Vzpomínky vybuchly během vteřiny a zalidnily se. Vyrostl v nich tábor, kusy masa rozvěšené nad kouřícími ohni i místo na štípaní kamenných břitů a hrotů – nenápadná past posypaná ostrými úlomky. Když tudy neopatrně proběhnete, zakousnou se vám do dětských nohou a matka pak musí, matka, „mm…“. 

S tváří přilepenou k parketám nově pronajatého bytu jsem slyšel svůj hlas v marném pokusu ten hořkosladký výjev zadržet, pod kůžemi napnutými na dlouhých větvích. Střídavě ho hladila po čele rozraženém od kamene a tiskla k ráně smotek kůže, dokud krev nepřestala téct. Matka byla obrovská, obvykle se před ním tyčila jako měkká dobrotivá hora, ale teď leželi vedle sebe, matka na boku s podepřenou hlavou.

„Zas kvůli očím?“ zeptala se.
„Jo.“
„Kdo ti to udělal?“
Popotáhl nosem a řekl, že neví.
„Nelži. Hodils taky?“
„Hodil.“
„A trefil?“
„Jo.“
„Do hlavy?“
„Zuby.“
„Dobře. A pak?“
Když po někom hodíte kámen, je lepší hned vyběhnout a bojovat zblízka. Taky to udělal. Vrhl se na kluka schovaného za stromem než stihl sebrat další šutr. Dal víc ran než dostal. Nakonec toho smrada povalil na zem a dal mu pěstí do nosu. Ale ne, aby teklo moc krve, jen aby se rozbrečel.
„A tys brečel?“
„Ne.“
„Dobře.“
„A teď můžu brečet?“ zeptal se své velké matky, protože mu pořád ještě tlouklo srdce a hučelo v hlavě a když člověk brečí, je to pak lepší. Pustila smotek kůže a pohladila ho po vlasech.
„Teď už můžeš.“ 
Vypadala, že se rozbrečí taky, ale kousla se do rtu a pak se rozplynula za jeho vlastní slanou hladinou. 
Tohle nikdy nepřestane. Nikdy. To bylo jasný a nedalo se s tím vůbec, vůbec nic dělat.
„Ale proč? Co mám s očima?“
Zírání na svůj odraz na hladině jezera nepomohlo. Byl matce sotva k pasu, ale všiml si. Lidi se na něj dívají divně. Někdy. Děti. Velcí lidi. Někteří. Ne všichni. Ale někdo jo a občas ho nechtějí přibrat, když jdou číhat k myším dírám, chytat žáby nebo vybírat vejce z hnízd ptáků, co neumějí pořádně lítat.
„Ty ne, máš špatný oči. Kvůli tobě nic nechytíme,“ vpálil mu jeden z kluků, větších, nejmíň o půl hlavy.
„Co jsou špatný oči?“ přišel za matkou na břeh jezera, navlékala ryby na větvičky a zavěšovala do kouře.
Chvíli rozzlobeně funěla a trochu zrudla.

„Nemáš špatný oči,“ mrskla rybou o zem, ale hned ji sebrala a pečlivě zavěsila k ostatním. A pak ho vzala za ruku, odvedla blíž k vodě a prstem do písku namalovala hlavu s očima, pusou a nosem.
„To jsi ty,“ řekla, zapíchla mu prst do hrudníku a rozhlédla se. „Počkej tu.“ 

Vrátila se s modrým květem a položila ho písečné hlavě do jednoho oka.
„Máš ho jako takhle kytka,“ ukázala na modrý kalich a nahoru a dodala, že jako kytka a obloha. 
Tak jako kytka. Jako to nahoře, jako hodně různých kytek, jako sladký kuličky, jako ptačí peří, jako věci, který udělají radost. 
„A to druhý?“ kývl k prázdnému kolečku.
„Jako já a všichni.“
„Aha. A proč je to špatný?“

Na tohle matka neznala odpověď, ale pomalu pochopil, že není dobrý mít jedno oko jako nebe a druhý jako hlína. Není to nic dobrýho. I když matka řekla, že nemá špatný oči. Jenže ona měla obě oči jako hlína, jako kůra stromů nebo zvířecí kůže a nikdo jí neříkal, že jsou špatný. Jemu to taky neříkali pořád. Lidi ze všech stanů na břehu jezera si časem zvykli. Když se to hodilo, měl ale znovu špatný oči. 

Když chytili málo ryb a on byl zrovna u toho, málo žab nebo vyplašili ještěrku dřív než ji stihli rozbít hlavu kamenem nebo některý vejce z hnízda páchlo a nedalo se jíst. Jindy měl ale oči dobrý, nikomu nevadily. Nedalo se v tom vyznat. Záleželo na mnoha věcech, někdy měl špatný oči jen tak, protože se někomu chtělo to říct. 

