Vlasy jí létaly kolem hlavy jako hadi v mlze a jak se přibližovala, slyšel ji funět a hekat. Rychle přemýšlel, hodně rychle, jako když bojoval s trojicí útočníků v rokli. Když ho dohoní, umře s ním. To ale není to nejdůležitější. Všichni umírají dřív než chtějí a jinak než by o sobě chtěli slyšet vyprávět. Otočil se a znovu rozběhl. Vzali ho mezi muže a umřít jako dítě s matkou by bylo špatné. Bylo by to proti všemu. Jako by si znovu měl hrát v kalužích, ořezávat klacíky a hrát si na oštěpy. Nepatří k nikomu. Ani k matce. Zrychlil, přeskočil pár padlých stromů a letěl zelenou hladinu kapradí jako když já vezmu svého Range na louku a šlápnu na plyn. Vpředu nečekalo nic, ale když maska rozráží travnaté moře, mívám pocit, že jsem si vybral život místo smrti. A to je v tomhle nádherném, tichém a dokonale opevněném domě velká věc.

Nové pachy, nový vzduch, nové stromy, nové listy, nové trávy i kameny. Odrážel se od země k dlouhým skokům a ještě se snažil zrychlovat, protože kdyby se zastavil, mohly by mu v tomhle novém světě změknout kolena. Utéct matce bylo snadné, už nevydrží běžet dlouho. Chvíli ještě slyšel, jak ho volá, ale stromů mezi nimi přibývalo a když se udýchaný a zpocený zastavil na kraji rokle a ramenem opřel o strom, zůstaly jen zvuky lesa. V uších mu tepalo a bušilo, běžel dlouho. Lovci teď budou brousit zbraně, dojedí studené maso z jeho ještěra, budou pít, kadit, možná i přemýšlet. Někdo se chystá spát. Otec půjde vyhrabat hlínu a pak se vrátí matka. Budou mluvit, nejspíš i křičet. Jestlipak už se matka dozvěděla, co včera ráno řekl lovcům? Že se ho svou hlínou pokusil zabít? A že byl další, komu se to nakonec povedlo? To je jedno, je to daleko, jinde. Chytil pár hnědých lesních žab a snědl je živé, ohňové kameny mu nedali. Nedali mu nic a poslali ho doprostřed směrů samotného. Určitě by to nakonec udělali i bez toho výmyslu jeho ženy a Té, která vidí ve tmě.

Znovu se rozeběhl, ale rychle přešel do klusu a pak už jen šel, musel šetřit síly. Postupoval roklí směrem k řece, je jedno, kam půjde, ale musí si vybrat směr. Jít známým směrem uklidňovalo. Rozhodl se, že dnes přespí u skály, kde ulovil svou dvojitou kořist. Dobrá myšlenka, má svůj směr. Zatím je to stejné jako První lov. Zatím se nic zvláštního neděje, tohle si říkal, když se blížil ke skalnatému břehu s vysokými stromy a nad korunami stálo slunce. První lov, První den. Mohla by to být další zkouška. Není, ale mohla by být. Jako jediný živý člověk v lese tak daleko od tábora se pomalu přestával cítit osamoceně. Svět je velký a záhadný a nikdo neví, kde a proč končí. Jsou tu zvířata, houby, stromy, rostliny a pořád má své dva oštěpy. A je tu řeka. Ryby. Další žáby. Ještěrky a hadi, kteří se dají chytit. Sám uprostřed směrů byl vždycky, teď je to jen víc vidět. Možná tahle stará slova neplatí. Možná není sám, ale spíš jediný. Jediný člověk uprostřed směrů. Jediný člověk uprostřed všeho, to bylo mnohem lepší.

Pomalu pokračoval k řece a jeho mysl roztržená na dvě části se pomalu zcelovala jako rána v kůži. V dálce se mezi stromy zatřpytila hladina, do vzduchu pronikalo bahno, rybí sliz a nálady vodních živočichů. A tady jde jediný člověk. Zkusil se zasmát. Šlo to a slyšet lidský hlas vůbec nebylo špatné, což je taky důvod, proč pod touhle střechou osazenou solárními panely poslední generace mluvím sám se sebou i proč jsem si tehdy v noci dal tu práci a všechno to Julii vyprávěl. Potřeboval jsem to od sebe slyšet jako starou písničku.

„To je strašně sexy, že byl takhle úplně sám,“ přerušila mě Julie svým obvyklým provokativním tónem vybízejícím k žárlivosti. A pak se na mě podívala z výšky polštáře, sedla si na mě jako zápasník na poraženého soupeře a chvíli se mi zblízka dívala do očí. Jako kdyby se dívala špehýrkou na dveřích dovnitř. Do prostoru, který jsem tehdy ještě nechápal ani já. Do cely, která se měla pomalu otevírat a zapomenutý odsouzenec se měl nadechnout a dát si svůj první aperol, bylo léto, prokristapána!
„Sexy není moc chytrý slovo,“ pokusil jsem se namítnout, ale její pohled někam skrze hladinu mého sklivce mi neumožnil pokračovat.
„Na slovech nezáleží, miláčku, netvař se zase jako učitel.“
„Bejvalej.“
„Právě. Já moc dobře vím, kdo jsi, ty hajzle,“ mhouřila oči jako detektiv pár tahů před chvílí, kdy rafinovanému zločinci dojdou duševní patrony.
„Ty mi tady vyprávíš o nějakým mladým chlapovi z pravěku, jako by se tě to snad ani netýkalo. Není ti to trochu divný?“
Chlapi z pravěku. Její výpad pronikl špehýrkou jako orlí dráp hladinou vody a rozletěl se mou rozšířenou myslí obsahující kromě center slasti a racionálního myšlení i nekonečně široký a dlouhý džbán paměti. Proč musí být všechno tak složité? Nemohla by se mi vrátit moje malinká padesátiletá sklenička obsahující jedno dítě, jedno odfláknuté manželství a knihovnu zastavěnou pedagogickou literaturou?

