Seniorem proti své vůli: Akta X

Krásný čas bytí vám přeju. To, že tohle čtete, znamená jediné – zatím jste ještě naživu. Určitě všichni znáte ty bezvadný bonmoty, který říkají, jak je to stáří vlastně skvělý. Stáří je jediný způsob, jak neumřít mladý. Ha ha ha, mlátím se do stehen. Nebo: Jsi starý tak, jak se cítíš. Pak je mi sto let. Nebo: Každý jednou zestárne. Tak to prrr, mě do toho netahejte. Tohle se mě vážně netýká. Já žiju pořád stejně, jakoby konec byl v nedohlednu.

 

Pondělí 24. července

Bezdomovec láskyplně uložil své zvířátko do tašky a odkráčel do útrob města.

Omšelý muž, na němž bylo patrné, že patří k pražským bezdomovcům, stál uprostřed chodníku na Karlově náměstí, rukama mával ve vzduchu a vydával jimi pantomimické povely doprovázené nesrozumitelnými zvuky. Přestal jsem plnit automat a pozoroval ho. Když zvednutá ruka prudce mávla k zemi a uprostřed letu se zastavila, mohlo to znamenat: sedni! Roztažené ruce konejšivě se plácající jako křídla nějakého čápa dávaly tušit povel lehni. Ruce už zase mířily k nebi a zuřivě se točily nad mužovou hlavou, čekal jsem, kdy se do sebe zamotají, ale nezamotaly. U mužových nohou ležela neforemná špinavá a potrhaná hadrová taška a vedle ní – krabice (od) džusu. Ty povely mířily na ni a to, jak se muž ke krabici láskyplně sehnul a pohladil ji, dávalo tušit, že je s výcvikem spokojen. Chvilku ještě trénoval své nehybné zvířátko, pak ho láskyplně ukryl v tašce a potácivým krokem odkráčel do neznáma.

Už jsem končil, když do výklenku strčil hlavu muž neurčitého věku s rozcuchanými vlasy a s pusou rozevřenou srdečným úsměvem odhalujícím holé dásně: „Nemáš něco navíc?“ „Zadarmo,“ dodal, když jsem neodpovídal. Slušně jsem se omluvil, že jsem hlídaný z centrály a ukázal nápadně nenápadně na kameru umístěnou v pravém horním rohu výklenku. „Jojojo,“ zahlaholil a zase zmizel. 

Podobná situace se opakovala v Kladně. Rovnal jsem sáčky do spirál, když se ke mně přitočil trochu zavalitý cikán. „Včera vám to tu chtěli nějací chuligáni vykrást,“ zahájil hovor. 
„A proč se jim to nepovedlo?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal.
„Já jsem jim v tom zabránil. Vyhnal jsem je.“
„Tak to mockrát děkuju.“ Odhadoval jsem, kdy to přijde a nečekal jsem dlouho.
„Nedal byste mi jeden sáček?“ žebral odměnu za svůj zásah mladík.
„Moc se omlouvám, kamaráde, ale všechny ty sáčky mám na podpis a automat je zapojenej na telemetriku, takže přesně ví, kolik v něm je sáčků, kolik se jich prodá a tak. Moc se omlouvám, ale nemůžu, musel bych to zaplatit ze svýho,“ zvolil jsem ten nejdůvěrnější tón, jakého jsem byl schopen. Kluk chápavě pokyvoval hlavou,  kupodivu přestal otravovat a zmizel kamsi do sídliště. 

A do třetice Liberec. Tentokrát se dostavila starší cikánka, ruce plné igelitek, ani je neodložila a drmolila tisíckrát pronesená slova: „Milýpanedejtemidesetkorunnajídlomámhlad…“ Chvilku se odmlčela. Zaujalo ji, co dělám. „A co to máte?“ 
„To je tráva, hulení,“ odpovídám co nejstručněji.
„A na co to je?“
„To se kouří.“
„Dejte mi jeden.“
„Nedám.“
„Tak dejte mi jeden. Třeba ten modrý. Mám hlad.“
„To se nejí. To se hulí. A měla byste po tom ještě větší hlad.“
„Tak dejte deset korun na jídlo, máte v kapse drobné,“ somrovala a mně se najednou nechtělo jí lhát, zvlášť když věděla, že mám v kapse drobné, ale zároveň jsem jí nechtěl nic dát. Chabě jsem breptal, že jí nic dát nemůžu. Nemůžu? Nechci, tak je to. Nechci dávat nic týhle špinavý cikánce, nechci, aby se mě dotýkala, nechci, aby se kolem mě motala. 

