„Já drůbež moc nemusím, ale když jde o kachnu, tak neodmítnu nikdy,“ pravil pan Vojtěch a zasnil se. Farář, který mu naslouchal, při té představě přimhouřil oči a zadíval se kamsi k nebi, jakoby očekával, že mu jeho nadřízený nějakou tu kachničku sešle do náruče. 
„No jo, ale to nesmí bejt ta bílá, ta tučná, to muší bejt ta divoká,“ zahalekal truhlář Jandera, silně nahluchlý sedmdesátník, který dobře slyšel, jenom když šlo o jídlo. Na konci věty pak silně mlaskl, jak to dovedl jenom on. V mládí dělal stavěče u cirkusu a osvojil si spoustu důležitých dovedností, mezi něž patřilo i lovení drůbeže na dvorcích počestných obyvatel měst a vesnic, kterými projížděli. 
„Víte, já tu kachničku peču pomalu, jenom při nějakých šedesáti stupních. Hezky ji upravím, vložím do pekáčku, obložím ji zeleninou, a přesně ve dvě v noci ji dám do předehřáté trouby právě na těch šedesát stupňů. Obědváme v poledne a to masíčko se jenom sype,“ popisoval pan Vojtěch svou metodu pečení kachny.  
„No jo, ale to nesmí bejt ta bílá, ta tučná, to muší bejt ta divoká,“ zdůrazňoval Jandera. 

Pan Vojtěch s panem farářem se na něho podívali s něhou v očích a svorně přikyvovali. Samosebou že to nesmí být ta bílá, ta uřvaná, ale ta čínská, nebo pekingská, která toho moc nenahýká, ona se vlastně hlasově projeví jenom když ji vezmete za křídla, která jednou rukou až u kořene stisknete k sobě, potom ji jemně dáte hlavu na špalek, kachna v domnění, že uletí, natáhne krk, a vy tou druhou rukou, ve které máte sekyru, jí tu hlavu useknete. A kachna začne divoce máchat křídly, pomáhá si přitom nohama, a když nejste dost obratní, tak vás může ošklivě poškrábat. Kachny totiž mají docela ostré drápy, víte? 
To kačer, ten nevydá ani hlásku ani když ho nesete na popravu. Kačer od tohohle kachního druhu asi nemá hlasivky či co, protože jenom tak sípe, jako sípali v nemocnici lidi s covidem, a rozčileně škube hlavou dopředu a dozadu, takže je dost těžký se mu tou sekyrou trefit na krk. A když ho trefíte blbě, tak přeseknete ten krk vejpůl a to je velká škoda, protože krk se dává do polívky a vařený má na sobě spoustu lahodného masa, o které se tím nepodařeným švihem sekerou připravíte.

Tyhlety čínské nebo pekingské kachny mají maso červené s krátkými vlákny, takže neleze do zubů jako třeba to z kuřecích prsou, to maso chutná skoro jako divočina, akorát že divočina je tuhá, zatímco tohle maso je křehoučké a když ho pečete jako pan Vojtěch, tak samo odpadává od kosti a vy ho jenom nabíráte vidličkou, dáváte si ho do úst a sajete tu lahodnou šťávu, která když se smíchá se zelím a bramborovým knedlíkem, tak je to to nejlepší, co jste kdy měli v puse, je to jídlo, které si představujete, že dostávají ti, co po smrti šli do nebe a dočkali se tam všech rajských potěšení. Jakoby nebožtíci potřebovali jídlo, že ano. 
Ani pan farář neuměl uspokojivě zodpovědět otázku pana Jandery, jestli v tom nebi – nebo pekle, podle toho, kam se dostane – bude taky jíst. Pan farář sice mluvil něco o tom, že jídlo je pozemský úděl a v nebi ho není třeba, ale to pana Janderu moc neuspokojilo, protože pan Jandera jediné potěšení, které na zemi má, nachází v jídle, a tak si nedokáže představit, co by asi tak mohlo bejt v tom nebi lepší než ty nejvybranější lahůdky, jaké si on, pan Jandera, dokáže představit. Nad jeho představami by asi výživoví poradci dostali žaludeční vředy provázené ledvinovou kolikou a zánětem žlučníku, ale pro pana Janderu to bylo zhmotnění vysněného ráje, kam se chtěl po smrti dostat.

Na Výtoni, tam, jak staví tramvaj, na tý straně dál od řeky, je takový domeček ponořený do terénu, kdysi tam bývala podskalská celnice a když říkáme kdysi, tak je to opravdu kdysi, protože ta celnice tam byla už v roce 1500 a společně s barokně přestavěným kostelem svatých Kosmy a Damiána v areálu Emauzského kláštera je jedinou dochovanou památkou někdejší rybářské osady Podskalí. Dneska je tam Hostinec na Výtoni, a na jeho jídelním lístku najdete hlavně – kachny. Takové kachny, o jakých mluvil pan Vojtěch a o jakých snil pan farář, takové kachny, které, jak říkal truhlář Jandera, „nesmí bejt ty bílý, ty tučný, to muší bejt ty divoký“. A na tyhle kachny jsme si s Daliborem zašli. 

