Proč ve 21. století vcházet do dolního světa a hledat své silové zvíře? Znamená moderní šamanismus pouhou imitaci, nebo skutečnost? Během přeletu nad šamanskými hnízdy moderního Česka a Malajsie si možná odpovíte sami.

„Je to skutečné, nebo se to odehrává jen v mé hlavě?“ ptal jsem se sám sebe uprostřed lesního jezera. Hluboko pod mýma nohama se míhali vodní tvorové, šlapal jsem vodu a uvažoval, co se se mnou právě děje. Tady, v dolním světě. Stejnou otázku pokládá filmový Harry Potter na bělostném nádraží profesoru Brumbálovi. 
„Ale jistě, že se to odehrává v tvé hlavě, Harry. To ale neznamená, že by to nemělo být skutečné,“ promluvil ředitel Bradavic, ale já vážně nejsem kouzelník. Potřebuju ještě jiný druh odpovědi. Pomalu jsem plaval k druhému břehu a uvažoval, jak se přes hromadu naplaveného dřeva a klestí dostanu na suchou zem. Nejsem kouzelník, nejsem šaman, nejsem absolutně nic zvláštního.

Pár neodbytných vizí vtělených do opakovaných snů jsem svého času měl – ale kdo ne? Nevzpomínám si na žádného imaginárního dětského kamaráda v podobě zvířete, neporazil jsem záhadnou těžkou nemoc, která by mě rozstřelila na kusy, abych se mohl znovu poskládat do šamanské vnitřní podoby, což jsou jedny z tradičních známek vyvolení budoucího cestovatele mezi světy. Jsem obyčejný neurotik sužovaný životem v mezích průměru. Šamanský buben mi duněl ve sluchátkách připojených k iPhonu pohozených vedle mě na posteli a jinou částí mozku jsem si mohl vybavit události ze Základního semináře šamanského výcviku. Houf lidí nejrůznějších profesí zakotvených v moderním světě. Praha. Pokročilé jedenadvacáté století.

„Ne náhodou má v USA mnoho společností včetně velkých nadnárodních korporací ve vrcholovém managementu někoho, kdo šamansky pracuje,“ vybavil jsem si pár vět z webu Iva Musila, českého šamana a učitelskou figuru našeho semináře. „Takový manažer nepouští při práci ze zřetele zájmy planety, přírody a univerza, a přesto – nebo spíše právě proto – je mimořádným přínosem pro firmu a její prosperitu a…“ 
Čas sebou škubl, v téhle realitě neplyne, spíš se rozprostraňuje, ale já vím, že nahrávka bubnu trvá deset minut, na konci čeká pár pomalých úderů oznamujících čas k návratu. Pak rychlá kadence a bude konec, ticho a tou dobou bych už měl být zpátky na výchozím místě. Konečně břeh. Pod pravou sluchátkovou peckou mě cosi zalechtalo, pod okny projela sanitka, mezi stromy se cosi pohnulo, zrychlil jsem, sanitka se vzdalovala, houkání sláblo. Je tohle všechno skutečné, nebo…? A pak jsem ho znovu uviděl. Samec bílé pumy, kuguár, můj staronový přítel, jehož existenci jsem ještě nedokázal vstřebat. Před chvílí jsem konečně zachytil pohled jeho žlutavých očí. Jenže jen na chvilku. Než jsem stihl položit svou otázku, znovu zmizel. Potřetí jsem ho objevil nahoře ve větvích. Pozdravil jsem a chvíli ho pozoroval. 
„Jakou pro mě máš zprávu?“ zeptal jsem se. V mžiku se posadil, zadíval se na mě a pak to všechno doopravdy začalo.

