Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Středa 16. srpna

Pamatuju si, jak jsem se už na škole děsil toho, že jednou budu muset chodit do práce. A čím víc se ta doba blížila, tím větší mi naháněla hrůzu. To obklíčení pracovní dobou bylo jako těžké závaží zavěšené na krku na tenkém ocelovém lanku. Jakmile člověk pohnul nevhodně hlavou, hned ho bolestivě přidusilo. Asi mě budete mít za blázna, ale i dvouletá vojna pro mě znamenala oddálení té děsivé skutečnosti, která měla ovlivnit celý můj produktivní život. 

Nešlo o to, že bych nechtěl nic dělat a chtěl se jenom válet. Tady šlo o to povinné naprogramování života. O to, že ráno musíte být stůj co stůj na značkách a vydržet tam, dokud siréna neodpíská konec. 

Mluvíme tady o rozvinutém socialismu v naší československé společnosti, kde dnes levičáky tolik opěvované právo na práci bylo zároveň v ústavě zakotvenou povinností pracovat, která – jak jsem se později na vlastní kůži přesvědčil – byla skvělým nástrojem KSČ, jak trestat nepohodlné občany. Kdo nepracoval, byl automaticky příživník a patřil za mříže.

V lednu před maturitou přišli k nám do školy náboráři z JZD a státních statků chomutovského okresu a podle výsledků a doporučení učitelů si vybírali své budoucí zaměstnance. Já jsem se nechal zlákat na pozici agronoma do Místa. Datum nástupu: 1. 8. V lednu mi to bylo jedno, ale po maturitě, kterou jsme měli někdy koncem května, byly najednou přede mnou tři měsíce prázdnin, kdybych já blbec nekývl na tu práci. 

Červen jsem si ještě užil, ale v červenci už mě to začalo pálit a hlodat a nakonec jsem se rozjel do Místa, kde jsem jim oznámil, že nenastoupím. Jenomže v půli srpna už bylo jasné, že někam do rachoty musím. A já nevěděl kam a co. 

Nakonec to vyřešil můj tatík, který mě přes známosti protlačil na místo učitele prvního stupně v Klášterci nad Ohří. Učitelů bylo tehdy málo, první stupeň prakticky na všech školách ovládaly ženy, takže z hlediska kolektivu to bylo super. Akorát že jsem neuměl učit. Takže můj nástup jako třídního učitele 3. třídy byl opravdu žalostný. Nevěděl jsem, co si s těmi caparty počít. Vysvobodila mě až vojna. Povolávací rozkaz jsem dostal v půlce září a třicátého už jsem seděl ve vlaku směr Stříbro.

Tady bych udělal rozsáhlý střih, během něhož jsem se vracel z vojny zpět do školství, pak přišly průšvihy s rudými autoritami, nadešel listopad 1989, následovaný neúspěšným podnikáním a znovu nutnost nějakého zaměstnání. Já prostě věřím, že jak si to člověk v hlavě naprogramuje, tak pak mu v tom vesmír vychází vstříc*. Od chvíle, kdy jsem znovu začal pracovat pro jiné, jsem už nikdy neměl pevnou pracovní dobu. Je to dobré jak pro mě, tak pro mého chlebodárce, protože když pro něho pracuju, tak s plným nasazením a s chutí, ale také s vědomím, že když se mi nechce, tak prostě nedělám. Nikoli na jeho úkor. Co po mě požaduje, to mu dodám vždy a včas. Tedy většinou včas. To vždy platí. 

Proto zásobování automatů je pro mě další v řadě dream jobů, jelikož mým úkolem je, aby byly stále plné. A kdy je naplním, je už každému jedno. Nechal jsem si i psaní článků, časopis Reportáže z průmyslu mě zásobuje tématy a já je ochotně zpracuji. Bohužel jsem se přistihl, že trpím – a tady bych prosil o pozornost pány psychology a sociology, protože zavádím do praxe zcela nový termín – Nuskovým syndromem**. Tento syndrom se vyznačuje tím, že jím postižený jedinec v době rapidně se blížícího konce termínu odevzdání stanoveného úkolu vyvíjí zcela iracionálně úplně odvislou činnost, která nejenže nepřispívá zdárnému splnění úkolu, ale ještě zvyšuje stres pramenící z vědomí, že úkol zaboha nemůže stihnout odevzdat včas. A tak ty poslední zbytky času, který mu do termínu zbývá, dělá něco zcela jiného, než má. Například já mám dnes odevzdat pět článků a místo toho, abych na nich pracoval, píšu tenhle seriál, který klidně může den dva či libovolnou dobu počkat. 

