Brutální, ale úspěšná léčba závislosti na drogách. Thajský buddhistický klášter Tham Krabok proslavila odvykací kúra osazená tajným elixírem, zběsilým zvracením a posvátnými přísahami. Za branami templu ale leží mnohem barevnější země.
Další salva a o beton se rozstříkla voda obohacená o zbytky nudlí. A další. Drobné kamínky tlačí do kolen i přes žabky, lidé kolem tleskají.
„Jóóó!“
Někomu musí cpát misky vody mezi zuby mniši, já si pomůžu sám. Klečím tu dobrovolně. A s každou další vodní salvou si to v duchu opakuju. Vychrlím tady všechno zbytečné. Škodlivé. Pár svých vnitřních běsů. Olovo. Rtuť. Cizorodé příměsi všeho druhu. Strach. Závislost na určitém typu života. Na úspěchu, slasti, svém promyšleném obrazu. Další obludná šavle.
Ne že bych opravdu věřil, že se mi to všechno zrovna tady podaří, ale bylo nanejvýš účelné a svůdné si to představovat. Tady, v lunaparku života a smrti, bezhraničních her mysli a všudypřítomných vápenných oblaků. Tady, na konci obvyklého světa.
Dobrodružná četba jiné knihy
Ve středním Thajsku, na úpatí vápencových hor protkaných jeskyněmi leží místo vymknuté ze všech souřadnic každodennosti. Buddhistický klášter Tham Krabok známý jako klášter Opiové dýmky nebo Bambusová jeskyně. Experimentální dílna Tham Krabok. Detoxikační centrum Tham Krabok. Středisko tajného učení Tham Krabok. Posvátná herna mysli Tham Krabok. Jenže i když si těch pět představ složíte na sebe jako diapozitivy a podíváte se na ně proti slunci, zahlédnete jen zlomek z toho, co se pod horami poblíž Saraburi opravdu děje.
Vyznává se tu jiné učení než oficiální théraváda, liturgické recitace zní nesrozumitelným jazykem zjeveným všemi uctívané matce zdejší tradice – a mniši se pouštějí do velkolepých projektů obvykle vyhrazených průmyslu, umělcům nebo chemickým laboratořím.
„Je to jiná kniha,“ shrnul to lakonicky synovec autorky zdejší tradice a někdejší opat Lungpo Charoen. Tham Krabok založila v roce 1957 léčitelka a vizionářka Mian Panchard zvaná Lungpo (neboli učitelka) Yai, která měla tu šílenou odvahu místo bílé róby mnišek oblékat hnědé roucho buddhistického mnicha a stala se i první představenou kláštera, což bylo v thajské tradičně maskulinní a k buddhistické tradici přeuctivé společnosti podobné, jako kdyby se kardinálem stala zbožná paní ze samoobsluhy.
Ale stalo se, protože Lungpo Yai si už zaživa získala respekt a úctu hodnou světice. Propojila buddhismus s vlastním učením a založila tradici pro svět spojenou s krutou, ale velmi úspěšnou odvykací kúrou. Nejdřív pro Thajce.
Ctihodný Gordon, někdejší americký žoldák a návštěvník, rád vypráví o kuřákovi opia, který kdysi přišel do kláštera žádat o pomoc a tak dlouho se nenechal odbýt, dokud mniši nepřišli na způsob, jak ho závislost zbavit: „Parní sauny, elixír, zvracení, pročišťování, meditace… A pak to najednou klaplo a vyléčil se. No a tenhle chlap pak odešel, všude o tom vyprávěl a začali se hrnout další zájemci, jo, tak to celé začalo,“ recitoval Gordon a k téhle legendě se brzy přidal svět.
Kromě jiných tu drastickou kúru protrpěli třeba rockeři Peter Doherty, Tim Arnold nebo nedávno zesnulý Christy Dignam. Některé divočejší typy sjeté yabou museli přivazovat, ne všichni střet svého šílenství a zdejší reality přežili. Nicméně přicházejí další a další, zdejší legenda má pořád sílu a dodnes klášterní odvykačkou prošlo hodně přes 100 tisíc adeptů střízlivosti.
Detox je oficiální značka Tham Kraboku, ale pod mediálně vděčným drogovým příběhem se tu dějí i jiné, možná podstatnější věci – jako cvičení mysli na způsoby, které byste od mnichů nečekali.