Nejstarší otázky cviku
Starší než islám, samozřejmě. Starší než křesťanství i judaismus. Starší než buddhismus, džinismus než všechny hinduistické mýty. Starší než zoroastriánští uctívači ohně. Starší než mezopotámské eposy. Už v době prvních psaných náboženských představ byly šamanské představy o světě a dovednosti nevýslovně staré. Historik náboženství Mircea Eliade nás dostatečně poučil o „neprůhlednosti důkazů“ na poli spirituality pravěkých lovců, takže si můžeme v klidu přiznat, že zabodnout do historie lidstva praporek s nápisem „první šaman“ je stejně obtížné jako popsat život a dílo prvního jeskynního malíře. „Homo faber byl zároveň homo ludens, sapiens i religiosus,“ píše Eliade v prvním díle svých Dějin náboženského myšlení poté, co upozornil, že prokázat existenci či neexistenci náboženského myšlení i u soudobých loveckých národů na základě hmotných důkazů je prakticky nemožné.

Obvykle se v souvislosti s počátky šamanů se všemi jejich společenskými, léčitelskými a vůbec transcendentálními rolemi mluví o mladší době kamenné. Nemáme ale důvod pochybovat o neandertálských znalcích života za hranou každodennosti a vyvrátit hypotézy o ještě starších cestovatelích mezi světy není právě snadné, protože nedostatek fyzických důkazů je přirozenou součástí příběhu.
Dlouhá historie osazená rekvizitami a psychickými úkazy, z nichž některé přežily dodnes. Třeba doutnající bílá šalvěj. Pomocní duchové. Silová zvířata, ukradené duše. Horní, střední a dolní svět. Písně síly. Brána do světa mrtvých. Chřestidla a buben ze skutečné kůže. Rudě žhnoucí kameny v potní chýši. A samozřejmě šaman. Záhadná bytost vybavená schopností vědomě přecházet hranici mezi světem, do něhož se ráno budíte, a prostorem obydleným bytostmi, jež znáte z pohádek a vyprávění etnografů. Místem, stavem, způsobem existence, který připomíná bděle prožívaný sen.

Jestli před fantasy dáváte přednost detektivkám s krystalickou logikou a přísaháte na psychiatrické vysvětlení neobvyklých zážitků, budete si možná k šamanské zkušenosti klestit stezku obtížněji – pokud se do tak výstředního dobrodružství vůbec pustíte. Máte dvě možnosti: ponechat šamany a šamanky mezi etnografickými fakty z okraje známého světa, nebo zjistit, jestli prehistorické techniky působí i na mysl obráběnou kulturou střední Evropy počátku třetího tisíciletí. Jistěže nebudete první ani druzí. Šamanismus je v módě. V oblibě mírně schizofrenní, jak je to typické pro pozitivismem kalené uvažování Západu. Patří projevy šamanského transu na loď šílenství? Jsou současní šamani hysterici, neurotici, schizofrenici, nebo v nejhorším případě manipulativní podvodníci? 
„Skutečně si myslím, že v sobě máme něco, co lze označit za kontrolované šílenství,“ vyjádřila se k tomu novozélandská maorská šamanka Wai Turoa-Morgan. Už od dob Carlose Castanedy, který šamanismus i přes zpochybněnou vědeckou hodnotu svých textů nesmírně zpopularizoval, se zástupy Zápaďanů snaží tohle „kontrolované šílenství“ prozkoumat na víkendových seminářích. „Šaman je člověk, který vidí a slyší to, co ostatní neslyší a nevidí. Je to dar od přírody, skrytá schopnost, vzácný drahokam,“ podotýká k tomu mongolský šaman Galsan Tschiang, spisovatel, básník, vůdce kmene a absolvent germanistiky na univerzitě v Lipsku.

Absolventi šamanských seminářů o svých zážitcích z rubu existence ve společnosti raději moc nemluví. Dál chodí do svých kanceláří, vedou firmy, svolávají porady a doma si pak vezmou do ruky buben potažený kůží nebo pustí do uší nahrávku a nasvěcují problémy barevnými paprsky z šamanských cest. Na LinkedIn si ale fotky s chřestidly nebo bubnem nejspíš nepověsí. Členové a příznivci oficiálních církví podobným studem trpět nemusí – což je tak trochu paradox, protože pravděpodobně nic není pro moderní společnost tak obtížně stravitelné jako tradiční pojem víry, zatímco v šamanismu přinejmenším tenhle psychospirituální rébus odpadá. 
„Šamanismus nevychází z víry,“ dodává k tomu německý antropolog s šamanským vzezřením i zkušenostmi Christian Rätsch. „Důležité není věřit, ale shromáždit různé techniky, které souvisejí s vědomím. Tyto techniky pak umožňují proniknout do neviditelných vesmírných struktur, do jiné reality a jiných dimenzí.“ Ostatně i to trochu matoucí a koženými třásněmi vonící slovo šaman znamená v evenštině „ten, který vidí“.

