Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.

Manuela

V Latinské Americe je Manuela poměrně běžné jméno, snad i proto ho tvůrci zvolili jako název telenovely, která se, tuším, vysílala i u nás. Děj není nijak složitý, hezká holka hledá všespasitelnou lásku. Když ji vysílají tam u nich, zastaví se život. Lidé sedí nalepení u obrazovek, které mají třeba i v obchodech nad kasou, a sledují životní příběh jedné z nich. Moje Manuela byla z Venezuely, ale pracovala v Kolumbii v jednom městě na karibském pobřeží. Postavu měla z mého pohledu naprosto dokonalou. Byla poměrně vysoká, určitě 180 cm, oblá ňadra uvězněná ve sněhobílém výstřihu, který svůdně kontrastoval s její do hněda zabarvenou pletí, zadek napínal pružnou látku a nohy zdobily elegantní lodičky na podpatku. Havraní vlasy jí splývaly přes ramena a úsměv odhaloval zářivě bílé zuby. Zamrkala dlouhými řasami přes velké tmavé oči a rozesmála se.

Seděli jsme proti sobě u stolu, objednal jsem jí gin s tonicem, tady nepříliš časté pití, ale protože to pije její oblíbená filmová hrdinka, pije to také. Chvíli jsme hovořili a tehdy jsem si všiml, že ač usměvavá a pokyvující hlavou, její oči jsou někde jinde. Dívala se skrze mě do světa, o němž jsem nic netušil. Položil jsem jí ruku na zápěstí. To ji vrátilo zase ke mně. Vstala a odvedla mě do pokoje. Osprchovali jsme se spolu a položili se na postel vedle sebe. Leželi jsme na zádech, dívali se do stropu a drželi se za ruce. Pak se ke mně otočila, položila si hlavu na mé rameno a začala se mnou mluvit, jako kdybych byl její kluk, její opravdová láska, se kterou stráví zbytek života. Přijal jsem tu roli a choval se stejně. Plánovali jsme, co uděláme s abuelou – babičkou žijící osaměle na pokraji chudoby v děsivých poměrech Venezuely, jak pomoci dostat jejího brášku do Ameriky na střední školu, aby mohl prožít obyčejný všední život, jak podpořit mámu s tátou, aby přežili v systému, který na své chudé nebere ohledy. A taky jsme se bavili, kam budeme spolu cestovat, kolik budeme mít dětí a kde budeme bydlet. To ji pobavilo a rozesmála se. Posadila se na posteli a zeptala se, jestli se může obléct. Kývl jsem, že ano. Naše role skončily, vrátili jsme se ke svým životům a už sami za sebe sešli zpět do baru. Objednal jsem jí další gin s tonicem a asi půl hodiny jsme si ještě povídali. Tentokrát její oči zůstaly s námi. 

Zaznamenal: Jiří Roth; Obraz: Jan Breughel mladší – Venuše v kovárně Vulkánu; Foto: VitalBrand