Kdysi jsem v Tham Kraboku na čas oblékl hnědou róbu théravádového mnicha a vydal se s ostatními na měsíční tudong, tradiční pouť, kdy mniši nesmějí spát pod střechou a testují svou odolnost v realitě tropické přírody obydlené poměrně nebezpečnými tvory. Ale ještě předtím jsem se chtěl ponořit pod obvyklou hladinu návštěvníka v civilu – a vypít zdejší lektvar.
Dobrovolně, pro svou vlastní zvědavost a také abych dal svým přátelům v hnědých mnišských i vyrudlých róbách pacientů najevo respekt. K jejich snaze, údělu i vědomí, že ty nejsilnější závislosti máme nakonec všichni společné.
Kouzlo hnědé medicíny
Seděl na terase, kouřil a pozoroval, jak se slunce dotýká rozeklaných vápencových pahorků. Nejkrásnější výhled z celého kláštera Tham Krabok.
„Takže na to fakt chceš jít dneska?“ ujistil se. Bez vlasů, bez obočí, obličej pomazaný modročernou barvou.
„Jasně. Dneska. Nebo třeba zítra?“ zapochyboval jsem. Zvědavost se ve mně znovu střetla se zbabělostí. „Co to máš na tváři?“
„Radši dnes,“ prohlásil Peter a zlomyslně se zasmál. „Ale musíme vyrazit hned, lungpo určitě půjde na večerní zpěv. Jo, to je šťáva z nějaký rostliny, kvůli spálení. Celý den jsme venku třídili šrot.“
V lomu odpálili další nálož a barák se lehce otřásl. Za pár hodin sem vítr přinese neviditelný oblak prachu, který všechno pomalu pokryje bělavou vápencovou vrstvou a zapomenuté vlhké sklenky přilepí k zapomenutým stolům.
„Kruci. Jednou ty hory úplně sežerou,“ ulevil si a vstal, aby se převlékl ze zašpiněného pracovního roucha do společenské verze. Já si nechal svůj vzorovaný fialový sarong poprášený drobnými úlomky z místního kamenolomu, jen jsem ho otočil propocenou vrstvou z břicha dolů k lýtkům. Po rozbíjení balvanů mě čeká další těžká práce. Cestou ke středověké laboratoři, na vyštěrkovaném plácku mezi parní saunou a ubytovnou narkomanů, jsme narazili na tři kopulující psy.
„Nejvíc sexy fena v klášteře,“ poznamenal Peter. Opodál zastavila motorka se čtyřmi dívkami ze sousední vsi. Měly pestré šaty, něco si šuškaly a smály se. Chvíli jsme s Peterem mlčky mysleli na totéž a pak se skloněnými hlavami zdolali posledních padesát metrů k lungpově obydlí. Stál na schodech a očividně byl právě na odchodu. Dvoumetrový hubený stařec s mladistvým obličejem. Velký lékárník. Někteří mniši tvrdili, že je mu osmdesát a že nedávno dosáhl osvícení. On sám netvrdí nic.
Peter k němu uctivě vystoupal se sepnutýma rukama, jak se na mladého a navíc ještě britského buddhistického mnicha sluší, a vysvětlil mu, že bych rád požil jeho lektvar. Přes betonovou zídku stáli opřeni dva asi desetiletí kluci a soustředěně zvraceli.
Vodu si nabírali hrnkem ze společného kýblu. Lungpo se na mě krátce podíval, zmizel v domě a vrátil se s láhví husté hnědé tekutiny a sklenicí. Tak to je ona, záhadná medicína, základ slávy Tham Kraboku, jejíž složení a výrobní postup zná jen Velký lékárník. Nalil mi dvojitého panáka, já se obřadně uklonil a převrátil ho do krku.
A vzápětí ještě jednoho, když mi Peter naplnil sklenku čistou vodou, aby se vypláchly poslední kapky drahocenné tekutiny. Viděl jsem po tomhle posvátném koktejlu zvracet desítky lidí, takže jsem čekal odpornou chuť, ale to, co mi vklouzlo do jícnu, připomínalo směs nealkoholického jägermeistera, becherovky a řídkého džemu z hořkých plodů. Mezi zuby mi zaškvrčela rozdrcená semínka. Tak, a je to. Cesta zpět vede jen přes kbelík s vodou. Až elixír udělá svou práci, musí ven. Stejnou cestou, kudy se do těla dostal.
