Nic jsem nezapomněl. Ale už žádné ulepené útržky nervujících představ. Co od ní vůbec potřebuju? Má hezký zuby, možná. Uvidíme, co se z ní stane. Ze všeho. Musím se jenom soustředit, protože tady jsem já a to venku je svět jako vždycky. Velký, záhadný, nevyzpytatelný, ale to jsem já taky. A navíc – co se mi vlastně může stát? Nanejvýš to všechno skončí a uvidíme, jestli duchové smrti mají opravdu tak tenké ručičky.
„Jo, máš pravdu,“ řekl jsem a jednou rukou jí zespoda objal bradu a zmáčkl tváře a přesně věděl, co všechno tím riskuju. „Všechno se to stalo mně.“

Jediná žena, s níž se teď pravidelně stýkám, má ale taky svoje trable.
„Tak si představ, co si ti chlapi dovolej,“ postěžovala si mi zdravotní sestřička Petra a na ex do sebe hodila deci vína, které i já cucám aspoň natřikrát. „Běžím do salonu od pedikérky, abych to stihla, a za dveřma zákazník a prej že má jen dvacet minut. Tak já na to, že uděláme aspoň záda a on, že to je dobrý, že stačí jenom vyhonit. Co si do hajzlu myslí? Já mám maturitu a jsem přece hlavně masérka.“
To „hlavně“ zdůraznila, i když jsme oba věděli, že v popisu její práce je napsané malým písmem někde vpravo dole.

„A cos teda udělala?“ odložil jsem cohibu na okraj popelníku, čas běžel.
Mávla rukou, přetáhla si triko přes hlavu a dodala, že na hoňku jí stačí čtvrthodinka, takže všechno dobře dopadlo a já si znovu uvědomil, jak moc jsem si po Juliině posledním zmizení tyhle jasně definované vztahy zamiloval. Mám je rád jako malinkatá růžová kuřátka, něžně jim foukám do peříček a všelijak o ně pečuju. Je to všemi podceňovaná vzácnost a zasloužila by si plnou společenskou rehabilitaci. Díky Petře si bezvadně procvičuju prostatu a pravidelnost sexuálního života mě zbavuje frustrace, z níž by se časem vyvinula duševní i tělesná ochablost, deprese, nálada na ose zatrpklost – zahořklost a jiné neduhy samotářského života ve středním věku. Tyhle dobře ohraničené vztahy mají spoustu výhod. Moc jsem jich v životě nepoznal, aspoň co si pamatuju, takže když se Petra jde za dvě hodiny (plus minus pět minut) vysprchovat, naskočí do kalhotek, zapne podprsenku, hodí na sebe zbytek oblečení podle ročního období a já jí pak podávám bankovky, cítívám se velmi blízko štěstí. Svět je půvabný a plný naděje jako ranní mlha nad jabloňovou alejí. A já si pak dám saunu a pivo a jdu si odpočinout, protože Petra má něco málo přes třicet a rozhodně mě nešetří. A pak si jako spokojeně nacucané klímající miminko pohrávám s představou útulného předvídatelného světa – než se propadnu do zběsilých snů, v nichž všechno začíná znovu a znovu už půl milionu let.

Možná bych se měl všem omluvit. Byl jsem až moc lehkomyslný a pokusil se oddělit, co se oddělilo jen nějakou zatracenou evoluční náhodou. Nesměřují snad všechny snahy rozumu ve vědě, náboženství nebo fetování k nacházení životadárných souvislostí? Není snad vývojově užitečnější spojování než rozdělování i za cenu, že na čas šplouchnu do primární magické kaše? K čemu jsou události rozložené na stole? Co to do mě vjelo? Proč jsem celé hodiny obracel v ruce kousky puzzle a používal je jako činely? A proč mě na to zase musela upozornit ta ženská? Nemohl bych býval přišel na tak základní směřování sám – a sám se taky přistihnout při omylu?
No jistě, že ne. Nemohl to být stejný strom jako úplně poprvé, když jsem shora uviděl tvář té cizí ženy – ale rozhodně stejné místo. Poblíž řeky a skal.
„Ty si myslíš, že ta chlupatá ženská má se mnou něco společnýho, že jo?“ zeptala se Julie po návratu z koupelny do postele.
„Jo,“ protože kdo jsem, abych odporoval něčemu tak zjevnému?
„A co teda?“
„Nevím.“
Pohledem do zrcadla se věci poněkud zjednodušily. Především pro mě, ale to stačilo a já doufal, že jehlu s nití na sešívání časových odlehlostí zase neztratím.

Předchozí kapitola: Mužská věc 127: Jediný živý člověk

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: Pixabay