S odstupem let a s nabytými zkušenostmi si uvědomuju, jak nutné je mít práci, která člověka baví, nebo ho naplňuje, nebo mu aspoň generuje spoustu prachů, jinak člověk svůj život vyplencá pro nic za nic a z tohoto světa bude odcházet jako zahořklá nenávistná osoba. U mě se střídaly body jedna a dva, občas souběžily oba dva najednou, bohužel nikdy nenastal bod tři, což zřejmě pramení z mého juvenilního předsevzetí, že nikdy v životě nechci být bohatý – viz věta označená*. 

Proto v důchodovém věku rozvážím červenou fábií legální drogy do automatů od Liberce po Příbram. A ano, baví mě to, a ano, naplňuje, nebo spíš uspokojuje (Možná konečně i dopíšu svou knihu Jak vést spokojený život.). 

 

Pátek 18. srpna

Včera jsem se poprvé ženil. Ne přímo včera, ale v roce 1985. Na svoje první manželství už si skoro nepamatuju, za což svůj mozek neustále velebím. Sice nikdy nebudu schopen napsat vlastní paměti – tedy budu, ale budou celé vymyšlené –, zato se moc netrápím tím, co bylo. Jak bych mohl, když si to nepamatuju. Na druhé straně mi zůstaly v paměti některé střípky, které mi zřejmě do smrti nezmizí. 

Když se mě v úterý v restauraci ptal Dalibor na to, kdo byla má osudová žena, nedokázal jsem hned odpovědět. Když jsem pak jel tramvají domů, vzpomněl jsem si na jednodenní epizodu ze svého života. Byl jsem tehdy na nějakém svazáckém pobytu, který byl rozprostřený v Jablonci nad Nisou a v polské Szklarske Porębě, kam jednoho odpoledne přijela jakási Stáňa, sestřenice naší vedoucí. Bylo jí něco přes třicet, mně snad osmnáct, nevím přesně, v obličeji byla straaaaaašně ošklivá, ale měla v sobě charisma, které mě úplně uchvátilo. Padli jsme si do oka prakticky okamžitě a Stáňa se pak ode mě nehnula celý zbytek dne. Večer jsme ulehli spolu s ostatními (spali jsme ve spacácích na zemi ve třídě nějaké školy, takže zřejmě byly prázdniny) a ráno, když jsem vstával, byla už Stáňa pryč. Jak nenadále přijela, tak taky zmizela. Nikdy jsem ji už neviděl, ale ten půldenní vztah, kdy jsme si užili spoustu legrace i erotického pnutí, ve mně zůstane už navždy.   

 

Pondělí 21. srpna

Na televizi obecně moc nekoukám. Nekoukám ve smyslu: Pustím si bednu a čumím na to, co mi tam někdo jiný servíruje. Obvykle si najdu nějaký film nebo častěji dokument, a to mě baví. Česká televize odvádí skvělou práci, když k různým výročí vyloží na pultu svého iVysílání všechny možné dokumenty, které k tomu byly natočeny. Je tedy jasné, že dnes, kdy je to 55 let od neuvěřitelně drzého a chlíváckého napadení naší republiky, se tu objevily snímky zachycující nejen samy události, ale především osudy lidí, kteří se tehdy dostali do přímého střetu s realitou. 

Například jsem nevěděl o zastřelení několika mladých lidí v Jičíně ožralými vojáky polské armády. Nebo o tom, jak prožívali okupaci vojáci z povolání a jak dopadli ti, kdo vstup vojsk spřátelených armád neschvalovali. V dokumentu Jany Hádkové Osudový zvrat (2018) plk. Václav Volf, v srpnu 1968 major 2. tankového pluku v Rakovníku, vzpomíná: „V roce 1969 už jako zástupce velitele pluku jsem měl vést jednotku do Prahy na potlačení demonstrace k prvnímu výročí srpnové okupace. To jsem odmítl. Vlastně jsem odmítl rozkaz velitele pluku. Řekl jsem, že tam nepůjdu, že proti vlastním lidem – když jsem nemohl proti nepříteli – tak proti vlastním lidem zasahovat nebudu. Našlo s v armádě dost lidí, kteří byli schopni a ochotni, hlavně ochotni, ty čistky dělat.“

Něco jako národní povaha údajně neexistuje, ale já si přesto myslím, že existuje vzorec chování v národě zakotvený, který nějak vyplývá z historických zkušeností jeho příslušníků. Takže Češi podle mě neustále někoho viní ze své špatné situace, ale když se pak podíváme na ono období podrobně, zjistíme, že největší zlo na Češích páchají zase Češi. Za všechny viz výše uvedený citát. 

Text: Jiří Roth
foto: Inna Mykytas/pixabay.com; iVysílání ČT
ikona: Jiří Roth by DALL.E

**Nuskův syndrom je pojmenovaný po Michalu Nuskovi,
skvělému art directorovi časopisů Esquire a FHM,
který v době uzávěrky, kdy v jeho počítači
čekala na zalomení řada prázdných stránek,
vybíral s autorem tohoto textu nejlepší helmu na motorku.