Nemůžu minout jehličnatý strom, vysoký jako žebřík do nebe, abych si na tu chvíli nevzpomněl: drsná kůra větví srovnaných nad sebou přesně pro podobné příležitosti a nohy roztřesené rozlehlostí času a země. Nahoře obloha a dočasné útočiště vhodné k přemýšlení a pozorování okolí. O čem ale přemýšlet a co pozorovat? Jako když teď nasypu do kávovaru zrnka z jednoho z patnácti nebo dvaceti zásobníků exotických druhů kávy a pak si jdu sednout na terasu a rozhlížet se po kraji. Obvykle uvidím chrchlající traktor na poli, někdo ze sousedů něco šlechtí na zahradě nebo na domě, letadla bíle přeškrtávají nebe, les za polem a loukou mění barvy a všechno mi to do nosu posílá své bezděčné vzkazy.
Co vlastně čekám, že uvidím? Doufám tu se svým voňavým horkým šálkem v nějakého zatraceného spasitele? Celé ty mechanické hodiny maskované právem na odpočinek. Po čem? Tehdy ráno, přibližně před třiceti nebo čtyřiceti tisíci lety to bylo podobné.

Nemělo smysl lézt na strom a rozhlížet se po známé krajině, ale nabídl se tu způsob, jak vykonat něco se začátkem a koncem a pak se uvidí. Další patro větví. Možná se něco stane. Možná bude vidět až do tábora a někdo pokývá hlavou a provinile se podívá k lesu. Anebo přidupe stádo prasat a bude čas spočítat mladé a odhadnout, který kus bude nejzranitelnější.
Další patro si vybral ptačí párek pro hnízdečko. Holá teplá tělíčka bez ohně nechutnala nijak zvlášť, ale každé jídlo teď může rozhodnout mezi životem a smrtí. Každé vajíčko, každá houba, všechno.

Protože přijde čas, kdy žaludek bude protestovat mnohem víc než ten můj při občasných pondělních půstech a možná právě to jedno růžové křidýlko dodá kousek síly nutné k přežití k dalšímu jídlu. Takže musíme spolknout všechno, malá lidská povodeň odhodlaná jen tak nevyschnout.

O patro výš už byly větve silné tak akorát, aby udržely váhu těla. Zachytil se rukama za větve nad sebou jako když jsem ještě jezdil MHD a chvíli se rozhlížel, čekal, podléhal úzkostem a zase z nich vystupoval, na okolní větve si občas přiletěli posedět ptáci včetně nervózního párku, jemuž právě sežral potomky. Na kůře někam pospíchaly roty mravenců, slunce probleskovalo jehličím, všechno se dělo stejně jako kdykoli jindy.

Mohl to být normální všední den odsouzence k osamocené smrti, kdyby se na časoprostorové síti podrážděné výškou a druhem stromu neobjevil povědomý uzel.
„Heeej!“
Hlas poznal okamžitě, matka to nevzdala.
Zavolal zpátky, odklonil větve a dole u paty stromu se rozsvítila světlá skvrna její tváře. A to bylo tak špatně, tak moc špatně, že to horší být nemohlo, ale zároveň byl rád, že ještě jednou uvidí zblízka člověka, který ho nebude chtít nebo muset zabít. Ale je to matka. A v téhle jediné chvíli všechno končí, ale v žádné jiné. Ale v téhle chvíli ano. Ale v žádné jiné ne a když lezl dolů, chytal se větví vztekle i šťastně, dokonce v jednom patře. Vůbec sem neměla chodit, protože s každou další větví se mu chtělo víc a víc brečet a to nikdy nepomáhá. Sám před sebou by nikdy nebrečel, ale s matkami jsou všichni děti.
Když doskočil na zem přímo před ni, nevěděl, co říct.

Tvářila se klidně, žádné rozpatlané slzy, ani naléhavé výrazy. Prostě matka. Položila mu ruku na rameno a pokusila se ho obejmout. Ucukl a díval se do země.
„Neměla jsi chodit,“ vypravil ze sebe.
„Musela jsem.“
Uslyšel, jak něco žuchlo na zem, a zvedl oči.
„Něco jsem přinesla,“ řekla matka a klekla si ke zavalitému chlupatému vaku a pak zasunovala ruku dovnitř jako do nory velkých vodních myší, vytahovala věci a rovnala je vedle sebe na zem posetou jehličím.
Dva nože, dlouhý na podřezávání zvířat i lidí a kratší na jemnější práce. Hromádku kostěných háčků na ryby. Kamenné hroty na oštěpy, široké i tenké, sekyru, několik pruhů sušeného masa včetně rybího, to měl nejradši, s krystalky oškrábanými z jeskyní v horách pro lepší chuť. Nůž se zubatým ostřím na dřevo, jehly z kostí, jeden naostřený kámen do jedné ruky, dobrý na cokoli.

„A tady usušené bobule,“ vysvětlila ke koženému sáčku a položila ho vedle sekery a přidala dlouhý řemínek „kdyby něco“. Zdálo se, že vak nemá dno. Kusy sladkého hnízda včel zabalené v širokých listech, další sáčky se sušenou trávou proti horečce a dva tenčí pruhy kůže na sepnutí vlasů, když člověk běží a potřebuje čistý výhled. Všechny ty věci byly jako vzpomínka, ke každé měl v hlavě výjev. Posedávání na břehu řeky, včelí žihadla, rvačky, nemocné noci. Matka zůstala klečet s prázdným vakem v klíně.
„Vzala jsem to už večer, když všichni seděli u ohně.“
Tak proto ji neviděl.
„Otec?“
„Jako vždycky.“
„Jo,“ přikývl. „A ona?“
Matka zavrtěla hlavou. „Špatná žena. Vždycky. I ta, co vidí ve tmě. Nikdy jsem jí nevěřila.“
„Já ještě neznám duchy smrti,“ řekl.
„Já vím.“
„Možná už brzo…“ Začal, ale zmlkl, nechtěl, aby ho utěšovala.
„Možná,“ pochopila. „Ale teď ještě ne. Jez,“ podala mu kus sušené ryby. „Potřebuješ sílu. Máme ještě na zítra, pak už ne.“
Zahryzl se do masa a seděl tam s matkou na místě, kde dnes svítí a rachotí město, ale tehdy tam bylo ticho a hluboký tmavý les.

Předchozí kapitola: Mužská věc 129: Schizofrenie znásobené smrti

Text: Dalibor Demel
Foto: Shiraz Henry, Unsplash
Ikona: MV a Unsplash