Musel se víc prát a naučit se házet kameny a zacházet s klackem líp než ostatní. To pomohlo, aspoň většinou. Nakonec si zvykli na něj, on na ně i na sebe. I když svoje oči nikdy neviděl a ne že by se nesnažil. Voda zmrzlá na kámen i prohřátá ohněm z oblohy nedokázala ten rozdíl ukázat. I když se schoval do křoví na břehu jezera a dlouho klečel a poulil oči k hladině. 

Někdy ho napadalo, že je má jako všichni ostatní a jednou mu řeknou. Že je to něco jako zkouška. Jako první lov, kdy se z kluků stávají muži. Večer se sejdou u ohně a když kluk přinese velký zvíře a uloví ho úplně sám, přejde si sednout mezi dospělý lovce a je z něj muž. Představoval si, že si jde sednout mezi ty s dobrýma očima, protože je má taky takový a jednou mu to všichni řeknou. Ale spíš se to nestane, tak dlouhá zkouška by byla moc těžká. A nakonec se nemá nejhůř. Může běhat a dělat všechno co ostatní a přežívat další a další dny. To všichni nemůžou a jsou i takoví, co se mají úplně nejhůř.

Kdysi jeden z kluků spadl ze stromu, zlomil si nohu a ta pak nerostla. Nejdřív kulhal málo, pak víc a pořád víc. Snažil se běhat stejně rychle jako ostatní, věděl, co mu hrozí, když nebude jako všichni. Nakonec už nemohl běhat vůbec, při chůzi se opíral o větev a zkřivil se jako pokroucený kořen vyplavený z jezera. Taky mu tak říkali – Kořen. Nedokázal lesní zvířata lovit, jen jíst. Zkoušel chytat ryby, ale nezvládl naplavat s pastí nad hloubku, i když moc chtěl a několikrát se málem utopil, kdyby ho jeho matka nevytáhla. Byla pořád s ním jako každá matka nemocnýho dítěte. 

Jenže Kořen rostl a už nebyl dítě, jen kořen. Měl sice dobrý oči, ale na špatným, pokrouceným těle. Nakonec po něm všichni házeli kameny jen aby viděli, jak sebou legračně trhne. On taky, ale tak, aby se nestrefil. Ostatní mířili přesně a házeli všichni kromě jeho matky a většiny mužů. Kořen to ale nechtěl vzdát. V rukách měl sílu, jak se pořád podpíral, takže se naučil se lézt po stromech a trhat plody, trpělivě sedět u děr k podzemním doupatům a hnízdům a pak jednou ranou do hlavy zabíjet malou kořist. Snažil se pomáhat, naučil se štípat kámen na hroty oštěpů, ale nestačilo to. Štípat kámen uměli všichni muži a zbytek zvládlo každý dítě. Kořen nepřestával, pořád se snažil, ale jak rostl, byl prostě jenom křivější.

A pak jednou jezero zamrzlo, les zasypal sníh a nikdo dlouho neulovil prase ani jelena. Ani zajíce, vůbec nic, i ryby se stáhly ke dnu a ztrnuly. Zásoby sušenýho masa docházely, ohně hořely jen pro zahřátí a na ochranu před tmou a šelmami. Lovci nechodili daleko a pak už nikam. Jen pospávali nebo se na zesláblých nohách ploužili kolem břehu a v křovích hledali zmrzlý ptáky. Až se pár nejzkušenějších sešlo u ranního ohně. Poradili se, vstali a já si ten výjev připomenu vždycky, když jedu v zimě kolem rybníka ve vedlejší vsi a vidím tam kluky na odhrabaném plácku hrát hokej. 

Čtyři muži zabalení v kožešinách vešli do stanu, kde spal Kořen a jeho matka a pak je vyvlekli ven na udupaný sněžný plácek. Oba se snažili vykroutit a kvíleli jako zraněná zvířata před závěrečnou ranou. Muži z nich trhali kožešiny a házeli je stranou. Kořen ani matka už je potřebovat nebudou, ale ostatní by ještě mohly zahřát, tak si to aspoň myslel.

Lidé vylézali ze stanů, nejdřív se dívali z povzdálí, ale jekot je přitahoval jako šelmu krvácející zvíře, krok za krokem se přibližovali. Kořen s matkou pak křičeli ještě víc a některé volali jménem. Nejspíš, aby jim připomněli, že spolu ještě nedávno jedli ryby, nebo sbírali houby. Nebo se jen tak z legrace prali, než Kořen spadl ze stromu do větší hloubky, než si tenkrát uměl představit. Taky se díval. Vyšel se ven ze stanu vyčurat, ale všiml si mužů srocených u ohně, a pak viděl ty čtyři vejít do Kořenova stanu a to bylo špatný, Kořen nemůže lovit a muži si ho obvykle nevšímají. Všímají si ho hlavně děti, protože se nedokáže bránit. Než se stihne sám sehnout pro kámen, dostane třema dalšíma.