Dveře do neobvyklé reality jsou ovšem pootevřeny pro každého – nejen pro sibiřské lovce velryb a amazonské přátele duchů pralesa. Ostatně slovansko-keltsko-germánská kmenová směska našich předků šamanismus žila. I když se později křesťanské církve snažily původní univerzální světovou spiritualitu vymýtit, šamanské schopnosti máme v mysli zakódované všichni. I proto šamanismus už pár desetiletí zažívá obrození, o němž se sice příliš hlasitě nemluví, ale nelze si ho nevšimnout. „Jeden z důvodů rostoucího zájmu o šamanismus je ten, že se mnoho vzdělaných přemýšlivých lidí odpoutalo a překročilo věk víry,“ uvažuje Michael Harner, profesor antropologie a autorita v oblasti šamanské praxe, ve své knize Cesta šamana.
Eliadovská teorie šamanismu zdůrazňuje extázi, neuropsychologická teorie pracuje se třemi stupni procesu představivosti a náhledů na tenhle košatý fenomén najdete slušnou sbírku. Když ale Ivo Musil, někdejší televizní produkční, programátor, taxikář a šaman dorazil na svůj Základní seminář, měl pro nás vcelku jednoznačnou zprávu: „Podle mé zkušenosti se to naučí prakticky každý. Je to jen otázka cviku.“ Čtvrtý šaman, s nímž jsem měl tu čest promluvit. Ty první tři jsem potkal v Malajsii a všichni předvídali soumrak svého umění. První byla Awa a z kmene Temuanů v kopcích nad Kuala Kubu Bahru.

Nic se neztratí navždycky
V malajsijském Peraku se hodně zpívá a nejvíc při obřadu sawai. Postavy ve tmě sedí v řadě vedle sebe a tlučou o zem nestejně dlouhými bambusovými holemi. Já se nalokal odvaru z magických hub a taky dostal píšťalu. Nejsilnější písně umí Awa, šamanka a bomo, léčitelka. V černém kulichu, triku, jemné líčení, ve svých dvaasedmdesáti vyzývavý pohled. Potím se, jak honím prsty po dírkách flétny, a šamanka zpívá jednu ze čtyřiceti magických písní. Každá z nich volá jednoho nebo víc pomocných duchů. Awa mi řekla, že píseň do záhrobí se musí vždycky dokončit, jinak se účastníci obřadu nevrátí.

„A jak to tam vypadá, Awo?“
„Je tam krásně, svatý hory, hodně ovoce. Žádný starosti.“
„A co peklo?“ ptal jsem se. Awa byla zvědavá na svět, pracovala v nemocnici, v cínových dolech, slyšela o vynalézavých mukách, jimiž velká náboženství drží hříšníky u krku.
„Peklo není, ale když se někdo zaživa chová zle, jeho duch se ztratí.“
„Navždycky?“
„Proč navždycky, jak by se něco mohlo stát navždycky?“
Ona cestu zpátky najít umí. Když onemocní dítě, které ještě nemá umřít, vydá se za ním a přivede ho po cestě ze spletených listů, jen ona ji dokáže objevit v mlze. Použije bambusy nebo ozpívá vodu, vypije ji a pak sleduje bílou nit.
Awě pomáhají léčit orang halus, duchové džungle i mrtvých lidí, a Bůh, síla, která drží svět pohromadě. Pokyvuju se spolu s bambusy, ale chce se mi vyskočit z těla a nechat ho, ať se klátí, Awa splétá slova a melodii, je to tenké jako nit, která všechno sešívá, jen na stehy na druhé straně světa není tak dobře vidět.
„Když zpívám, přijde moje babička a další duchové, v noci je vidím tak jasně jako tebe,“ nakláněla se ke mně. Ale houby slábnou, vidím jen obrysy ve tmě, tak se aspoň držím flétny, už dlouho jsem si takhle nezahrál. Poslední údery bambusem, všichni mají hlad, jídla je dost, dívám se na Awu, jak si cpe břicho. Musí žít, pracovat, nemůže pořád brouzdat stezkami ze spletených listů.

