Spoluautoři druhého dílu běžecké bible vybaveného tréninkovým manuálem mají pár poznámek ohledně radosti, tance a obouvání. A proč vám svižný klus a kadence zachrání zdraví?
„My všechno pořád jenom komplikujeme,“ zakroutil hlavou Chris a po jeho stole a současně displejem mého kompu přeběhla kočka. Pohoda a zároveň energie, jakou jsem před třinácti lety cítil nad jeho knihou Born to Run (Zrozeni k běhu), jsou tedy skutečné a nezabije je ani Zoom.
„Lidé zapomínají na radost, na potěšení z běhu,“ pokračoval Chris. „Máme jednoduché instinkty, ale ne, to nám nestačí, musíme je zkomplikovat, přidat k nim spoustu idejí, ega, představy… Pro mě je běh velmi jednoduchý mechanismus přežití našich předků z doby kamenné a my jsme teď k tomu přidali to ostatní včetně závodů a všeho kolem. Zapomíná se, že při běhu byste se měli cítit dobře. Pořád. Nemělo by vás nic bolet a neměli byste z toho být v depresi. Protože jestli se vám tohle děje, něco děláte špatně.“
Ve vedlejším digitálním okně souhlasí další hrdina Born to Run, běžecký kouč Eric Orton. Bez něj by se možná Chris nikdy tak daleko nerozběhl. A bez čtvrtstoletí Erikových zkušeností by určitě loni nevyšlo pokračování Born to Run 2 s podtitulem The Ultimate Training Guide. „Mohlo by zajímat dva druhy běžců,“ přichystal si Chris bonmot: „Lidi, kteří začínají a nevědí, co mají dělat, a ty, co už běhají dlouho, ale vlastně nevědí, co dělají.“ A samozřejmě bude řeč i o botách, zraněních a technice běhu. Protože Born to Run spoustu běžců stáhlo z bot úplně nebo je přimělo přezout do minimalistických modelů. Což vedle blahodárného návratu k jednoduše bosé noze způsobilo i dost trablů – zvlášť když to uděláte daleko za horizontem dětství.
Chris upozorňuje, že „poselství knihy neznělo ,Kupte si jiné boty a všechno se změní‘. Šlo o proměnu běžecké techniky.“ A to je práce kouče přirozeného běhání, jako je Eric: „Taková změna techniky může našemu mozku trvat dlouho, protože tu hraje roli svalová paměť, a neobejde se to bez frustrace, takže někteří sportovci to nakonec vzdají a racionalizují si, že se bez změny techniky obejdou.“
Právě proto se Eric s Chrisem shodnou na tom, že k běhu spíš než mindset mechanického kondičního cvičení patří skutečný technický trénink, jaký znají hokejisté nebo golfisté. A boty? „Když začnete s běháním, hned se vás všichni ptají na boty a závody. Boty a závody. A to je problém,“ uvažuje Chris. „Protože vás tlačí marketing. Koupit si boty, čím tlustší podrážka, tím lepší, a pak už si je kupovat pořád. Jenže silnější podrážka není lepší, složitější není lepší, odpověď je znovu v jednoduchosti.“
Jak vědí čtenáři původního Born to Run, Chris má dost důvodů (i důkazů) k přesvědčení, že za množstvím běžeckých zranění podupávají silně odpružené boty a přirozenému a zdravému běhu svědčí spíš bosá noha nebo minimalistické značky jako Xero Shoes. A karbonové pláty a podobné technologie? „Karbon funguje na zrychlení a zlepšení výkonu, ale namítl bych, že čím víc nohu oddálíme od země, tím jsme nestabilnější,“ vysvětluje Eric. „Klidně používejme boty, které zvyšují výkon, ale v kombinaci s minimalistickými botami. Až vám v nich nohy zesílí a vybudujete běžeckou techniku, vyšší podrážky už prostě nebudete potřebovat.“
Chris se ovšem hlásí s nesouhlasem: „Jestli se jmenujete Kipchoge, klidně karbon používejte, jestli ne, je vám k ničemu. Většina z nás neběží maraton za dvě, ale spíš za čtyři hodiny. Takže strávíte o polovinu víc času v botách se silnou podrážkou, které způsobují nadměrnou pronaci. Je to jako s auty – existují supersporty, ale většina z nás chce něčím normálním dojet do práce. Takže se nabízí otázka, jestli karbon pomáhá všem, nebo jen úzké skupině elitních běžců.“ A tahle poznámka o rychlosti by neměla zapadnout, protože, jak upozornil Eric, „hodně zranění vzniká, když běžíme pomalu a easy. Běžet ultramaraton pomalu znamená koledovat si o zranění. Čím delší dobu strávíte na jedné noze, tím hůř, protože ji přetěžujete.“
„A proto lidem doporučujeme, aby běhali rychle,“ dodává Chris. „Ne nutně co do tempa, ale v kadenci. „Znáte písničku Rock Lobster od B-52? Tak tohle je přesně ten rytmus.“
Pokud ji neznáte a nevadí vám při běhu sluchátka, pusťte si cokoli se 180 BPM. A hlavně, jak oba zdůrazňují, „mějte z běhání radost“. I když to někdy může znamenat okliku.