Pár chvil s elixírem slasti
„Chceš to udělat dole, nebo zůstaneš tady?“ ukázal Peter na dva špunty v předklonu.
„Půjdeme normálně ke korytu za ostatními.“
Potřeboval jsem publikum. Při šmírování narkomanů s hlavami opřenými o stříkající obsah svých žaludků jsem se vždy cítil nesvůj. Přišel čas dokázat jim i sobě, že zvědavý farang se patnáctilitrového vědra nebojí. První náraz přišel téměř okamžitě. Někdo mi pohladil vnitřnosti rukavicí ze žraločí kůže, svaly v nohou mírně ochably a tělo až k ušním lalůčkům dostalo zprávu o návštěvě čehosi silného a samostatného. Vzápětí se žaludek zklidnil a mlhu v hlavě prosvítil lunapark. Ale žádná divočina – poklidná pouť, na níž se za kolotoč platí rozumné ceny, klobásy jsou poctivě vyuzené a horská dráha se líně šine po zvlněné vrchovině. Všechno na světě bylo v nejlepším pořádku. Za hranicemi mé lebky se dál žilo, bláznilo a umíralo za výstředních okolností, všechno se však dělo podle nejasných, ale spravedlivých pravidel. Prozatím nic výjimečného.
„Už to působí,“ oznámil jsem Peterovi po pár krocích. „A je to příjemný.“
„To vidím, člověče. Usmíváš se jak měsíc.“
Sestupovali jsme po schodech a vydali se kolem meditační haly k plotu, který odděloval areál pacientů.
„Čau, tak ty to jdeš fakt zkusit?“
Byla to Helga, nakrátko ostříhaná studentka sociálních prací z Německa s výrazem připomínajícím Mr. Beana. Ježek jí ronil čůrky potu. Přijela na praxi teprve včera a vedro do ní krutě bušilo.
„Jasně, už to mám v sobě. Bude večírek. Nechceš se přijít mrknout? Zvu tě.“
„Vážně bych mohla? Nebude ti to vadit?“
Helga měla ještě čerstvé civilizační zábrany a domnívala se, že lidé si raději vyprazdňují žaludek v soukromí. Já byl v Asii už šest měsíců.
„Naopak,“ ujistil jsem ji, „bez tebe by to vůbec nemělo cenu.“
Zdálo se, že ji to potěšilo. Instinktivně jsem vtáhl břicho, ramena posunul dozadu a kolem stolku s hlídajícím mnichem jsme prošli branou na území, které pacienti během léčebné kúry nesměli opustit. Zastřešený plácek se stoly, kde před televizí posedávali holohlaví hoši v hnědých rouchách lesní tradice, tři bloky jednopatrových baráků, kantýna a spousta stromů. Příjemně ospalá nálada jako na letním táboře v době poledního klidu. Většina pacientů to ovšem vnímala docela jinak. Zastavili jsme se nad betonovým korytem, do něhož feťáci a alkoholici všech barev pleti celé roky v křečích chrlili trosky svých umělých útočišť. Očistná, bolestivá vnitřní koupel.
Helga se uvelebila na lavičce, Peter jako můj kouč natočil kýbl profiltrované vody, na hladinu položil černou misku a celou soupravu postavil na betonový břeh žlabu. Jenže hnědá šťáva v mém mozku si pořád ještě propracovávala cestu k centrům radosti a mně se nechtělo urazit ji násilným vyhoštěním.
„Ještě chvíli počkám,“ ohlásil jsem publiku.
„To je mi jasný,“ zasmál se Peter a nevěřícně potřásl hlavou. „Ty si to fakt užíváš, co? To nechápu, všem je většinou blbě a ty jsi na tripu.“
Přikývl jsem a nechal pohled rozpliznout v nekonečnu. Surámeraja madždža pamádattháná veramaní sikkhá-padam samádijámi – zatemňováním všímavosti omamnými látkami se chci zdržovat. Poslední bod z pěti základních buddhistických doporučení zjednodušujících život. Za poslední roky jsem tuhle větu na meditačních retreatech i v klášterech vyslovil v duchu i nahlas mnohokrát. A teď jsem pod Buddhovou sochou přijal z rukou možná osvíceného mnicha žaludeční projímadlo, které se mi v těle proměnilo v omamnou tresť štěstí.