Ještě když jsem bydlel na vesnici, tak jsem tyhle kachny choval, vždycky na podzim jsem je zabíjel, škubal a kuchal, a pak jsme je dávali do mrazáku, a já jsem počítal, na kolik neděl v roce mi ty kachny vystačí. A Dalibor, když ještě dělal šéfredaktora časopisu FHM, se jednou za mnou na vesnici vypravil i s fotografem, a tam jsme dělali reportáž o zabíjení kachen, protože jsme chtěli těm ptákům s lahodným masem vzdát hold, chtěli jsme jim poděkovat za to, co nám dávají, a chtěli jsme také čtenářům časopisu říct, že když si chtějí pochutnat na opravdu dobrém masíčku, musejí nejdřív zabít to zvíře, které takové masíčko má. 

Když jsme šli do Hostince na Výtoni, tak jsem si vykračoval vesele, protože jsem se těšil na to kachní maso a měl jsem radost z toho, že kvůli tomu nemusím žádnou kachnu zabít, oškubat a vykuchat, ale že si prostě jenom objednám něco z toho, co mají na jídelním lístku, a oni mi to přinesou už hotové a možná že i stejně připravené, jako to dělal pan Vojtěch. 
A tak to také bylo. Já jsem tedy udělal ještě tu chybu, že jsem si předtím objednal šneky. tedy ona to nebyla chyba rozhodovací, ale gastronomická, protože jsem se těma šnekama tak nasytil, že mi už nezbejvalo moc místa na tu jejich kachničku s masíčkem, který samo odpadávalo od kosti, takže ho stačilo jenom nabrat na vidličku a dát do úst a společně se zelím a bramborovým knedlíkem, v Hostinci na Výtoni tedy dělají bramborové šišky, což je vlastně dobrý nápad, protože když si ukrojíte kousek té šišky, tak ten kousek je nějak menší než když si ukrojíte kousek z bramborovýho knedlíku, takže se vám do pusy vejde o to víc masa. A zelí. Protože já na pečené kachně miluju to zelí, a tady, v Hostinci na Výtoni, dělají to zelí mimořádně dobře. Jejich zelí je plné chutí, je nejdřív trochu nakyslé, potom lahodně tučné a nakonec opojně nasládlé, že si musíte nabrat další zelí na vidličku, a když už tam máte to zelí, tak pochopitelně trochu toho masíčka a kousek bramborové šišky, a když to tak převalujete v puse a vnímáte ten karneval chutí, musíte dát za pravdu panu Janderovi, že ráj bez jídla není k ničemu, protože nic tak úžasného jako dobré jídlo prostě nemůže existovat.  
Díval jsem se na Dalibora, jestli mu také tak chutná jako mně, a chutnalo, protože už asi deset minut nikdo z nás neřekl ani slovo, uzavřeli jsme se do sebe, postavili jsme kolem sebe hradbu před celým světem, protože ani jeden z nás nechtěl, aby nás někdo vyrušoval, protože jsme si chtěli s těmi chutěmi pohrávat a nasávat je a vstřebávat a cítit tu radost, která nám prostupovala celým tělem, radost ne z toho, že do sebe něco cpeme, ale radost z té kombinace pokrmů, z nichž každý jeden by obstál i zcela samostatně, ale takhle ve skupině, a my víme, že ve spojení je síla, to už říkal moravský kníže Svatopluk svým synům, když v ruce lámal jeden šíp po druhém, což bylo snadné, ale když pak těch šípů vzal celý svazek, zlomit jej nemohl, takže synové na vlastní oči viděli, že když budou spolu, nikdo je neporazí, tak i tohle spojenectví chutí v Hostinci na Výtoni mělo tu výhodu, že ho jen tak někdo neporazí. 

Když jsme s Daliborem dojedli, podívali jsme se na sebe, usmáli jsme se, a ještě chvíli jsme mlčeli, já trochu zasněně, jako pan Vojtěch, Dalibor zase zbožně, jako pan farář, jenom číšník halekal jako pan Jandera, že jestli nemáme dost, že nám ještě nějakou lahůdku přichystá. My jsme ale dost měli, a tak jsme si každý dal něco na zapití, Dalibor pivo, já červené víno, které tu jen tak mimochodem mají rovněž skvělé, jasně, každý vám řekne, že kachna má plavat a bude vám vnucovat pivo, ale já, kdysi dávno velký pivař, mám dneska nejraději víno, a tohle červené, už si nepamatuju, jaké to je, ale mají ho v nápojovém lístku, tak tohle červené bylo přesně vybrané k tomu voňavému, šťavnatému a křehkému masíčku z kachen, jaké tu v Hostinci na Výtoni připravují. 

Asi bych o tom mohl vypravovat ještě dlouhou chvíli, ale mám lepší nápad – jděte to vyzkoušet sami. A pak nám klidně napište, jestli vám to taky tak chutnalo jako nám.

Text: Jiří Roth
Foto: Dalibor Demel
Ikona: Mužská věc