„Kdysi jsme s Erikem v Arizoně potkali indiánskou cvičitelku, která neměla ráda běhání. Zvedala činky, kettlebells, zvládala všechno možné – kromě běhu. Eric ji učil techniku, ale čím víc se snažila, tím víc byla v křeči, až ji Eric zastavil a vzpomněl si: ,Ty jsi taky tanečnice, že jo? Tak ukaž, jak tancuješ.‘ Začala a bylo to tak lehké a přirozené. ,Vidíš?‘ na to Eric. Tak tohle je běhání!“ Takže… Přejeme příjemný taneční běh!
A protože tu byla řeč o maratonu a ohebných podrážkách, vzali jsme novodobé minimalistické boty do starobylého s maximálními nároky na terén Řecka. První maratony byly dozajista trailové, takže jsme do řeckého prachu a na mokré a kluzké pobřežní balvany vypustili model Messa Trail II. Neboli prakticky stejnou botu jako ohnivá limitka XERO Born to Run, jen ve střízlivějších barvách pro všechny, kdo si na výstřednost Červené Karkulky zatím netroufají. Což je přesně můj případ. Takže:
Kouzlo mizejících bot
V minimalistických modelech různých značek jsem běhal posledních deset let, až do vleklého zánětu plantární fascie a přilehlých šlach, kdy jsem s během musel na čas přestat úplně. Přinutilo mě to znovu se zamyslet nad svou nedokonalou běžeckou technikou, poohlédnout se po kompromisech – a nakonec se experimentálně vrátit k botám ohebných ve všech směrech. Zkusit to znovu byl pro mě tak trochu risk, ale trailová Xera poskytovala aspoň jistou mentální obezličku – díky vzorku trailových bot se podrážka přece jen zdá psychologicky silnější.
O tomhle modelu se ví, že poněkud lépe odolává vodě než jiné modely, takže v Messa Trail druhé generace, vylepšené verzi trailových bot, celkem v pohodě proběhnete bahnem a mokrou travou. Nic z toho jsem na prašných cestách ostrova Karpathos neobjevil. Moje lehce vystrašená chodidla čekaly horské cesty se směsí kaménků a prachu v kontrastu s řasami porostlými kameny těsně nad hladinou moře. A v obojím případě se boty podobaly tak trochu přísavkám chobotnic – jakmile došlápnete, máte slušnou jistotu, že se vám noha nesmekne a obousměrná „véčka“ v kombinaci s přilnavým materiálem podrážky přilnou k povrchu a umožní kvalitní odraz. Drží dokonce i při prudkých sebězích v prachu a drobných kaméncích a odpustí i nedostatky v běžecké technice. Vzhledem k přetrvávajícím trablům se šlachami jsem v botě nechal vložku (3,5 mm), což ve spojení s podrážkou o síle 5,5 mm nadělilo téměř centimetr ochrany. Jo, kdysi bych vložku okamžitě vyndal a přes půl centimetru gumy mezi ploskou nohy a terénem by se mi zdálo moc, ale teď jsem vážně zatleskal. Tuhle botu, pochopitelně s nulovým dropem, lehkou jako olivová ratolest (no, to se nechávám trochu unést, má velikost váží něco přes dvacet deka, takže ratolest s pár olivami) oceníte, když se k minimalistickým botám vracíte nebo s nimi začínáte. Vnímáte povrch a přitom si užíváte dostatečnou ochranu a vaše svaly a šlachy mohou pomalu znovuobjevovat své přirozené schopnosti. K tomu samozřejmě patří tradičně prostorná špička pro svobodné palce, jemná síťovina dobře odvětrává a celý ten technologický fígl vede k tomu nejdůležitějšímu – za chvíli zapomenete, že nějaké boty vůbec máte na nohách.
Prostě vykonáváte pohyb, díky němuž naši dávní předkové přežili, ti nedávnější klusali řeckými horami jako poslové dobrých i horších zpráv a vy se na chvíli můžete cítit jako další ve štafetě. Messa Trail II jsou přesně takové mizející boty. Což vyžaduje ještě jednu praktickou poznámku – jestli si je pořídíte, noste je fakt jen na traily, protože na asfaltu, betonu a jiných rovných plochách vzorek ubrousíte natotata. A takhle by boty vážně mizet neměly…
Text: Dalibor Demel
Foto: Sasin Tipchai z Pixabay (náhled), Xero Shoes a Max Demel
Ikona: Jiří Roth a Unsplash