Kořen byl starší a větší, ale zranění ho zpomalilo i zmenšilo a někdy spolu seděli u zvířecích děr spolu a mluvili. Mluvil s ním nejvíc ze všech, ale ne zas moc, aby si někdo nemyslel, že mají něco společnýho.

„Bolí tě ta noha?“
„Ne.“
„A když chodíš?“
„Někdy. Radši bych ale na vodu,“ říkal Kořen a pořád dokola mluvil o tom, že kdyby se svázalo dost dřeva dohromady, nejlíp kmeny stromů, mohl by odplout daleko od břehu „rozvážet hodně pastí a pak je vybírat a dostat se na druhou stranu jezera.“ 

Jenže nikdo mu nikdy s žádným dřevem natož kmeny stromů nepomohl a teď ležel ve sněhu a kůže na tom pokrouceným těle rudla až dofialova. 

Pokoušel se postavit, ale nešlo to, bez klacku na opírání padal a pár dětí se zasmálo. A pak ze země – zatímco dva muži drželi matku a další dva jí strhávali poslední pruhy kožešin z nohou – zavolal i na něj.

„Voko,“ zavolal, „Vočko!“ ale nezdálo se, že by chtěl, aby mu pomohl, drkotal zubama, skoro to vypadalo, že se směje. „Nezapomeň, hodně dřeva a poplave to! A dávej pozor, dávej…“ 

Chtěl ještě něco říct, ale chlapi mezitím skončili s matkou. Už se nebránila, jen hledala očima syna a jakmile si uvolnila ruce, vrhla se k němu, stiskla mu dlaň a oba zmlkli, jen tenounce sípali. Muži je pak vzali podpaží a táhli do chumelenice na jezero, jeden nesl volnou rukou ranec jejich kožešin. 

Napadlo ho, že si je možná chtějí rozdělit jen mezi sebou a že až jednou u ohně přejde k mužům, bude mít taky spoustu výhod.

Matka držela Kořena za ruku a ani jeden už nevzdoroval. Oba věděli, co se musí udělat s lidma, co víc jedí než loví. Kořen by nikdy velký zvíře nesundal a jeho matka už byla stará, pracovala málo a pořád jen dohlížela na Kořena. Kdyby se jí nezbavili teď, brzy by dostala ránu sekyrou do hlavy, zezadu, aby nedělala povyk. Dnes tu ránu zařídí zima. Kořen ale zavolal na něj, ze všech si nakonec vybral jeho, zavolal jeho jméno a to nebylo dobrý. Ostatní se na něj otáčeli a pomalu odcházeli, zatímco čtveřice mužů vlekla dvě nahé, rukama spojené postavy na zamrzlou a zasněženou hladinu. Hrozen těl se zmenšoval, měnil v nezřetelný stín, zesvětlal a nakonec se rozplynul v padajícím sněhu a mlze. Lidé zalézali do stanů, nikdo nemluvil. Zabíjení vlastních lidí nikdo nemiluje, ale nakonec byli rádi, že oni ještě žijou a až se bude odřezávat maso ze zásob, zůstane o dva kusy víc. Nejenom dneska, ale i zítra a další dny a to už je něco.

Zíral do mlhy a představoval si, co se teď děje s Kořenem. Jestli mu duchové smrti dají na cestu lepší nohu, nebo bude kulhat už navždycky. Zvykl si na něj a už teď cítil, že mu bude chybět. Když se člověk narodí se špatnýma očima, mít poblíž někoho jako Kořen je jako krýt se za křovím. Teď už žádný křoví nebude. Bude chybět všem, hlavně dětem. Na házení kamenů si musejí najít někoho jinýho nebo je po sobě házet navzájem a to už taková zábava nebude. 

V uších mu pořád zněl Kořenův hlas. Rozloučil se jenom s ním, s nikým jiným, jako by mu chtěl něco předat a za chvíli mlha na jednom místě znovu zhoustla do čtyř huňatých tmavých postav. V duchu viděl Kořena s matkou, jak se k sobě někde tam ve sněhu tisknou. Svírají čelisti, přejou si, aby duchové smrti přišli co nejdřív a kůži mají už tak ledovou, že na nich sníh netaje. Pomalu je zasypává jako vyvrácené stromy v lese, jako křoví na břehu jezera, balvany odpadlé ze skály na břehu řeky, jako teď všechno.