Měl jsem štěstí, že jsem ji ještě zastihl, poslední Awu cestovatelku. Moc se mi líbí představa, že jsem od svých předků oddělen dřevěnou ohradou a že se nikdo nemůže ztratit navždycky. Byla by z toho pěkná básnička. Nicméně Michael Harner v tom vidí víc než poezii. A Ivo Musil mohl nás, obyvatele země, v níž je divočina už jen vzpomínkou, uklidnit.

Rodina jménem svět
„Všechno kolem nás je živé. Všechno. Včetně aut a sloupů veřejného osvětlení,“ prohlásil tehdy v úvodu svého Základního semináře. Touto myšlenkou vibruje základní šamanská vize, z níž vyrůstá strom metod a technik. „Z pohledu šamana vlastně není naše okolí životním prostředím, ale rodinou,“ prohlašuje Harner. Pokud ale máte zájem o „vyšší úroveň důkazů“, musíte tam jít. Do neobvyklé reality, přístupné jen v šamanském stavu vědomí. Do velmi živého mýtu o vás samotných, světa duchů a učitelů, do vašeho vnitřního vesmíru nebo do toho paralelního, který od běžné skutečnosti odděluje hranice prostupnější, než by se mohlo zdát. Prostor své šamanské cesty si můžete představit jakkoli. Přiznejme si, že nikdo tak docela neví, o co tady přesně jde, a je otázka, jestli by Harnerova „vyšší úroveň důkazů“ přesvědčila skeptiky, že nemusí jít jen o esoterické hry roztodivných přírodních léčitelů a zneužití šamanismu pro osobní marketing, o imitaci starých rituálů.

Eliadovsky „neprůhledné“ nejsou jen počátky, ale i důkazy o tom, co je v novodobém šamanismu autentické a kde začíná sugesce a manipulace. Známe ale praktické výsledky šamanských postupů: vyléčení těla, rozlousknutí osobních trablů, odlehčení traumat. Je tohle důkaz? Jistě že ne. Šamanismus má však jednu velkou výhodu. Desítky tisíc let praxe jeho metody dobře odzkoušely, prověřily a vědci měli dost času najít nové kódy pro staré skutečnosti a osobně je prozkoumat. Americký etnolog Bill Lyons sdílí postoj mnoha jiných vědců, kterým schopnosti šamanů otřásly mocí logiky a kritického rozumu: „Když se jedete podívat na dešťové tance a zůstanete dva tři dny, začne pršet. Vždycky! Pokaždé to funguje! Nevíme, jak je to možné. Ale proč by tihle lidé tisíce a tisíce let provozovali ceremonie, kdyby to bylo k ničemu? Tak hloupí rozhodně nejsou.“

Malé tmavé zlo
Slunce barví vody pahanžského jezera Chini do ruda, jako by v něm rozpouštělo krev. Někde u dna dřímá obří had Nága Seri Gumum, z mytických nozder mu pošlehávají plameny a proměňují bahnitou břečku v páru, na hladinu vystupují bubliny a velký bomo Mahussin bin Kulat, o jehož kouzelné moci ve vsi Gumum nikdo nepochybuje, se ve své chatě připravuje na noční obřad berubat. Onemocněli dva kojenci, lékaři jim neumějí pomoct. Ani on to nedokáže, ale přivolá svého učitele z Jiného světa. V tmavé chatě osvětlené zelenavou zářivkou čekají dvě rodiny, jejich přátelé a zvědavci. Večírek začíná, jídla je dost. Holčička má něco s ledvinami, každý týden se jí nafukuje břicho a pláče bolestí. Teď je klidná a bezvýrazně se rozhlíží. Druhá pacientka upadla a od té doby pořád spí. Mahussin se ženou opustil domov a ubírá se noční vsí. Měsíční světlo se odráží od jeho bílého trika, rudý nápis HUNTER mezi rameny vyzývá duchy tmy k boji.

