Možná bych se měl všem omluvit. Byl jsem až moc lehkomyslný a pokusil se znovu rozpojit, co se oddělilo jen nějakou zatracenou evoluční náhodou. Nesměřují snad všechny snahy rozumu ve vědě, náboženství nebo fetování k nacházení souvislostí? Není snad vývojově užitečnější spojování než rozdělování i za cenu občasného pádu do primární magické kaše? K čemu jsou události rozložené na stole? Co to do mě vjelo? Proč jsem celé hodiny obracel v ruce kousky puzzle a používal je jako činely?
No jistě, že ne. Nemohl to být stejný strom jako úplně poprvé, když jsem shora uviděl tvář té cizí ženy – ale rozhodně stejné místo poblíž řeky a skal.
„Ty si myslíš, že ta chlupatá ženská má se mnou něco společnýho, že jo?“ zeptala se Julie po návratu z koupelny do postele.
„Jo.“
„A co teda?“
„Nevím.“
Pohledem do zrcadla se věci zjednodušily. „Nevím“ mi úplně stačilo a zatím jsem neměl žádné ambice rovnat věci do řádků.
„A taky žena, co toho kluka dostala do průšvihu. Obě, viď?“
„Jo.“
„Ale když si to myslíš, tak musíš vědět i to, co mají se mnou společnýho. Jinak to nedává smysl.“
Julie a její rozum.

„Tak dobře,“ uznal jsem hodnotu námitky. „Mám teorii, ale ještě to nevím jistě.“
„Tak teorii…“ převalila se na záda a demonstrativně zkoumala strop. „A nemáš něco jasnějšího? V padesáti?“
Bylo to tak. Ani v padesáti jsem ještě nechtěl za každou cenu sešívat události a postavy tou nejzjevnější nití, a když tehdy odcházel k řece a skalám, celý nervózní a zároveň ohromený osudovostí té chvíle i vůní lesa, vůbec ho nenapadlo, že svou liščí ženu ještě někdy uvidí. Pevně tiskl oštěpy, bylo dobré cítit opracované dřevo. Kamenné hroty vražené do rozštípnutého klacku a přivázané a zapatlané lepkavou šťávou stromů. Sekyra za pasem. Tuhá prasečí kůže na nohách proti trnům a ostrým kamenům.
Bude muset něco ulovit. Jestli chce žít i den po pozítří. Bez jídla se dá vydržet dlouho, ale ne, když jste sami. Nikdo mu zvíře nenažene. Nemůže ho poranit oštěpem, a pak klusat krajinou, dokud kořist nepadne. Zeslábne a nakonec padne on. Musí útočit ze zálohy jako při prvním lovu. Nebezpečnější práce. Jíst často. Všechno, co najde. A oheň. Ohňové kameny mu nedali, musí vyvolat plameny ze dřeva a to může trvat dlouho.

Pomalu procházel pořád ještě známou krajinou a zatímco se blížil k řece a skalám, řekl jsem Julii, jak moc ho mám rád. Jak obdivuju jeho schopnost neupustit oštěpy na zem a nezarýt nehty do hlíny. Jak bych mu přál, aby přežil zimu, protože nikdo by si to nezasloužil víc.
„Hm. A nejsi trochu narcis?“ zasmála se. Představa, že mezi mnou a jím není žádná hranice, se jí líbila jako ty její řetězy natřené bezbarvým lakem.
„Asi jo,“ souhlasil jsem a znovu zaznamenal slabou vůni krysího bříška venku u popelnic. „Jinak bych tak dlouho nepřežil.“
„A jak dlouho jsi teda přežil?“
Na to jsem neměl odpověď, i když jsem se snažil, opravdu, přibližně v tomhle stylu:

Všechno se to stalo mně, milá Julie, ale od toho kluka a předtím od ztraceného lovce prasat mě přesto něco odděluje. Malá schizofrenie znásobené smrti. Jsem a nejsem to já. Jako když na tebe z rodinného alba vypadne fotka, kdy se jako kojenec koupeš v zinkové vaničce s vodou ohřátou na slunci, přesně si vybavuješ, jak tě hladina lechtala na vrásčitém baculatém bříšku a nehet tiše skřípal o drsný kovový povrch, ale – jsi to vážně ty? Nebo minulost uložená v mozku – a kdyby existoval dostatečně silný důvod – připravená ke vzkříšení? Ranná kapitola příběhu pro pořádek nazvaného jménem a příjmením?
„A jakej myslíš, že máš důvod teď? Na co jsi vůbec myslel, než ses vyboural na tý motorce?“
Teď už se mi to zdá poněkud kýčovité, ale na souřadnicích noci se nabídla jediná možná odpověď jako výsledek dobře vyřešené rovnice.
„Na tebe,“ řekl jsem, zatímco v jiném čase se pružná svalnatá postava s oštěpy za pasem vyhoupla na nejspodnější větve věčného stromu a šplhala k vrcholu, protože jedině tam bylo doopravdy bezpečno. A samozřejmě ptačí hnízda. Vajíčka. Mláďata. Možná i stromové myši a med.
Měl jsem hlad a on věděl, jak ho zahnat, milá Julie.

Předchozí kapitola: Mužská věc 128: Petra to zvládne za 20 minut

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: Pixabay