Čekal, dokud muži nepřišli až k němu, zůstal venku úplně sám. Každý nesl kožešinový ranec převázaný pruhy kůže. Nepodívali se na něj. Pokračovali k nejbližším stromům, jeden z nich se vyhoupl do koruny a postupně přivázal balíky k větvím. V bezlisté koruně vypadaly jako nepatřičné obludné plody, v takové zimě už nic neroste. Připevnil poslední a seskočil na zem, skoro neslyšně, sníh jen tiše zavrzal. Zimní ticho jako vždycky, jen v tomhle pořád slyšel ozvěnu Kořenova hlasu, jak volá jeho jméno.

Muži se rozcházeli ke svým stanům a cestou si z kožešin sklepávali vrstvu sněhu. Dva prošli kolem něj, hlavy skloněné k zemi, nikdo nemluvil. 
„Co… co se…“ začal, ale ani pořádně nevěděl, na co se chce zeptat. 
Všimli si ho, jeden se zastavil. Největší a nejzkušenější lovec, všichni ho poslouchali, u ohně seděl nejvýš.
„Co chceš?“ podíval se na něj bezvýrazným pohledem, od pusy mu šel kouř, ve vousech kousky ledu.
„Já…“ zase to nedokázal říct.
„Běž se zahřát, večer bude jídlo,“ klepl ho do ramene a odcházel, zůstal po něm jen ten dotek. Možná ho měl uklidnit, možná varovat.

Nechtělo se mu chodit do stanu. Bude tam teplo, ale dusno jako v tlamě zvířete a navíc se ještě nevyčural. Pomalu se sněhem došoural ke stromu, nohy obalené kožešinou nechávaly ve sněhu dvě mělké rokliny. Přesvědčil krk, aby zvedl hlavu k podlouhlým koženým šiškám. Tři byly pevně přivázané k větvím, u jedné řemen sklouzl a balík ve slabém větru otáčel jako moucha na konci pavučiny. A pak uslyšel ten zvuk. Další. A znovu – a další. Něco mu plesklo na tvář. Otřel ji dlaní zabalenou v kožešině, na chlupech zůstala tmavá šmouha. Rozhlédl se kolem kmene a sklonil k bílé zemi. Závěj pod korunou barvily rudé kapky. Ve sněhu se rozpíjely, vypadaly jako kytky nebo oči. Další kapka. Při dopadu vydala zvuk, jako když dítě polkne slzu. Brzy přestanou, mráz nakonec zastaví všechno.

Otočil se ke stopám mužů, ukazovaly směrem k jezeru. Ještě byly dost hluboké, dokázal by je sledovat až na konec a pak se v těch vlastních vrátit zpátky. Udělal pár kroků, ale nohy odmítly pokračovat. Mohl jen stát a zírat do bílé tmy k jezernímu břehu. Pokusil se v duchu vytvarovat mlhu do Kořenovy siluety, jak poskakuje a opírá se o hůl a belhá se zpátky k němu, ale nešlo to. Spíš dostával strach, že se z mrazivé pustiny připlazí silná ruka, vezme ho podpaží a navždycky odtáhne ledové pustiny a možná dokonce pod jezerní led, až na dno do bahna plného ryb s mrtvýma očima. Ohlédl se zpátky ke stanům. Široká stezka ze stop čtyř mužů a vlečených těl pomalu zapadávala sněhem, ráno tu zůstane jen zvlněná bílá plocha a pozítří už nic.

Sněžení houstlo, zima to nevzdává, ale dnes večer bude víc jídla než jindy. Zvedl se mu žaludek, ale ovládl ho. Znovu se podíval na balíky v koruně, bude k nim chodit, dokud nezmizí i ten poslední. Konečně znovu ucítil tlak v podbřišku. Sáhl si mezi nohy a vypustil na sníh horký žlutý oblouk. Propaloval do bílé plochy třpytivou díru, žlutá je lepší než rudá, určitě, připomíná oheň z oblohy. Když se sváže dost kmenů, poplavou. Ještě jednou se rychle ohlédl na strom s velkými tmavými plody a pak se zadíval na zasněžené jezero, co nejdál, do míst, kde už nešlo rozeznat zemi od oblohy. 

A pak se otočil a rychle, jak nejrychleji mohl se brodil ke stanům, jako když se já nemůžu dočkat, až se za mnou elektrická vrata konečně zavřou, rozsvítí se alarm a budu konečně doma. 

Text: Dalibor Demel
Foto: Markus Spiske, Aaron Burden a Joel Filipe / Unsplash
Ikona: Mužská věc