„Možná je to tím, že jsi nikdy nebral tvrdý drogy,“ uvažoval Peter, znalec buddhismu a bývalý pacient zdejšího centra. „Nikdo přesně neví, jak medicína funguje, ale podle mě na sebe nějak navazuje jedy, které máš v těle, a ty je pak s vodou dostaneš ven. Navíc už půl roku jíš zdravá asijská jídla, takže jsi prostě čistej. Kdybys to zkusil hned po příletu z Evropy, plný chemie a všeho toho hnusu, co u nás přidávají do potravin, možná bys vůbec nedoběhl.“
Začali se scházet další zájemci o podívanou.
„Radši si tu vodu pořádně prohlídni,“ radil Australan Chris, obtloustlý dvacetiletý speedista s uhrovatým hrudníkem. „Já tam jednou měl krevetu, a když jsem ji pak vyblil, byla normálně živá.“
Guy z Francouzské Guyany se přiloudal se svým ztrápeným obličejem a povzbudivě na mě vycenil hnědé zuby. Byl tu kvůli whisky a po skončení kúry se chtěl stát mnichem. Přišlo i pár čínských a thajských pacientů, všichni v sepraných růžových halenách.
„Je mi trapný vás okrádat o čas, ale ještě bych chvíli počkal,“ omlouval jsem se a udržoval na tváři šťastný úsměv.
„To je o. k.,“ uklidňoval mě Peter, „nikam se nespěchá.“
Ještě hodinu jsme jen tak tlachali a pak mě množící se zkoumavé pohledy přinutily zahájit společenskou povinnost. Pomalu jsem vstal ze země a rozvážným krokem zápasníka se přiblížil ke kbelíku na betonové pláži. Zábava okamžitě utichla.
Chrlič a jeho svět
Vyhrnul jsem si sarong ke stehnům, sundal triko a zaklekl nad okraj kanálu. Kolena podložená polorozpadlými žabkami, kbelík po pravé ruce tak, abych miskou pohodlně dosáhl až na dno. Voda byla podivně kalná, ale žádné krevety ani vodní hmyz jsem neviděl. Položil jsem ruce na stehna a na pár okamžiků v soustředění zavřel oči, jako když jsem kdysi stával na pódiu s fagotem. A pak jsem začal pít. Rychle a vášnivě. Z klidu jsem přehodil rychlost do horečnatého pohybu polykacích svalů. Nepřetržitě jsem nořil černou misku pod hladinu patnáctilitrového jezírka a lil si vodu do krku. Hltal jsem ji jako trosečník v poušti, který se po třech žhavých dnech doplazí k prameni v oáze. A pokračoval jsem, i když žaludek dával bolestivým tlakem najevo, že je napnutý k prasknutí a že s ním nemůžu zacházet jako s cisternou. Jenže to jsem právě musel. Prst si do krku strkají jen amatéři, jak mě Peter předem poučil. Trik spočívá v bezohledném polykání a ignorování všech varovných signálů. Žádné slitování. Další hlt a ještě jeden! Žaludek to vzdal v půli třetí misky a smrštil se na vyhladovělou velikost. První vodní střela dopadla na dno koryta, obecenstvo zatleskalo.
„Jo, to byl zásah, jeď, jeď! Paráda!“
Koutkem oka jsem zahlédl Petera, jak pokládá zelenou hadici nad kanál a pouští vodu. Ale neměl jsem čas se rozhlížet – pravá ruka se ke rtům přibližovala v pravidelných intervalech a zásobník se znovu začal plnit.
„Jo, jo, paráda, pokračuj!!!“
Šlo to překvapivě hladce. Prostě pijete a ve správný okamžik se předkloníte a otevřete pusu. Žaludek sice bolel a protestoval, ale dalo se to vydržet. Hladina v kbelíku se plynule snižovala a moje růžové vytržení přehlušila akce živlů.
Další potlesk.
