„Navíc jsem si ani neužil,“ postěžoval jsem si Julii. „Komu by se chtělo jet přes půlku Evropy k moři jen kvůli cachtání? Leda dítěti.“
„Leda dítěti,“ souhlasila Julie
„Leda dítěti,“ zopakoval jsem s masochistickým odporem, jako když jsem kdysi z vinotéky vytáhl moravské cuvée namíchané pro turisty. Někdo mi ho nejspíš přinesl jako dárek a já tu flašku z roztržitosti a zbytečné slušnosti nevylil do hajzlu. Dnes už bych to udělal, ale tehdy jsem se celým 0,7 l za něco trestal. Nechutně slastná zkušenost, cucat v sídle za nižší desítky milionů takovou břečku. Břečku, která mi navíc kdysi docela chutnala, v akci stála pod stovku a mátla svět úhlednou vinětou. Ještě teď mám na jazyku cukrovou pachuť dobrou tak do dětské přesnídávky, mastný povlak na pizze v Šibeniku – a sůl dvou nebo tří slz tehdy na stromě. Taková krátká dětská chvilka, na dlouho poslední.

 

Matka měla štěstí. Umřela hned druhý den a umřela rychle. Když se ráno probudil, už seděla dole a rozhrabávala hlínu. Slunce, suchý vlažný vítr. Mohl by to být dobrý den. Před usnutím přemýšlel a teď je čas to udělat. 

Vzal oštěp a seskočil dolů k matce, ukázala mu dlaň, tlustí bílí červi, ryby je mají rády. Jenže ryba nebude stačit. Potřebuje větší zvíře. Sedl si k matce, stiskl oštěp mezi stehny a řekl, o čem uvažoval: Nezůstanou v lese. Půjdou kolem řeky a pak přes holé pláně až k nekonečně slané hladině a když budou mít štěstí, když uniknou šelmám, můžou se cestou k někomu přidat. Když přinesou dary, když se jim bude dařit v lovu. Budou ale potřebovat ohňové kameny. Bez ohně jít nemůžou. Ohňové kameny jsou v táboře. Má je nejsilnější lovec, má jich hodně, oni potřebují jen dva. Nemůže tam ale jen tak přijít, musí ulovit něco většího jako dar. Matka zatím počká v koruně stromu než se vrátí. Přinese jídlo i pro ni a pak půjdou a budou mít oheň. Nebo se možná něco velkého změní. Možná se změní všechno.

Matka ho nechala domluvit, na chvilku se zamyslela a zavrtěla hlavou. 
„Slaná hladina je daleko a možná není vůbec. A nikdo nás nepřijme, ne před zimou. A kdyby nás přijali, budou mít jinou krev a budou nás bít a ještě horší věci. Ale spíš nás zabijou a vezmou si tohle,“ ukázala na vak. 
„A když se vrátíš pro kameny, podříznou tě,“ pokračovala tónem, jako by počítala ulovené ryby. „Měls radši spát. První, koho potkáš, tě bude chtít zabít. Musí tě zabít. Nikdo ti nesmí pomoct. Nesmí se tě ani dotknout. Kameny ti nikdo nedá ani za stádo prasat. Ani jeden. To víš, ne?“

„Vím,“ řekl.
„A stejně tam chceš jít?“
„Musím.“
„Proč?“
„Protože jsem neudělal nic špatně,“ zakřičel to hlavní, o čem v noci uvažoval. „Nemáme tu být. Já ani ty,“ pokračoval klidnějším hlasem, ale v utajeném koutě mysli se rodila docela jiná, mnohem šílenější myšlenka. Ještě neměla tvar, ale už pomalu doutnala.

Než ji ale nechá rozhořet naplno, musí se ještě naposledy vypravit ke svým lidem. O téhle zárodečné představě matce nic neřekl, ani by nevěděl jak a nejspíš by tomu nerozuměla. Teď si určitě myslela, že se jen nechce vzdát tak snadno, že potřebuje za sebe i za ni bojovat jako dospělý muž – ale já, já mu v té jeho rafinované velkorysosti držel palce: Všichni by měli dostat šanci. I ti nejubožejší a nejkrvelačnější zabedněnci všech dob. Nejdřív musejí dostat svou poslední šanci, aby sladkou zničující vlnu nezničila hořká příchuť.

„Já vím, žes neudělal nic špatně…“ pokrčila rameny jako že na tom vůbec nezáleží, že to nikoho nezajímá, protože důležitější jsou jiné věci, „ty to pořád nechápeš?“
„Musím to zkusit,“ řekl a natáhl se pro oštěp, „aspoň zkusit.“ 
Matka dlouho mlčela, dívala se mu do očí, něco v nich hledala a možná si myslela, že našla. Přikývla.
„Dobře. Tak jdeme. Potřebuješ hodně masa.“

Namítl, že musí jít sám, ona počká v bezpečí na stromě a pak teprve… Neposlouchala ho, sáhla do vaku pro sekyru, namáhavě vstala a odcházela mezi stromy. Když si všimla, že zůstal stát, otočila se. 
„Dva lovci, snazší lov,“ kývla a měla pravdu, takže vzal oštěp a následoval ji. Nechtěl nechat matku jít první, ale ona sledovala vlastní cestu a nezáleželo na tom, jestli vpředu nebo za ním. Nakonec šli vedle sebe a les houstl, rozhlíželi se a snažili se jít tiše, kvůli lovené zvěři i šelmám. Blížili se k roklině, kde se ubránil těm třem krysám, ale teď se mu nelíbila. Cítil tíseň a strach, něco se dělo s jeho nohama. Když sestoupili do rokle, země z něj vysávala sílu, bylo to špatné místo. 

Nedal na sobě nic znát a matka nezpomalovala, spíš zestárla než zeslábla a to bylo dobré. Překonali roklinu a vystoupali protějším svahem. Pořád cítil slabost, krk a břicho mu tiskla úzkost, jako kdyby šel nebezpečnou soutěskou. Cokoli a kohokoli, kdo jde proti němu, musí potkat, nevyhne se, neuteče, neschová. 
Šli ale s matkou dál, už slyšel šumění řeky, ale ani tenhle zvuk se mu nelíbil, zněl jako tlumený řev. 

A pak se zastavili. Vydechl, ale nádech nepřišel, břicho i hrudník se sevřely, jako když se potopil k jezernímu dnu. Čekalo mezi stromy, srostlé se zemí jako skála na konci cesty. Osamělé obrovské zvíře s popelavou srstí, vztyčenýma ušima a špičáky vyčnívající po stranách z protáhlé huby. Jako kdyby se spářila síla s rychlostí, krvelačnost s nenasytností. Uviděli ho oba najednou, stálo přímo proti nim na délku tří vzrostlých stromů a pak – nikdy nezapomněl, jak se na něj matka podívala. 

Otočila k němu tvář, oči skryté ve vráskách pod nízkým čelem, šedivějící vlasy jí splývaly kolem uší a klidně, jako by vůbec nespěchali, ukázala na strom. A pak se dotkla jeho ramene, velmi pomalu odvrátila tvář a s tou svou legrační sekerkou v ruce se rozběhla proti zvířeti, které se už s rozšklebenou mordou řítilo k nim a každým skokem rostlo. Matka běžela proti němu a ječela jako ještě žádnou ženu ječet neslyšel, nebo si to nepamatoval, nebo ozvěna jejího křiku patřila hasnoucí a nepřístupné vzpomínce. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 131: Poslední dětská chvilka

Text: Dalibor Demel
Foto:  Jean Sebastien Staudt na Pixabay
Ikona: Mužská věc