníte tělo ústřice, zakápnete citronem nebo sosíčkem z nadrobno nasekané šalotky a citronové šťávy a vylijete si ji do úst. Ústřice se nemá žvýkat, jen polykat. Já si ji v ústech nejprve poválím a teprve pak polknu, Tonda, který je na ústřice expert, radí rozetřít ji jazykem o patro.

Když jdu na ústřice, minimální množství je šest. Ale už se mi poštěstilo sníst jich na posezení osmnáct. Po každém polknutí se mi aktivuje v žaludku hormon štěstí – jestli tam tedy něco takového je. Prostě mě zaplaví teplá vlna svědivého tetelení, která stoupá od žaludku až do mozku, kde způsobí pocit obrovké úlevy, jako bych si sundal olověný skafandr, který jsem tahal celý den na sobě. Chce se mi smát, hopsat, konat dobré skutky. Je to vlastně taková pozitivní droga (doufám, že si toho nevšimnou na protidrogovým). 

Díval jsem se na ty internety, kde jsem našel následující informaci: Konzumace ústřic má údajně afrodiziakální účinky, jinak ale také obsahují celou řadu pro tělo prospěšných látek. Jde především o jód, ale i vitamíny řady A a B, sodík, hořčík, vápník, železo či fosfor. Na druhou stranu představují ústřice „cholesterolovou bombu“, a není radno to s jejich konzumací přehánět. Člověk by na posezení neměl sníst více než 24 ústřic. Taky jsem se dočetl, že ústřice přefiltrují až 190 litrů mořské vody za den, což znamená, že do sebe nachytají spoustu svinstva. Jsou tak zároveň velice rizikovou potravinou. A taky psali, že my Středoevropané nejsme na pojídání syrové potravy přizpůsobení. V tom případě nejsem Středoevropan – miluju syrové maso a mořské plody. Ne všechny, ale různé škeble a mušle jsem už syrové jedl a ačkoli prvotní chuť není nijak valná, jejich účinek na organizmus cítím takřka okamžitě.

Tonda mi otevíral ústřice a do okýnka dával instrukce lidem na ulici, kteří ještě nikdy ústřici nejedli a chtěli to dnes zkusit. To dnes bylo na konci července, kdy kamarád otevřel ústřicové bistro v Míšeňské ulici kousek od Karlova mostu v Praze. Tonda stál u otevřeného okna vedoucího na ulici, před sebou škopek s ledem a v něm nasypané ústřice. Lidé přistupovali k okýnku a zkoušeli, jak chutnají ústřice, pak si koupili pivo nebo sekt, popíjeli, postávali na ulici a povídali si. Klasik by řekl, že to byl takový poetický večer. A já seděl uvnitř bistra, kochal jsem se pohledem na talířek půltuctu čerstvých ústřic, znalecky je zakapával citronem a těšil se, až je budu jednu po druhé brát do ruky a vyklápět do úst. V rozporu s gurmánskými doporučeními jsem je nezapíjel ani bílým vínem, ani sektem, ale naléval jsem si z láhve do sklenice italský merlot a vychutnával si ten slastný pocit, který v mém těle vyvolávaly. 

Přál bych každému takový prožitek, jak mám z pojídání ústřic já. Rozhodně to zkuste kdekoli vám je otevřou. A samozřejmě s vínem, kvůli zdraví – a kvalitně odloženému skafandru.

Text: Jiří Roth
Foto: Thomas John na Unsplash