Díval se lovci přes rameno, jestli nezahlédne otce nebo ženu, ale nikde je neviděl, to je jedno. Jeho mysl se roztrhla na dvě části. Jedna zmizela do jeskyní pod horami a ochrnula, druhá cítila v rukách dva oštěpy a sekyru, a v břiše poněkud složitou úlevu. Dospělí se tvářili vážně, děti nechápaly, co se děje, ale cítily, že něco důležitého: všechno teď bude jinak. Dospělí říkají, že teď už bude všechno jinak, dokázal si představit, co z těch tlam vypadlo, jaké představy, ostatně včera u ohně slyšel všechny ty návrhy.

Hlavní lovec mu sundal ruku z hlavy a poodstoupil. Chvilku si připadal, jako kdyby mu někdo vzal pruh kůže kolem beder a stál tu nahý, ale pořád měl svoje oštěpy. Tohle bude další první lov a on už jeden zvládl tak, že to nikdo nikdy neviděl. Bude to velká věc. Větší než kdy zažije kdokoli z nich. Prohlížel si jejich tváře, vzrušené, vážné, pootevřené mordy, jako když děti poprvé vidí, jak se prase stahuje z kůže a pak se mu rozřízne břicho a vnitřnosti vyhřeznou k zemi. Otec, matka, žena, nikdo se nepřišel rozloučit. No a co. Když skákal ze skály na svoje dvojzvíře, když zabil ještěra, udělal to sám.
Lovec se sehnul do hromady suchých větví připravených u ohniště, jednu vzal, podržel konec nad nízkými denním plameny a nechal rozhořet.

„Podal mu ji jako nějaký zatracený žezlo,“ řekl jsem tedy Julii a všiml si, že se tváří stejně jako přihlížející členové kmene. Vzrušení se nedalo přehlédnout, myslím že si to svým obvyklým způsobem užívala, kniha o mučení a technikách poprav na mahagonových policích v jejím bytě měla ohmatané a pocintané desky, moc dobře si pamatuju ohnutý roh stránky 57, kde se pojednávalo o částečném stahování z kůže zaživa.
„A pak řek, že jeho život samoty uprostřed směrů začne, až plamen na tý větvi zhasne,“ pokračoval jsem a čekal, co to s ní udělá. „To muselo bejt strašný,“ prohlásila se soucitným výrazem. Věřil jsem mu asi jako žralokovi úsměv, někde uvnitř jí to určitě připadalo jako boží nápad a vsadil bych se, že se v duchu zasnila nad tím, jak by mu ho i s tím hořícím klackem v ruce vykouřila. Ostatní si to ovšem taky užívali, protože se konečně NĚCO DĚLO. Už se to BLÍŽILO. Ještě chvilinku, všichni měli ve tvářích napsané vcelku moderní postřehy jako:

Za jak dlouho dohoří?
Hele, jak tu větev drží.
Teď ji otočil, ale má to marný.
Teď málem!
Dal mu tu větev moc dlouhou.
To je lepší než držet někomu ruku v ohni, tohleto, i když…
Nebude pršet?

Součástí scény se musel stát i drobný incident, kdy se z davu vybatolila malá holka s větvičkou a než mohla příslušná matka zasáhnout, pokusila se mu ji podat. Nejspíš ji navedli starší sourozenci, ale ne, samozřejmě si ten klacík nevzal a někdo z dospělých dítě nakonec vtáhl zpátky do hloučku a nejspíš trochu přidusil, protože tohle už by bylo vážně moc.
Pozoroval plameny požírající dřevo, v lese žije spousta zvířat, mezi lidmi a zvířaty není žádná hranice, všichni jsou součástí stejného boje. A často nevyhraje ten silnější, ale chytřejší. Odvážnější. Zoufalejší. Takže má pořád šanci. Hořící větev mu umožnila soustředit se na jeden světelný bod a už se nerozhlížet po ostatních. Zůstal sám uprostřed směrů a čím dřív si jeden vybere a vyrazí, tím víc získá času než se setmí. Tak to je.

Oheň stačil sežrat sotva polovinu větve, když se rozhodl být chytrý, protože nic jiného už teď nemělo smysl. Hodil ty rituální plamínky na zem před zaskočené obecenstvo, otočil se a vyrazil k lesu. Neohlížel se a běžel jak nejrychleji mohl. Ale ještě než minul první stromy, zaslechl za sebou zavřeštění. Zpomalil a pořád v běhu se ohlédl. Ze skupiny se oddělila ženská postava, cosi nesrozumitelného vykřikla a vyrazila k němu.
Zastavil se, opřel o oštěpy a rozhodl se za žádnou cenu nerozbrečet. Poznal ji už z dálky.
„Neee!“ křičela matka. „Stůůůj!“

Matka. Znělo to skoro jako by ho napomínala. Na malou chvilku si myslel, že je to jeho žena. Žena, která si ho vybrala a přivedla až sem. Měla to být ona. Ve dvou, s ní ve dvou by možná měli šanci, ale s matkou nikdy.
Vlasy jí létaly kolem hlavy jako hadi v mlze a jak se přibližovala, slyšel ji funět a hekat.

Rychle přemýšlel, hodně rychle, jako když bojoval s trojicí zmrdů v rokli. Když ho dohoní, umře s ním. On umře určitě, dnes nebo později, ale ona nemusí. Otočil se a znovu rozběhl. Vzali ho mezi muže a umřít jako dítě s matkou by bylo špatné. Bylo by to proti všemu. Jako by si znovu měl hrát v kalužích, ořezávat klacíky a hrát si na oštěpy. Nepatří k nikomu. A k matce nejmíň. Zrychlil, přeskočil pár klád a letěl zelenou hladinou kapradí jako když já vezmu svého Range na louku a šlápnu na plyn. Vpředu nečekalo nic, ale když maska rozráží travnaté moře, mívám pocit, že jsem si vybral život místo smrti. A to je tady v tom nádherném tichém domě velká věc.

Předchozí kapitola: Mužská věc 125: Poněkud krvavá výpověď z korporátu

Text: Dalibor Demel
Foto: Pixabay
Ikona: Unsplash a MV