Teď už sedí na své rohožce jen v sarongu, kouří a chrchlá. V osmdesáti jeho zjev nabyl rysů i barvy uzenáče. Zábava nerušeně plyne, Mahussinova žena připravuje na tácek obětiny: kořen stromu sesiak, pukavou rýži padi, hořké listy sirehu, lepkavou rýži s vejcem, kaši z rýžové mouky a voňavou vodu. V kotlíku zapálila uhlíky posvátného ohně. Bomo típl cigaretu a rukou si žene kouř na tělo, na obětiny pro pomocníky a na velký mělký buben, jehož se ujímá mladík v koutě. Bang-bang-bang-bang, všichni teď šeptají, matky nervózně tisknou své děti. Bomo se chápe střapatých štětek z listů a cáká si na tělo voňavou vodu. Spící nemluvně se probudilo a klidně se dívá. Matky přisedají blíž, čaroděj si přes hlavu přetahuje červený hadr, potřebuje tmu a soukromí.

Mahussinova manželka okouřila zásobu pukavé rýže a po hrstech ji hází na svého muže. Bang-bang-bang-bang. Kusem papírové krabice rozdmýchává oheň a přihazuje kořeny. Mahussin sebou škubnul, ze záhybů červeného hadru se ozývá drmolení. Volá svého učitele vysoké postavy a protažených končetin. Znají se už padesát let. Obr ho navštívil ve snu a vyjevil mu, že se má stát bomem. Od té doby přichází, když Mahussin při berubatu správně zavolá. Zjevuje se, jen když je třeba uzdravovat, a spolu s bomem pak volá své podřízené duchy. Drmolení přechází ve zpěv.
„Přijď, pentimo bowgso, nejmladší bojovníku, vstup do těla téhle dívky a přemoz zlého ducha, objev se a zbav ji trápení!“ Mladík buší do bubnu, tempo mírně stoupá. První píseň trvá čtvrt hodiny a Mahussin si pak nutně musí dát cigaretu a začíná druhou a třetí píseň, zelenými štětkami přejíždí nahému dítěti bříško. Holčička zírá na rudohlavou postavu a kupodivu nebrečí. Bomova žena občas hodí hrstí rýže. Mahussin při poslední kuřácké přestávce usoudil, že musí povolat dětské duchy, ledvinová bestie se vzpírá.

„Volám vás, buduk kecil, zbavte tu malou utrpení, přijďte a vyžeňte zlého ducha, který vysává její tělo.“ Během berubatu má čtyři oči, na každé straně hlavy jedno. Když duchové přijdou, uvidí je. Bangbangbangbang! Zelená štětka se střídavě chvěje ve vzduchu a na drobné tělíčku pacientky.
Pátá, poslední píseň. Mahussin drmolí, buben víří, štětky poskakují po dětském těle, aby očistily průchod pro léčící duchy. Malá se konečně začala chovat jako normální dítě a řve, ječí, až se zajíká. Matka ji drží, ale na utěšování není čas. Bangbang BANG! Bomo se náhle skloní a vítězoslavně ukazuje zlo vytažené z dětských ledvin. Vypadá jako ocucaná hašlerka v loužičce sójové omáčky.

Hosté se usmívají, berubat se vydařil.
„Tentokrát to bylo krátké,“ poznamenává jedna z žen, „zažila jsem ho pracovat až do rána. Hodiny stál s listem a svíčkou a dýchal jako jogín.“
Hosté se cpou, rodiny pacientek navařily nudle s kuřecím masem. Děti jsou odneseny někam do tmy. Místnost se pomalu vyprazdňuje, Mahussin sedí a spokojeně se usmívá. Možná myslí na posvátného hada hluboko pod inkoustovou hladinou a doufá, že dokud hlídá jezero, nemocní na březích se budou uzdravovat.