Konečně ve mně zmizela poslední miska – celé to netrvalo ani čtvrthodinu. Triumfálně jsem kbelík obrátil dnem vzhůru a černou nádobku položil navrch. Další pochvalné výkřiky.
Místo odpočinku ale teprve teď přišel nejnamáhavější okamžik. Mniši vždycky trvali na tom, aby ze sebe pacienti dostali všechnu vodu, protože lektvar neměl zůstat v těle dokonce ani v nízké koncentraci, jaká se dala čekat po tak důkladném výplachu. Brzy jsem měl pochopit proč.
„Cítíš ještě na jazyku medicínu?“ zeptal se Peter.
Pokusil jsem se zaměřit chuťový vjem, ale žádný jsem neobjevil. Párkrát jsem si trochu zahanbeně strčil prst do krku a přinutil žaludek k bolestivé křeči. Poslal jsem k zemi trochu vody.
„Myslím, že už je to venku,“ řekl jsem, ale břicho jsem měl pořád těžké. Otřel jsem rty a překročil kanál směrem ke zdi baráku, u níž postával zbytek silně prořídlého publika. Na vkus opravdových fajnšmekrů to šlo příliš hladce. Mnohem zábavnější jsou nepříčetní narkomani přivezení policií. Ti aspoň řvou a rvou se s mnichy, kteří jim cpou misku mezi rty. Marně žebroní o přestávku v nalévání. Takhle ve středověkých kobkách mučili vězně, když nutili jejich ledviny, aby si poradily s litry ledové vody.
Zdejší dozorci jsou mnohem přívětivější – voda je tropicky vlažná a dál než do žaludku se nesmí dostat.
Poslední salva přišla nečekaně uprostřed rozhovoru s jedním z fanoušků, ale přesto jsem ještě stihl doskočit ke korytu. Dva tři přihlížející uhnuli na poslední chvíli a v hloučku to zahučelo. Tíha z břicha zmizela, ale na jazyku jsem znovu ucítil příchuť hořkého džemu. Mělo mě to varovat. Kdybych tušil, co bude dál, možná bych si dal další kbelík. Možná ne. Každopádně jsem už na nových třicet půllitrů neměl chuť.
Spolu s Peterem a Guyem jsme se šli posadit na lavičku k Helze.
„Jak ti je?“ Dívala se na mě jako na exotické zvíře.
„Nádherně.“
Vnitřní koupel mi dodala pocit čistoty, jaký jsem kvůli prachu a potu už dlouho nezažil. Růžová barva z plexiskla, oddělujícího mě od světa, zmizela. Zůstala jen spokojenost, sportovní výkon se vydařil. Měl jsem hlad a Helga mi z papírového pytlíku nabídla smaženou pokroutku. Půlku jsem snědl a pocit čistoty okamžitě zmizel. Zatracená posedlost jídlem. Zbytek jsem hodil flekatému psovi z klášterní smečky. Budoucí mnich Guy se vyptával Petera na podrobnosti ordinačního obřadu, Helga si něco zapisovala. Rychle se stmívalo. Rozhodl jsem se, že očistu dokončím v bylinné parní sauně, a rozloučil se.
„Dáš si to zítra znovu?“ zajímal se Peter.
„Jasně,“ řekl jsem a zatím neměl důvod tomu nevěřit.
Jenže následující noc byla nakonec mnohem delší. Peter sice tvrdil, že po medicíně se vždycky skvěle spí, ale to nebyl můj případ. Něco se dělo. Sotva jsem došel do svého klášterního domova, zřítil se na matraci, propletl prsty na hrudi, ale spánek nepřicházel, svatá šťáva se mnou ještě neskončila. Naopak, brzy jsem pochopil, že svou práci teprve začíná. Na jazyku jsem znovu ucítil známou nahořklou chuť a v žaludku se usadil pulzující živý balvan. Napadlo mě, že bych měl sejít dolů, v opatově zahradě si z automatu natočit vodu a lektvar vyzvracet, nebo aspoň zředit. Pokusil jsem se pohnout rukama, ale ve svém propletení byly pevně zamknuté a já neměl sílu překonat ani odpor prstů. Vzdal jsem to a čekal a během noci se s tělem i myslí děly podivuhodné a obtížně popsatelné věci. Ostatně jako tady všude. Stačilo počkat do rána, vypravit se ven a znovu se rozhlédnout.
