Asi před pěti lety sis koupila balónek. Uvázala sis ho kolem pasu, ruky, nohy a taky krku. Balónek kotví tvou nestálou a nevyrovnanou duši i povahu. Poletuje kolem tebe a pinká o tebe když utíkáš, nebo když fouká… Není ti oporou, není zemí, není zázemím. Je nestabilní, prostě je. Je to příroda, jak s oblibou říkáš. Jen si poletuje. Vždyť je to balónek. Ten balónek je tvůj pes. Doprovází tě životem jako malou holku, která drží v ruce růžový balónek. Je jí krásně. Kam ale poběží, když jí balónek frnkne, nebo ujde? Až jeho krása omrzí. Za tátou? Ten není. Za mámou? Ta tě nevidí. Za vzpomínkami? Ty mají pohádkové filtry, nemluví s tebou. Poběž, jdi k co nejpevnějšímu bodu, uvaž se za něj. Nemáš ho? Nevidíš ho? Uleť, odevzdej se prostoru. Buď balonek – a provázek, který máš u pupíku, si hlídej. Nenech se chytit. Nechceš se přece vypustit. Přece nebudeš vším. Buď – balónek.

Text: Olda Krejčoves
Foto: Isaac Quesada na Unsplash