Tenká blána mezi světy
Proč? Proč poslouchat dunění bubnu a putovat nitrem hor? Proč sestupovat po imaginárních schodech nahoru i dolů a otevírat dveře do podivných světů, v nichž platí jiné zákony? A proč se vystavovat shovívavým pohledům lidí, kteří si mají své dobré důvody k pochybnostem? Když pomineme hillaryovskou odpověď ve stylu: „protože tam jsou“, může vás k experimentu jménem šamanismus přimět bezpočet důvodů. Já jsem si nikdy mokasíny z kůže nešil. Silueta šamana pro mě vystupovala ze zasněžených cestopisů Knuta Rassmusena a ochutnavačů ayahuasky. Celé to divadlo s kouřem, bubínky a chřestidly se mi zdálo přinejmenším podezřelé. Avšak poslední rok se mi opakovaně a naléhavě vracela představa pocházející z opakovaných snů: zelený svah bez konce. A pak jsem se díky několika setkáním vydal pro odpovědi na Ivův Základní seminář. Neobvyklá realita a šamanský stav vědomí ovšem nevedou jen k rozkrývání osobních otázek.

„Šamanismus vznikl proto, aby se lidem žilo lépe,“ podotkl Ivo. „Šaman vždycky sloužil společenství. Abychom měli dobrý lov, abychom nebyli nemocní, měli oheň, teplo, střechu nad hlavou. Ale každé společenství potřebuje něco jiného. Typický příklad: šamani na Sahaře nepotřebují znát nebo provádět rituály na přivolání velryb, ale pro grónské Eskymáky je to jeden ze základních obřadů, protože na tom závisí jejich přežití.“ 
Šamanský způsob práce může pomáhat i v kultuře, která si chodí pro maso k mrazicím boxům. Ivo mluvil o bleskových poradách se svými spojenci během obchodního vyjednávání, průzkumu okolností smrti, úpravě problematických vztahů, rozplétání uzlů různých závislostí, harmonizace zdraví, nebo – rychlý spánek.

„Když si potřebuju odpočinout, jdu do neobvyklé reality. Šamani to využívají, když mají málo času, hlavně v naší kultuře, protože přírodní národy si na čas nehrají tak jako my. Finišujete práci na nějakém projektu, jste utahaní, ale nemáte čas se vyspat. V neobvyklé realitě čas neexistuje, takže tam můžete spát dlouho, zatímco tady uběhnou dvě minuty. Vrátíte se vyspalí jako po osmihodinovém spánku. Jen je potřeba naučit se rozlišovat, kdy je to opravdu potřebné a téhle techniky nezneužívat.“

Pokročilejší Ivovi žáci mluví o setkávání s mrtvými, hledání vhodného zaměstnání, partnera nebo vůbec své životní vize. A také o pomoci ostatním – pokud o to požádají – o léčení fyzických i psychických potíží, čištění míst, na nichž se přihodilo něco zlého jako třeba násilná smrt nebo autonehoda. Můžete mít smělé plány a velkolepé představy, ale na počátku vám nejspíš bude stačit jediná odměna: potvrzení, že to, o co se pokoušíte, opravdu funguje. Jinými slovy, že si to celé nevymýšlíte. Že si to jen nepředstavujete, případně nehalucinujete, jak by vám mohl říct klasicky školený psychiatr s receptem na zklidňující léky v kapse. A to může nějakou dobu trvat. Je moje puma skutečná? Žije duch kamene opravdu na břehu lávového jezera a umí se rozpínat? Je pod zemí vážně tolik světla? Odpověď na všechny tyhle otázky zní: nevím. Ale vím určitě, že symbolická řeč zážitků z neobvyklé reality dokonale zapadala do tehdejšího bodu mého životního příběhu.

Když se vydáte do neobvyklé reality, bude se vám hodit průvodce, podobně jako v kterékoli cizí zemi. Takže hledání svého hlavního pomocníka neboli silového zvířete je to první, co v neobvyklé realitě podniknete. A ještě předtím do ní musíte vstoupit správným vchodem.