Kdo snědl čokoládu?
Než projdete branou Tham Kraboku, zapomeňte na malebné kláštery z pohlednic. Chemická továrna? Cementárna? Na tenhle klášter se práší. Párek mnichů nese na ramenou ocelovou traverzu. U pasu se jim pohupují vysílačky. Zvuk vrtačky a kladiva bušícího do kovu. Betonová rotunda zakončená mužskou hlavou, obří černé sochy a dvě gigantické stojící betonové figury působí jako zbytky starobylé říše. Barely s neznámými chemikáliemi. Mnich se svářečkou. Čekáte poklidné sanatorium pro narkomany a najdete velkolepý templ vyholených dělníků. Ortodoxní théravádoví mniši fyzicky nepracují, lopatou za ně obvykle házejí laici.
Tehdejší opat, ctihodný Charoen, synovec zakladatelky, na fyzické námaze neviděl nic nemístného: „Práce je dobrá, učí mnichy, že jejich mysl zvládne cokoli.“
Cokoli? Třeba výrobu gigantického stroje na míchání bahna v bangkokských kanálech. Opat měl jednoho dne vizi, nakreslil plánek a vybraný mnich bez technického vzdělání musel dokázat nemožné. Sestavil pracovní skupinu, opatovi příznivci ze světa velkých zvířat thajského průmyslu dodali kamiony materiálu a za pár měsíců bylo monstrum o velikosti pěti kombajnů hotové. A fungovalo. Nikdo sice neměl představu, jak ho dopravit do Bangkoku, ale o to tu nešlo. Stejně jako u výrobců obří dřevěné lodi zapomenuté mezi místními domy. Sačča. Jako u starého mnicha roztloukaje kamení na štěrk. Sačča.
„Tohle dělá už třicet let,“ vysvětlil Hans, švýcarský mnich, který pečoval o mezinárodní klientelu narkomanů a alkoholiků. „Všechny zdejší sochy a stavby prošly jeho rukama. Každý den pět hodin s kladivem v ruce.“
Tohle je jeho sačča, pravda, jež čeká na uskutečnění skrze činy: „Pacienti mají sačču abstinence od drog, můžeš mít sačču přestat kouřit nebo každý den osm hodin pracovat na stavbě. Když ti čtvrt hodiny před koncem na nohu spadne kladivo, prostě zůstaneš, protože to rozhodnutí jsi udělal v nejvyšší rovině své mysli, kde bolest těla nic neznamená. Sačča vypadá jako slib, přísaha, ale je to mnohem víc. Propojí tě se silou vlastní vůle a s energií, která leží mimo tenhle svět. Je to nástroj, vůz, který tě přepraví temným údolím lokija na druhou stranu k lókuttará.”
„A vaše sačča?“
„Sepsat historii Tham Kraboku a přeložit ze starofrancouzštiny Nostradamova proroctví,“ odtušil ctihodný Hans. „Opat je chce porovnat se svými vizemi.“
Pokud uděláte rozhodnutí v nejvyšší rovině mysli, neexistuje důvod, proč ho porušit. A nezáleží na tom, jestli pro to, k čemu se zavazujete, máte kvalifikaci. Prostě se to musíte naučit. Svou sačču měl i usměvavý mnich s ženskýma očima a luxusním mobilem. Opat mu nařídil vytvořit sochy z lávy, takže musel zjistit, jak na to, sestavit pracovní tým, vybudovat pece na tavení kamene, betonové formy a lešení. Všichni se to prostě museli naučit.
„Stojící Buddhové měli původně deset metrů a opatovi se zdáli malí. Tak jsme je zbourali a začalo se znova,“ pokrčil rameny Hans. „Ctihodný Charoen je génius. Když jsem před lety přišel, zrovna experimentoval s výrobou šamponů a kosmetiky. Pořád něco vynalézá. Připravuje tu barvy podle vlastních chemických postupů a dává je dětem do škol. Chystal se dokonce i na výrobu čokolády. Dostal jsem totiž tabulku ze Švýcarska, která měla jít na analýzu.
Bohužel ji někdo ukradl z lednice a zřejmě snědl, takže čokoládový projekt vyšuměl.
