„Kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá,“ připomíná renesanční znalec moci Niccolò Machiavelli ve svém nejdůležitější díle Vladař. A my nadšeně nebo naštvaně přikyvujeme.
Svět, jak ho známe, skončí. To je naprosto jisté. Nevíme jenom, kdy k tomu dojde a jak hluboká ta změna bude. Stalo se to už mnoha životním formám před námi a s veškerou úctou k technologickému pokroku nenajdete moc důvodů, aby to nepostihlo i nás. Rozvrátí se klima? Omdlí někdo na jaderné tlačítko? Podlehneme přecitlivělosti na mikroorganismy nebo názory ohrožující křehnoucí psychickou rovnováhu? Smaže nás AI? Nastane blackout a definitivní temnota? Přiletí asteroid? Vesmírní těžaři lidské krve? Tohle taky nevíme.
Globální nebo přinejmenším kontinentální katastrofy vypadají definitivně. Dystopické filmy a zkušenost našich savčích předků, kteří přežili dinosaury v hlubokých děrách, nicméně naznačují, že všech se vyhlazení týkat nejspíš nebude. A kdo tedy přežije? Pár týdnů možná posádky budoucích vesmírných stanic a kosmických lodí na cestách, ale tady dole se už dávno vracíme ke strategii prvních savců po meteoritickém polibku Mexického zálivu před 66 miliony lety
Vladař v novém překladu Rudolfa Červenky a s poditulem „V mocenských záležitostech je nemorální jednání přípustné“ vyšla v omezeném nákladu v nakladatelství LEDA, v edici Prameny.
Křídovou rukavici zvedli preppeři: Lidé buď velmi opatrní, předvídaví nebo dobře informovaní plus firmy, které vám při ceně 80 tisíc korun za čtvereční metr zahrabou na zahrádce betonové útočiště. Kryty luxusní i skromné, na dobu, než se to přežene, nebo na roky – podle toho, jak moc se bojíte a na co máte. Přirozený výběr nového typu? Možná. Dřív nebo později ale dojíte poslední konzervu a budete muset nahoru. Kde se to celé začne vybírat znovu a dost možná velmi, velmi postaru. Raní placentálové a jejich ptakořitní kolegové by o svých osudových zápasech mohli vyprávět, ale lidé si s sebou pod zem přece jen mohou odnést výluh toho nejlepšího a nejužitečnějšího z encyklopedie lidstva.
A jistého temného večera bude možná jeden z posledních lidí na Zemi ve svém luxusním krytu dojídat poslední krevetovou konzervu a v knihovně si všimne útlého barevného hřbetu, nebo, jestli budou generátory elektřiny pořád OK, nalistuje ji kdesi ve virtuálnu. Mohl by v ní hledat odpověď na otázku, co vůdci zaniknuvšího světa udělali špatně. Jak je možné, že lidstvo na svou špici vygenerovalo sbírku figur s poruchami osobnosti všeho druhu a podle toho to taky dopadlo? Mohl ten dlouhý příběh skončit jinak? Vladař Niccoly Machiavelliho má už přes 500 let pár velmi renesančních postřehů.
Své nejvýznamnější dílo napsal v roce 1513, ale vyšlo až po jeho smrti, roku 1532. Věnoval ho rodu Medicejských (konkrétně „vznešenému Lorenzovi Medicejskému“). Machiavellimu šlo především o sjednocení Itálie, o jednotný stát, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Machiavellimu bylo jedno, jestli se to stane formou republiky, nebo autokracie. Jako vzor vladaře Machiavellimu posloužil neúprosně vládychtivý Cesaro Borgia. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl Machiavelli označen za cynika, jde ale spíše o zlom v pojetí vládnutí: vládce už není služebníkem Božím, je služebníkem státu (termín, který prvně použil právě Machiavelli). Útlý spis o 26 kapitolách je klíčovým dílem, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci, a stal se základem děl dalších teoretiků. Přestože se polyhistor a zakladatel politologie Machiavelli věnuje hospodářské stránce vládnutí málo, jeho poučení, že dobrý vládce má zajistit, „aby se nikdo nebál zvelebovat majetek z obavy, že mu bude odňat, nebo si otevřít dílnu ze strachu před daněmi“, není zjevně vůdci světa doceněno dodnes, patrně na rozdíl od myšlenky, že „lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá“.
Celým dílem pak rezonuje pro poslední přeživší velmi praktická myšlenka: člověk by měl spoléhat jen na své síly. Což je nakonec velmi archaická zkušenost známá i raným placentálům a až poslední konzerva odletí do koše, nic jiného nezbude ani našim potomkům. Než to (možná) začne celé znovu a kdosi s medicejskou náturou bude chtít rozhodovat, jak to uděláme příště.
Text: Dalibor Demel
Foto: Vica Glitter na Pixabay
Repro obálky: Leda, grafik: René Senko
Ikona: MV