„Já ještě neznám duchy smrti,“ řekl.
„Já vím.“
„Možná už brzo…“ Začal, ale zmlkl, nechtěl, aby ho utěšovala.
„Možná,“ pochopila. „Ale teď ještě ne. Jez,“ podala mu kus sušené ryby. „Potřebuješ sílu. Máme ještě na zítra a další den, možná dva, pak už ne.“
Zahryzl se do masa a seděl tam s matkou na místě, kde dnes bliká a rachotí město, ale tehdy tam bylo ticho a hluboký tmavý les.

A zatímco přežvykuje tuhé rybí maso, seděl jsem já se svou matkou na břehu chorvatského moře. Má čerstvě těhotná žena se rozhodla neohrožovat život dítěte balkánskou cestou a matka se nabídla, že pojede místo ní, protože na katedře biochemie začínala přednášet až koncem září a „bylo by hezký být pár dní pod dlouhý době jenom spolu“.

Samé rozumné vábivé důvody v čele s hrozbou propadlé dovolené. Rudé slunce se pak několikrát vyzývavě zanořovalo do vln, s matkou jsme se nakonec neshodli ani na směru, jakým na pláži rozložit ručníky, celé to žhavé dusno završila rozbitá klimatizace auta vypůjčeného od otce a moje žena si zatím doma nosila jídlo z obchodů sama, protože žádné rozvážkové služby se ještě nenarodily. 

Voda byla studená, místní pizzy olejnaté, slané a drahé a můj testosteron získal příchuť sunarového pudingu. Fuj! Ve svitu téhle temné epizody, o níž se pak v naší rodině už nikdy nemluvilo, musela lesní ryba nakonec zhořknout, ačkoli ji ženy vysušily na slunci přesně podle generacemi zdokonalovaných postupů. 
„Dobrá ryba,“ lhal, protože dobrá jen jen ryba, kterou si sám chytí. 
Matka mlčky skládala věci zpátky do vaku, rychle, ale pečlivě jako vždycky. 

„Musíme najít místo na noc,“ řekla jako dřív, když rozhodovala o tom, kam a kdy půjdou na ryby, kam a kdy lovit žáby, kam a kdy sbírat houby, kam a kdy trhat plody ze stromů. Kam a kdy – to matka věděla vždycky, tak i teď. Jenže teď nebylo dřív, kdy ještě patřil mezi děti a já jsem cítil jeho nechuť a pocit, že je všechno blbě, přestože ryba byla vysušená správně a kostěné háčky se budou hodit stejně jako nůž se zubatým ostřím. 

Jen to, zopakujme znovu, nebyly jeho háčky a jeho nůž a to jim otupilo špičky i zuby. Až ho duchové smrti svýma tenkýma ručičkama odtáhnou na nejhlubší místo světa, bude potřebovat svoje zbraně. A až bude šplhat na kamenitou planinu, kde nic neroste. A pak bojovat se strážci lesa o své místo, bude potřebovat svou vlastní sílu. Takhle si ji neudrží. 
„U řeky jsou dobré stromy,“ oznámila matka, když vak znovu naplnila a dodala to, co sám věděl, že voda ušetří jednu stranu, z níž by mohlo přijít nebezpečí a koruny jsou široké a větve silné a když mezi některé napne a přiváže kusy kůže, budou moct spát. 

Přikývl, zmenšil se a následoval matku vysokou travou mezi stromy do hlubšího lesa. Nechal se dovést až na břeh a ke skále padající do vody.
„Tenhle,“ ukázala matka na jeden ze stromů s širokou korunou. 
Dobrá volba. Koruna dostatečně široká, aby mezi větve mohli navázat pruhy kůže a dost vysoká, aby mohli vyšplhat co nejvýš od země a nočních zvířat slídících po mase. Některá uměla šplhat, ale oni měli oštěpy a pořád bylo lepší bojovat shora dolů než z očí do očí.

A pak vylezli co nejvýš. Do místa, kde už se větve začínaly ohýbat, ale zůstávaly pevné. Připravili hnízdo, nalámali tenčí větve s listy, aby ho mohli vystlat, lehli si vedle sebe a pomalu žvýkali sušené maso z matčina vaku. Docela jako když byl ještě dítě a potřeboval se matky kdykoli dotknout a zahnat strach. Jenže tohle nebyl ten správný strach. Má tu ležet sám a připravovat se na tenké ruce duchů smrti. Zítra, pozítří, pár dní, víc ne. Stane se to a bude potřebovat svou vlastní sílu, ale každá chvíle s matkou z ní ubírá jako když se vodní červ přisaje na kůži, ale není to červ, je to matka a přišla mu pomoct a umře kvůli tomu. Špatné myšlenky. Zmatek, voda teče do kopce, vítr fouká z hlíny a nikdo to už nespraví.

„Nemělas sem chodit,“ řekl potichu, jako by pro sebe, ale i pro ni. 
Neodpověděla a když se k ní obrátil, viděl, že spí, začínala lehce chrápat, prameny šedivých vlasů přepadly přes větev jako vodopád zastavený uprostřed letu. 

Chtělo se mu močit. Otočil se, zapřel nohama mezi větve a poslal k zemi poslední paprsek zapadajícího slunce. Už se nedalo dělat vůbec nic, stejně jako když chorvatská pizza vyšla na tři stovky, mastná, přesolená, k nejídlu. 
„Navíc jsem si ani neužil,“ postěžoval jsem si Julii. „Komu by se chtělo jet přes půlku Evropy k moři jen kvůli cachtání? Leda dítěti.“
„Leda dítěti,“ souhlasila Julie

„Leda dítěti,“ zopakoval jsem s masochistickým odporem, jako když jsem kdysi z vinotéky vytáhl moravské cuvée namíchané pro turisty. Někdo mi ho nejspíš přinesl jako dárek a já tu flašku z roztržitosti a zbytečné slušnosti nevylil do hajzlu. Dnes už bych to udělal, ale tehdy jsem se celých 0,7 l za něco trestal. Nechutně slastná zkušenost, cucat v sídle za nižší desítky milionů takovou břečku. Břečku, která mi navíc kdysi docela chutnala, v akci stála pod stovku a mátla svět úhlednou vinětou. Ještě teď mám na jazyku cukrovou pachuť dobrou tak do dětské přesnídávky, mastný povlak na pizze v Šibeniku – a sůl dvou nebo tří slz tehdy na stromě. Taková krátká dětská chvilka, na dlouho poslední. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 130: Matka to nikdy nevzdala

Text: Dalibor Demel
Foto: Dominicus Johannes Bergsma, CC BY-SA 4.0 via Wikimedia Commons
Ikona: Mužská věc