Tenhle klášter není zrovna bezpečné místo,“ vzdychl a postěžoval si, že mu z cely zmizel laptop. „Mezi pacienty i mnichy potkáš bývalé vězně. V Thajsku jsou krásné kouty, ale i strašlivá místa jako třeba Pattaya. A tady v Tham Kraboku najdeš to nejlepší, ale i to nejhorší z celého Thajska. Je to svět v malém.“
Velmi proměnlivé obrazy
Po pár dnech v Tham Kraboku můžete získat dojem, že tahle vážná hra je docela dobrý způsob, jak vytvořit ze svého života umělecké dílo. O základní ideje je postaráno: všechno se nepřetržitě mění a lidská mysl existuje proto, aby se neustále překonávala a hledala vlastní hranice. Základním materiálem, v němž se tu mnišští umělci vyjadřují, je kámen. Kromě lávových soch tady uvidíte třeba chemicky rozpuštěné minerály nastříkané mezi dvě skla. Zdejší obrazy. Jejich struktura se pomalu mění, jak spolu různobarevné látky reagují. Záliba v kameni, v gigantických rozměrech a učení o lókuttará neboli o jediné pravé transcendentální skutečnosti, spojuje nauku Tham Kraboku se sektou lokuttaravadinů. Ta působila na území dnešního Afghánistánu a vymizela kolem 10. století. Ano, obří sochy zničené táliby pocházely právě od nich.
Opat má vlastní malou laboratoř, v níž leptá kameny, a rád obchází okolní hory s geologickým kladívkem. Rozhovor s ním ovšem připomíná rozpravu se zenovým mistrem.
„Odkud pochází zdejší učení?“
„Příroda je přesnější, úplnější než to, co mohou vymyslet lidé. Když zpíváme, zvuk jde všude.“
„Můžete být konkrétnější? Co přesně je lókuttará?“
„Jako když zasadíš semeno, vyroste z něj strom, uschne a vrátí se zase do země.“
„Jak jí dosáhla zakladatelka kláštera, ctihodná Yai?“
„Ničeho nedosahovala. Už se jako lókuttará narodila.“
„A vy?“
„Když jsem byl mladý, byl čas smlouvy daleko a já neznal svůj úkol. Pak jsem uzavřel smlouvu s lókuttará a teta mi přenechala místo. Moje bytost má dvě části. Do normálních lidí nemůže lókuttará přímo, tělo se musí připravit. Buddha, Kristus, jiní, byly jich tisíce. V tetě zůstala šedesát čtyři let. To je výjimečné. Obvykle vydrží nanejvýš dvě a půl hodiny a člověk to ani nemusí poznat. Lókuttará je jako režisér v televizi: říká, kdy máte vejít a kdy odejít.“
„Jak svět funguje?“
„Ve vesmíru jsou tři věci: správné učení, nesprávné učení a osvícení. Nejdřív je tma, pak světlo, ale jak udělat sluneční svit užitečným? Lidé se nechali zbytečně poplést spasením. Nic takového neexistuje. Musíte to udělat sami.“
Věčný třpyt ozvěny osvobození
Tham Krabok se ve světě proslavil právě díky své jedinečné odvykací kúře a většina pacientů o místním učení nic neví. „Detox je tak pět procent toho, co tady děláme. Důležitá, ale víceméně okrajová věc,“ poučil mě ctihodný Hans. „Pacienti ale nepřijíždějí kvůli učení, chtějí přežít.“
A první, koho tehdy potkávali, byl obvykle Gordon.
„Každý složí pět tisíc bahtů a za ně dostane papírový prachy. Z toho si kupuje jídlo, ale kdyby chtěl v noci zdrhnout a koupit si za to drogy, má smůlu,“ dodal Gordon. Svalnatý černoch a někdejší zabiják měl na starost místní parní saunu a lákal z návštěvníků příspěvky na klášter, které ovšem podle jiných mnichů končily v záhybech jeho roucha.