Čtyři kmity za vteřinu
Přírodní i syntetické drogy, houby, meditace, holotropní dýchání, pohyb… Způsobů, jak si lidé navozují změněný stav vědomí, je bezpočet. Neobvyklé reality všeho druhu nebo s jistou dávkou patosu řečeno „říše ducha“ zůstávají součástí dědictví lidského druhu z dávnověku a prožitky jejich návštěvníků neoslabuje ani fakt, že naše kultura (ostatně jako jediná v historii) jejich existenci zpochybňuje. Evoluce nás pro vstup mimo obvyklé souřadnice geneticky vybavila, takže se zdá, že jsou z hlediska přežití výhodné. Lidský mozek vyrábí své vlastní halucinogeny měnící vědomí – například dimethyltrypamin, příbuzný s LSD a psylocybinem, je oblíbený mezi sběrači lysohlávek. Nicméně jednou z nejbezpečnějších metod, jak se prolnout do šamanského stavu vědomí, zůstává buben. Ne snad kvůli tradici a symbolickému kruhovému tvaru, ale prostě proto, že – jak dokázaly laboratorní výzkumy – rytmická stimulace vytváří změny v centrálním nervovém systému.

Oproti halucinogenům má buben kromě snadnější dostupnosti významnou výhodu – můžete jeho působení přesně dávkovat a máte tak dobu svého šamanského cestování pod kontrolou. A kam se vydáte nejdřív? „Uvolněte se a představte si místo, kde to máte rádi a kde se cítíte bezpečně,“ poradil nám Ivo a sáhl po bubnu. Nám, začátečníkům polehávajícím na karimatkách v přízemí pankráckého činžáku. Sotva jsem zavřel oči, stál jsem na zeleném travnatém svahu ze snu a neodbytných představ. Začal jsem se přibližovat ke skrytému prameni? „Je to něco jako prapůvodní stav vědomí,“ říká k tomu africký dagarský šaman Malidoma Somé. „Zcela se to vymyká času a prostoru. Zatímco běžný život se odehrává v časoprostorovém kontinuu, podpovrchový svět čas nezná. Abychom mohli skutečně růst, potřebujeme k této nečasovosti získat přístup.“

Mluvíme o vstupu do podvědomí? Leží mezi integračním procesem odštěpených částí osobnosti, jak ho zná psychoterapie, a šamanovým pátráním po ztracené části duše paralela? Cestujeme do bezhraničních oblastí primárního procesu? Ležel jsem tam, vnitřně rozkročený mezi dvěma skutečnostmi. Slyšel jsem, jak Ivo a jeho asistentka Silvie tlučou do bubnu, věděl jsem, že moje tělo zahřívá karimatku, a zároveň jsem byl tak trochu jinde. Fantazie? Představa? Byl jsem zmatený, hlavou mi kmitala chaotická vnitřní debata.

A samozřejmě, brzy se objevilo to záhadné bílé zvíře s kočičíma očima a psím tělem. Byl jsem rád, že ho zase vidím, ale část mé mysli se tomu zážitku vzpírala. Vnitřní boj o povahu skutečnosti trval až do zrychlených úderů bubnu, návratového signálu, který nás volal zpátky do obvyklé bdělosti. Následovalo kolečko sdílení výsledku cvičení a moje obvyklá seminářová psychóza na téma „všem se to daří, jen mně ne“.