Zřejmě uměla i číst myšlenky, protože se mlčky ode mě otočila, s taškama v rukách vešla do nákupního centra a – rozplynula se. Bezděky jsem strčil ruku do levé kapsy kalhot, do té, kde mi cinkaly drobné, a pevně je sevřel v ruce, jako by mi je mohla ta čarodějnice nějak vyfouknout. Zastyděl jsem se a drobné vyndal na světlo. Dvacka, pětikoruna a asi šest nebo osm dvoukorun a korun. Nic. Pakatel. Mohl jsem to tý babce dát. Podíval jsem se do široké chodby nákupního centra lemované obchody se zbytečnostmi, ale z cikánky zbyl jenom nafialovělý opar vznášející se nad hlavami zákazníků. 

Čtvrtek 27. července

Když sjíždím Žitnou ulicí na Karlák, občas zahlédnu muže, který se od hlavy do pasu obléká jako muž a od pasu dolů jako žena. Šel rychlým krokem nahoru ulicí, nějaké tričko s límečkem, přes něj sako, krátká sukně, tmavé punčochy s obrovskými oky a lodičky na podpatku. Musel v tom umět chodit, protože i když spěchal, ani jednou nezaškobrt. Na semaforu svítila červená, tak jsem ho mohl v klidu pozorovat. Najednou otočil hlavu a zadíval se přímo na mě. Normálně bych alespoň uhnul očima, ale ty mě neposlouchaly a já na něj zcela neskrývaně civěl. V jeho očích se v tu ránu rozlilo takové přátelské porozumění a koutky úst neznatelně zacukaly. Ani nezpomalil, uháněl kamsi s hlavou opět otočenou k cíli své cesty, zanechal mě udiveného a překvapeného za volantem. Připadal jsem si jako někdo, kdo obdržel telegram v jazyce, kterému nerozumí. 

Krása je ukrytá v ošklivosti. Od chvíle, kdy jsem tuhle větu četl nebo slyšel poprvé, si víc všímám lidí kolem sebe a v jejich ošklivosti hledám krásu a naopak.

O hodinu později na přechodu v Podolí jsem čekal, až přejde tatínek s malým klučíkem na dětském odrážedle. Když byl přímo přede mnou, tak se ten klučík zastavil, zahleděl se na mě a s naprosto kamenným obličejem mi zamával. Pak jel zase dál. Můj opětovaný pozdrav už neviděl, soustředil se na svůj fyzický výkon a snažil se držet krok se svým tatínkem.

Našel jsem si novou zábavu – až obsedantně dávám přednost chodcům. Nejen na přechodech, i mimo ně. Jakmile vidím někoho stát u kraje vozovky, hned zastavuju a dávám znamení, aby klidně přešel. A mrzí mě, když někoho přehlídnu a nepustím ho. To mám chuť to otočit a omluvit se mu. Nepustil jsem černovlasou dívku schovanou za přenosnou dopravní značkou, nepustil jsem starou paní s velkými taškami, která šla po chodníku souběžně se směrem mé jízdy a najednou udělala vlevo v bok a chtěla přejít, ale já už byl na její úrovni a navíc za mnou jelo jiné auto, takže kdybych zabrzdil, nejspíš bych ho přivítal v kufru mé fabie. 

Zastavil jsem před přechodem, kde čekala paní středního věku a když mi pohledem děkovala – měla také plné ruce – zvedl jí vítr vlasy a já viděl plešatou hlavu. Ta paní v se v tu chvíli nadzvedla asi deset centimetrů nad zem a zbytek přechodu už jenom přeletěla.

Krása je ukrytá v ošklivosti. Od chvíle, kdy jsem tuhle větu četl nebo slyšel poprvé, si víc všímám lidí kolem sebe a v jejich ošklivosti hledám krásu a naopak. Je to dobrodružná činnost a ne vždycky se to podaří. Prakticky pokaždé pod krásou najdu ošklivost, ale dost často pod ošklivostí žádnou krásu neodhalím. Ale nedělám závěry, jen se tím bavím.

Text: Jiří Roth
Foto: autor a Arturo Rivera/unsplash.com
Ikona: Jiří Roth by DALL.E