„Na konci kúry si projdeme účty, vrátíme, co neutratili, a co přečerpali, doplatíme my,“ pokračoval Gordon, znělo to jako rapový track. „Ale samotná léčba je zadarmo! Nosí naše šaty, berou naše léky, spí v našich postelích. Chceme jen tělo a v tomhle případě i mysl. Když máme pod kontrolou jejich mysl, je vyhráno.“
Prvních pět dnů klienti pijí elixír a proplachují si vnitřnosti vodou. Občas se někdo pokusí o sebevraždu nebo se snaží dostat do centra pro drogy, ale mniši-hlídači likvidují potíže v zárodku. Všichni tu nejsou dobrovolně, některé přiveze ještě zfetované policie nebo vojáci. Ctihodná Yai si získala respekt úřadů v Bangkoku mimo jiné i proto, že Tham Krabok fungoval jako detoxikační centrum pro thajskou armádu, což se na konci 60. let, kdy vstoupil v platnost opiový zákon, nanejvýš hodilo. A zdá se, že vrhací kúra funguje. Jan, Čech s lucemburským občanstvím, byl na heroinu patnáct let.
„Ta hnědá medicína mě z toho dostala. Neměl jsem skoro žádné abstinenční příznaky a už půl roku jsem čistej. Na odvykačkách v Evropě pořád zkoumáš, proč jsi s drogami začal. Tady je to díky buddhismu jiný. Jakmile jsem začal myslet na minulost, řekli mi – ne, uvědom si, co je teď, nic jiného než přítomnost stejně nemáš.“
V klášteře zůstal jako mnich a spolu s Hansem pomáhal pacientům ze Západu, než za pár let svlékl róbu, vzal si Thajku a provozuje s ní penzion pár minut autem od kláštera. Jan měl kliku a pevnou vůli, ale je fér přiznat, že vždycky to tak nedopadne.
Léčitelé v rouchu tvrdí, že za deset dnů dokážou dostat drogu z těla a díky medicíně zmírnit abstinenční příznaky. S hlavou už je to horší. Pacienti se vracejí domů, navážou na staré zvyky i dealerské známosti a jedou v drogách znovu. Mniši vědí nejlépe, jak nesmírně těžké je obrábět mysl a jak neochotně se neurony spojují do nových, prospěšnějších řetězců. V meditacích a při práci se o to snaží čtyřiadvacet hodin denně a prožívají podobné nezdary a úzkosti jako pacienti v rudých halenách. A jednou za týden stejně jako kdysi já převezmou od lékárníka posvátnou šťávu a pokorně klekají ke korytu. A během tudongu kdykoli.
„Tak jo, jdeme na to?“ ptával jsem se během tudongu už s holou hlavou svých stejně učesaných přátel, brali jsme balík vod a odcházeli s baterkami za tábor. Posvátná, tradiční, tak trochu bláznivá a taky společenská událost. S elixírem v žaludcích a pocitem nepříliš vzdáleným náladě cestou na pivo jsme pak klečeli nad různými koryty, dávali pozor na hady a jedovaté stonožky, vedli hluboké rozhovory a pak jeden po druhém začali zběsile pít láhev za láhví. Nikdo z nás tak docela nerozuměl jazyku Lungpo Yai.
Učení o lókutarrá, mnohem starší než historický Buddha Šákjamuni, se všemi souvislostmi o sačča a posvátných slovech zvaných katha (to svoje jsem dostal napsané na papírku, zapamatoval si ho a papírek pak snědl), by vyžadovalo spoustu let v róbě a velmi soustředěnou mysl. My jsme v té době byli víceméně feťáci životních dobrodružství, i když pátrání po odpovědích jsme brali velmi vážně. Někteří z nás přežili, jiní už dávno zmizeli v krematoriích. Tehdy jsme však věděli, že se nacházíme na fantastickém místě s prolomenými hranicemi možností a zbytek je na nás. Že něco z Tham Kraboku v nás zůstane, i když s šavlovou potopou poctivě vychrlíme všechnu tu tajuplně hořkou medicínu. A že v těch očistných gejzírech, velkolepých strojích na uvolňování bahna, rezavém šrotu určeném k recyklaci a saunách s bylinnou párou se nabízí cosi velmi pošetilého a zároveň nanejvýš skutečného a důležitého. Včetně osvobození od méně zjevných, ale o to hlubších závislostí psaných jinými než chemickými vzorci.
A myslím, že jsme se nespletli.
Text: Dalibor Demel
Foto: autor
Ikona: Mužská věc