Další cesta vedla dolů, do Dolního světa. Šamanská tradice mluví o Dolním světě, přirozeném prostředí silového neboli totemového zvířete, Horním světě, v němž sídlí učitelé ve všech myslitelných podobách, a Středním světě, který může být pro nezkušeného cestovatele nebezpečný a Ivo nám doporučil vůbec se jím nezabývat. Ostatně Dolní i Horní svět tak trochu znáte – z pohádek.
Kořeny, studny, žebříky, tunely, chodby, schodiště, výtahy – vyberete si hraniční přechod podle libosti, projdete jím – a jste Tam. Procházíte krajinou, která se rodí před vašima očima a hledáte svoje totemové zvíře. „Když nějaké zvíře potkáte, prostě se zeptejte, jestli je vaše silové zvíře a požádejte ho, aby se vám ukázalo ze čtyř stran. Hmyzu si nevšímejte,“ instruoval nás Ivo. „Pokud se vám ukáže ze čtyř stran, je to váš ochránce a průvodce, vlastně totéž, co v křesťanské tradici anděl strážný.“

Večer po semináři mě směs frustrace z nejistoty přinutila pustit si Ivovo šamanské bubnování z cédéčka. První samostatná cesta probíhala zmateně, ale při druhé jsem svého bílého kuguára našel. Je to jen představa? Sugesce? Má můj kuguár svůj vlastní život, když s ním nejsem? Znovu: nevím. Tohle „nevím“ mě ale nijak neomezuje. Nejsem šaman, jen jsem pootevřel dveře. Nepřevzal jsem zodpovědnost za část krajiny a už vůbec se necítím se na to, abych někoho léčil. Stát se šamanem znamená nekonečně víc než schopnost překročit hranici každodenní zkušenosti šamanským způsobem. Je to poslání dalece přesahující léčení i toulání se barevnými světy. Šaman zakotvený v určité kosmologii vstupuje do neobvyklé reality s konkrétním záměrem, vykoná tam určitou práci ve prospěch individua i komunity a pak se vrací a své znalosti a zkušenosti využívá pro dobro všech. A vždycky se může něco zvrtnout – tam i tady.

Když zmizí draci
„Gohar se sprchuje, musíte chvíli počkat,“ volala na nás sousedka z vedlejší chaty. Stáli jsme a pozorovali velkého makaka přivázaného za krk ke stromu. Jídlo, nebo mazlíček? Všude se válely plastikové pytlíky, plechovky od piv, kusy papírů v postupující tmě svítily, bomův dřevěný dům na kůlech nad nimi strměl jako útes na vlnami z igelitek. 
„Žena se s ním rozvedla, vzala si Indonésana a žije s ním kousek odtud. Indonésané tohle dělají často, aby oblafli úřady,“ poznamenal můj průvodce. „Když jim skončí povolení k pobytu, zblbnou nějakou Jakunku a zmizí v džungli.“ 
Konečně se přišourala ohnutá stařecká postava. Gohar, šaman kmene Jakunů ztraceného v džungli proměněné v plantáže olejových palem. Znalec duchů a další cestovatel mezi dimenzemi. Těžce dýchal, trápilo ho stáří a astma. Dřepl si k zemi, kolena by ho dlouho neudržela. 
„Už nemůžu léčit, moje tělo je slabé,“ díval se na mě zakalenýma očima. Dřív dokázal lidi zbavit utrpení kořeny z džungle nebo vdechnul magickou sílu do směsi sirehových ořechů, listů a mouky z plodů moře. 
„Sežvýkal jsem to, udělal obřad a člověk si kaši přiložil na postižený místo,“ promluvil a rozkašlal se.
Chtěl jsem vědět, jestli by mi pomohl se zraněním, už dlouho se nelepšilo. Chvíli se na mě pozorně díval a pak zavrtěl hlavou.
„Některé neduhy způsobují duchové z džungle, ale tvůj ne. Jdi radši k doktorovi, nemoc pochází přímo z těla.“
Můj průvodce nakopl motorku a počkal, až se usadím.
„Dávejte si pozor na tygry,“ varoval nás na rozloučenou Gohar. „V poslední době vycházejí z lesa a zabíjejí. Když zmizí draci, přijdou tygři.“
Když zmizí draci, přijdou tygři… Možná je právě tohle docela dobrá odpověď na to, proč svět šamanismu nenechat jen prošumět kolem. Proč přistoupit na kódování vnitřní reality a fantazijní algoritmy z dob pravěkých lovců, jejichž duševní dědictví žije v nás všech.

Text: Dalibor Demel
Foto: Dalibor Demel
Ikona: Mužská věc