„Proč blbý,“ potřeboval jsem trochu času, protože posledních 24 hodin ve 21. století mi připadalo poněkud přeplněných. V noci bouračka, ráno pokus o vraždu, odpoledne odhalení nájezdů mého bezohledného a bezhraničního otce a Juliiny šílené ochoty mu vyhovět – hezky jsem jí to vyjmenoval, ale byla neúprosná: „Hlavně si nestěžuj. Za všechno si můžeš sám. Nesnáším chlapy, co si stěžujou. Tehdy cestou tou roklí k řece jsem žádný fňukání neslyšela. A tam šlo fakt do tuhýho.“
Pořád se dívala skrze mě, skrze nás, skrze to všechno. Pootevřeným oknem byly cítit popelnice a vsadil bych se, že kolem zdi domu přeběhla krysa, pach všech hlodavců má stejný základ, stejně jako chuť. A řeknu vám, že v dnešní Evropě máme opravdu zbytečné předsudky a je chyba všechna ta chlupatá sousta z pastiček vyhazovat do koše a nevzít si od kocoura ani jeden jeho dárek.

„Venku je krysa,“ řekl jsem.
„Jo,“ usmála se Julie, ale v očích si zachovávala to přimhouřené soustředění. „Jo, takhle ti to věřím mnohem víc.“
„Jak to myslíš?“ věděl jsem, jak to myslí a taky to řekla.
„Že by ses měl přestat vykrucovat a říct to úplně jednoduše.“
Teď bylo na mě, abych přimhouřil oči a taky jsem to udělal, protože mi už nic jiného nezbývalo.
„Jako že se to všechno stalo v podstatě mně?“ řekl jsem a zaznamenal, jak krysa vykvikla, když jí na záda skočilo něco těžkého, nejspíš kočka, jo, určitě to byla kočka.
Vzala mě jednou rukou za tváře a zmáčkla, i když musela tušit, co tímhle arogantním chvatem riskuje.
„O tom v podstatě si ještě popovídáme na neurologii, ale – samozřejmě, že tobě. Komu jinýmu? Dyť se na sebe podívej!“ vzala mě za ruku, stáhla z postele, dovedla do koupelny k zrcadlu a rozsvítila.

Opřel jsem se o umyvadlo, zíral do skla a chvíli mi trvalo, než mi došlo, na koho se dívám. Tohle bylo jiné, než když jsem si na čelo namaloval rozříznutým prstem rudou čáru. Chlap v zrcadle byl cítit mnohem větší porcí krve, vlastní i cizí. A žádná stopa po příjemném natož zdvořilém výrazu, dokonce ani když jsem se na něj díval. Což kromě jiného znamenalo, že se mi to líbilo. Žádné námitky. Stejně jako když si dneska na tvář nanesu holící mýdlo štětkou z jezevčích chlupů a pak pěnu stírám břitvou ze solingenské oceli. Mé legrační padesátileté skleničce se tehdy definitivně utrhlo dno a mizelo v propasti hluboké sto tisíc let. Padalo a otáčelo se ve vzduchu a jak se vzdalovalo, házelo prasátka vzpomínek.

Přemet nad příkopem, v němž zůstala motorka.
Julie ječí ve slovenském penzionu.
Kluk ve druhé lavici se zase blbě usmívá.
„Voláme, píšeme,“ loučí se z patra moje žena, zatímco její milenec se na mě v předsíni rozpačitě usmívá.
Vezeme si syna z porodnice, něco mňouká se ze sedačky.
Svatba, pastor se nadechuje mezi slovy svého banálního proslovu.
Zavřené dveře otcovy pracovny, ale stejně nedosáhnu na kliku.
Na stropě nad postelí u příbuzných leze pavouk, už jsem tu sám moc dlouho. Kam zmizela matka?

Samozřejmě tam bylo i spousta šťastných a veselých Vánoc, ale teď si vzpomínám jen na tyhle. Ještě chvilka nepříjemného světla doprovázená vlastním novorozeneckým řevem a skleněné kolečko zmizelo ve tmě. V černé všepohlcující hlubině postupně probarvované nesrozumitelnými šmouhami zakončenými tváří v zrcadle a chladnou snahou urvat z lesa a času to nejlepší a nechat se zabít co nejpozději. Úleva, vážně velká úleva a zároveň děs, dohlédnout tak hluboko. Znovu jsem se podíval na ksicht v zrcadle a obrátil se k Julii.

Kdysi mi dokázala nahánět strach, ale teď tam prostě stála. Žena. Její podezřelá fotka psa na lednici, sklony k hysterickým výbuchům, horní příčka mezi vlivnými podnikatelkami ve Forbesu, řetězy přetřené bezbarvým lakem, společná budoucnost. Nic jsem nezapomněl. Ale už žádné ulepené útržky nervujících představ. Co od ní vůbec potřebuju? Má hezký zuby, možná. Uvidíme, co se z ní stane. Ze všeho. Musím se jenom soustředit, protože tady jsem já a to venku je svět jako vždycky. Velký, záhadný, nevyzpytatelný, ale to jsem já taky. A navíc – co se mi vlastně může stát? Nanejvýš to všechno skončí a uvidíme, jestli duchové smrti mají opravdu tak tenké ručičky.
„Jo, máš pravdu,“ řekl jsem a jednou rukou jí zespoda objal bradu a zmáčkl tváře a přesně věděl, co všechno tím riskuju. „Všechno se to stalo mně.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 125: Poněkud krvavá výpověď z korporátu

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Foto: SplitShire z Pixabay